ECLI:CZ:US:2012:1.US.2071.12.1
sp. zn. I. ÚS 2071/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. B., zastoupeného JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem, se sídlem Pekařská 12, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 188/2012, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 6. 2012, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 3 Tdo 188/2012 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 3 To 101/2011 (dále jen "rozsudek vrchního soudu").
Stěžovatel, který byl v předmětném trestním řízení uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") namítá, že nebyl dostatečně zjištěn jeho duševního stav v době spáchání činu, totiž jeho aktuální způsobilosti rozpoznat společenskou nebezpečnost jeho jednání či schopnosti toto jednání ovládat. Ve věci sice byly vypracovány k žádosti policejního orgánu znalecké posudky z oboru psychiatrie a psychologie soudními znalkyněmi Z. S. a H. K., avšak ke zkoumání jeho zdravotního stavu nebyly použity žádné sofistikovanější metody než pouhý pohovor s vyšetřovaným a studium jeho zdravotní dokumentace. Dle stěžovatele přitom v případě duševně velmi špatně disponovaného pachatele (jak vyplývá z jeho zdravotní dokumentace a předchozích vyšetření či dokonce hospitalizací právě pro duševní poruchy) zvlášť těžkého zločinu vraždy, s přihlédnutím k dlouhodobé zdravotní anamnéze (užívání alkoholu a nejrůznějších léků) měly být požity nové vědecké a lékařské techniky a metody jako např. magnetická rezonance či pozitronová emisní tomografie. Ty totiž dokážou odhalit poruchy lidského mozku, které v řadě případů mohou spustit mechanismy vedoucí ke kriminálnímu jednání. Bez jejich užití lze stěží zaujmout jednoznačné, objektivní stanovisko, že stěžovatel v době páchání zvlášť těžkého zločinu vraždy byl nade vší rozumnou pochybnost schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost své jednání či toto jednání ovládat.
Vzhledem k výše uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho základních lidských práv, zejména pak práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů pokud jde o zjištění jeho duševního stavu v době spáchání činu, avšak Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Jak již shrnul ve svém usnesení soud Nejvyšší, závěr, že stěžovatel jednal v přímém úmyslu a jako plně příčetný, když netrpěl duševní poruchou v době spáchání činu, mohl rozpoznat jeho protiprávnost a přitom své jednání ovládat je založen na řádně provedeném dokazování, především pak na ve věci podaných znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podaných znalkyněmi Z. S. a H. K., doplněných i znaleckým posudkem M. S., týkajícího se toxikologického vyšetření vzorků poškozené i stěžovatele. Pokud obecné soudy z uvedených znaleckých posudků, doplněných i výpovědí znalkyň před soudem, založených na zdravotnické dokumentaci stěžovatele, včetně jeho předchozích hospitalizací a diagnostik jeho duševního stavu, vyšly, nelze z ústavněprávního pohledu jejich postupu nic vytknout. To tím spíše pak, že soudy neopomněly uvážit v tomto kontextu i motiv a způsob jednání pachatele. Pouhý nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2012
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu