ECLI:CZ:US:2012:1.US.2059.10.1
sp. zn. I. ÚS 2059/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů M. K. a J. K., zastoupených JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou se sídlem Klusáčkova 12, 257 41 Týnec nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010 č. j. 23 Co 84/2010-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2010 č. j. 23 Co 84/2010-88 ve věci oprávněných M. K. a J. K. (dále jen "stěžovatelé") proti povinnému M. J. (dále jen "povinný") o zastavení exekuce, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 12. 2009 č. j. 7 Nc 2775/2007-73 usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na nákladech exekuce 11 543 Kč do tří dnů od právní moci usnesení do rukou soudního exekutora (výroková část I.) a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit povinnému společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení 960 Kč do tří dnů od právní moci usnesení do rukou právní zástupkyně povinného (výroková část II.).
Citovaným usnesením okresního soudu byla zastavena exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 5. 2007 č. j. 7 NC 3775/2007-13 (výroková část I.); dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) a že povinný je povinen zaplatit na nákladech exekuce soudního exekutora Mgr. Ivany Píchové, Exekutorský úřad Benešov (dále jen "SE"), celkem částku 11.543 Kč (výroková část III.)].
Odvolací soud uvedl, že Okresní soud v Benešově nařídil (podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 5. 2006 č. j. 8 C 76/2005, jímž bylo povinnému uloženo zdržet se zasakování odpadních vod z domácí čistírny odpadních vod umístěné na pozemku p.č. 3162/4 v k.ú. Podělusy do jímaných podzemních vod stěžovatelů) usnesením ze dne 23. 5. 2007 č. j. 7 NC 3775/2007-13 exekuci ukládáním pokut (a to včetně nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny) a jejím provedením pověřil SE.
Odvolací soud pak rekapituloval odvolání povinného proti výše uvedenému usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 12. 2009 č. j. 7 Nc 2775/2007-73. Povinný podal odvolání výslovně proti výrokové části III. V odvolání zdůraznil, že exekuce byla stěžovateli vyvolána zbytečně, neboť v rámci exekučního řízení mu nebylo prokázáno porušení žádných povinností vyplývajících z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 5. 2006 č. j. 8 C 76/2005. Uvedl, že SE pouze zjišťoval zkouškou stav odebírané pitné vody s výsledky od nevyhovujících až k vyhovujícím. Poukázal na to, že ihned po právní moci nalézacího rozsudku učinil již dne 10. 8. 2006 (tedy dlouho před zahájením exekučního řízení) potřebná opatření; k námitce, že se neúčastnil rozborů vody (či je sám nečinil), uvedl, že tuto povinnost mu rozsudek, k jehož výkonu byla exekuce nařízena, nestanovil. Opakoval, že exekuce byla stěžovateli vyvolána zcela bezdůvodně, úkony exekuce vedly pouze ke zjišťování stavu pitné vody, nikoli k výkonu rozhodnutí (exekuce tedy nebyla jakkoliv provedena) a stěžovatelé nakonec navrhli její zastavení. Náklady exekuce by proto měli nést společně a nerozdílně stěžovatelé.
Odvolací soud považoval odvolání za důvodné. Z obsahu soudního spisu i exekutorského spisu totiž vyplynulo, že od podání návrhu na nařízení exekuce až do jejího zastavení nedošlo žádnou formou k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému exekučním titulem. Ze spisu není zřejmé, že by ke zlepšení kvality vody došlo v důsledku opatření ze strany povinného provedených až po podání návrhu na nařízení exekuce a pod její hrozbou; ze spisu naopak vyplývá, že k úpravám, které nechal povinný provést po vydání exekučního titulu, došlo již řadu měsíců před podáním návrhu na nařízení exekuce a že tedy nic nenasvědčuje tomu (poznámka: v odůvodnění došlo ke zřejmému formulačnímu omylu, neboť v důsledku použité argumentace a její logiky musí být uvedeno slovo "nenasvědčuje" a nikoliv "nasvědčuje"), že by zlepšení kvality vody ve studni stěžovatelů bylo pouze důsledkem exekuce; k tomuto zlepšení sice došlo až v jejím průběhu, avšak aniž by byl povinný SE jakkoli přinucen k nějakým dalším krokům směřujícím ke splnění povinnosti uložené mu exekučním titulem. Odvolací soud proto uvedl, že neexistují žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že exekuce byla nařízena důvodně a že by její náklady měl hradit povinný. Krajský soud navíc poznamenal, že "už sama formulace povinnosti, jejíhož uložení se oprávnění domohli v nalézacím řízení, není úplně šťastná"; rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 5. 2006 č. j. 8 C 76/2005 sice nelze považovat za materiálně nevykonatelný, avšak tím, že byla povinnému uložena pouze povinnost zdržet se toho, aby nedocházelo k některým důsledkům technické nedokonalosti domácí čistírny odpadních vod (dále jen ČOV") a nikoliv povinnosti k provedení konkrétních opatření, byla kontrola splnění uložené povinnosti i její případné vynucení od samého počátku značně problematické.
II.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010 č. j. 23 Co 84/2010-88 napadli stěžovatelé ústavní stížností. Mají za to, že tímto rozhodnutím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé v prvé řadě podali podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jednotlivých činností i kroků učiněných v souvislosti se zasakováním odpadních vod povinným (opatření provedená výrobcem ČOV) a také jimi samotnými (rozbory, používání desinfekčního přípravku). Zdůraznili, že chápou, že kontaminovaná zemina, kterou do jejich studny zasakovaly odpadní vody z ČOV povinného, se nevyčistí ihned, chtěli však doložit, že avizovaná opatření byla skutečně provedena; tomu se však povinný podle jejich názoru vyhýbal a nic, zejména rozbor odpadních vod, nedokládal. Konečně uvedli, že v roce 2009 došlo k napojení domu povinného na nově vybudovanou kanalizaci.
Stěžovatelé dodali, že v souzené věci došlo ke stavu, kdy hodnocení důkazů krajským soudem odporuje zásadám hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti (§132 a násl. o. s. ř.); jím přijaté závěry jsou prý výrazem zjevného faktického omylu a vykazují takové logické rozpory, že vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
V průběhu řízení právní zástupkyně stěžovatelů Ústavnímu soudu sdělila, že jeden ze stěžovatelů, M. K., zemřel. Proto Ústavní soud pokračoval v řízení se stěžovatelkou J. K., aniž by vyčkával na výsledky event. dědického řízení po M. K. a na zjištění, kdo je jeho právním nástupcem; na výsledky řízení o této ústavní stížnosti by to totiž nemohlo - jak vyplývá z následující argumentace - nic změnit.
III.
Účastníku řízení i vedlejšímu účastníkovi (povinnému) byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Krajský soud v Praze zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Setrval na tom, že v exekučním řízení nebylo prokázáno, že by teprve návrh na nařízení exekuce přiměl povinného k úkonům směřujícím ke splnění exekučním titulem uložené povinnosti; naopak z ničeho nevyplynulo, že by byl návrh stěžovatelů na nařízení exekuce podán důvodně a že byl vzat zpět pouze pro chování povinného, který by byl teprve pod tlakem nařízené exekuce splnil to, co mu bylo exekučním titulem uloženo. Za tohoto stavu nemohl obstát závěr, že to byl povinný, kdo svým chováním zavinil zastavení exekuce (které navrhli stěžovatelé) a že by měl proto hradit její náklady. Krajský soud v této souvislosti (stejně jako v odůvodnění - viz výše) poukázal na ne úplně šťastnou formulaci povinnosti v rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 5. 2006 č. j. 8 C 76/2005.
Povinný ve svém vyjádření uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, poukázal na zásadu volného hodnocení důkazů a na její význam při rozhodování. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela správné a odpovídá i objektivnímu průběhu exekuce, v níž nebylo za celou její dobu vůči němu "nic provedeno" (žádný exekuční způsob ani donucovací prostředek). Ke zpětvzetí návrhu na exekuci ze strany stěžovatelů neměl důvod cokoliv namítat, neboť to byl nejjednodušší způsob ukončení celého zbytečného řízení; nesouhlasil však s tím, aby nesl náklady exekuce, jestliže nebylo prokázáno, že její vedení ze strany stěžovatelů bylo důvodné. Pro úplnost uvedl, že v průběhu vedení exekuce SE vydal dva exekuční příkazy na úhradu dosavadních nákladů exekuce, kterými stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost hradit vyúčtované náklady; oba tyto příkazy Okresní soud v Benešově na základě stížnosti povinného zrušil. Povinný proto navrhl zamítnutí, resp. odmítnutí ústavní stížnosti.
Vyjádření Krajského soudu v Praze a povinného byla stěžovatelce J. K. zaslána k replice. Ta v podstatě sdělila, že na své ústavní stížnosti trvá.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Právě taková situace v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudů v Praze. Tam byl podán přehledný sled důvodů a argumentů, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecného soudu a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud povinný (v návaznosti na vykonatelný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 3. 5. 2006 č. j. 8 C 76/2005, jímž mu bylo uloženo zdržet se zasakování odpadních vod z ČOV do jímaných podzemních vod stěžovatelů) zajistil opravu ČOV ke dni 10. 8. 2006 (srov. č.l. 9 soudního spisu), což bylo navíc potvrzeno svědeckou výpovědí svědka P. K. dne 19. 5. 2009 v řízení před Okresním soudem v Benešově ve věci sp. zn. 6 C 99/2007 - srov. č.l. 54] a sama exekuce byla nařízena (až) usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 23. 5. 2007 č. j. 7 Nc 3775/2007 nelze souhlasit se stěžovatelkou, že se tak stalo právě v důsledku exekuce a že by to byl povinný, který byl k tomu přinucen SE. Exekutorka navíc, jak vyplývá z odůvodnění obou usnesení Okresního soudu v Benešově (ze dne 7. 3. 2008 č. j. 7 Nc 3775/2007-34, č.l. 34, a ze dne 4. 6. 2008 č. j. 7 Nc 3775/2007-44, č.l. 44), ke dni vydání těchto rozhodnutí (opakovaně) neověřila, zda byla exekuce vedena oprávněně; v dané věci ani neproběhlo místní šetření, ani nebyl zjištěn skutečný stav na místě samém. Proto musel okresní soud citovanými usneseními exekuční příkaz na úhradu dosavadních nákladů exekuce vydaný SE zrušit.
Ústavní soud - za této situace - názoru stěžovatelky o porušení zásad spravedlivého procesu v důsledku logických rozporů v hodnocení důkazů nepřisvědčuje. Obecný soud srozumitelně uvedl důvody, které jej vedly k jeho závěru; jeho argumentace není ani nelogická, ani nepřesvědčivá a je tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není; ústavní stížnost sama ústavní rozměr postrádá.
Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěr krajského soudu ani v rovině práva podústavního. Soud se souzenou věcí poměrně podrobně zabýval a zřetelně uvedl, na základě jakých úvah k příslušnému závěru dospěl; na uvedené důvody obecného soudu zde tedy stačí toliko odkázat.
Rozhodnutí Krajského soudu v Praze nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jejich argumentace je ústavněkonformní a plně přijatelná. Do jeho závěrů proto nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v napadeném rozhodnutí žádný protiústavní exces neshledal.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu