ECLI:CZ:US:2012:1.US.2220.12.1
sp. zn. I. ÚS 2220/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 28. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami 1, Pražská 140, proti rozhodnutím Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy č. j. OD/7877/10/Pr ze dne 3. září 2010, Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 19. října 2010 č. j. DSH/13785/10 a rozsudkům Krajského soudu v Plzni sp. zn. 17 A 65/2010 ze dne 5. prosince 2011 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 22/2012 ze dne 13. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, byl prvním z označených rozhodnutí vydaným ve správním řízení stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. e) bod č. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a to porušením §3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl dopustit v rozhodnutí popsaným jednáním - stručně vyjádřeno řízením motorového vozidla za stavu, kdy svého řidičského oprávnění pozbyl již dříve na základě pravomocného rozhodnutí jiného správního orgánu, jímž mu byl mimo jiné uložen zákaz řízení motorových vozidel v trvání 8 měsíců. Odvolání stěžovatele proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí bylo zamítnuto druhým ze shora označených rozhodnutí. Stěžovatelem následně podaná správní žaloba proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu pak byla v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni jako nedůvodná s podrobným zdůvodněním zamítnuta a následně byla posledním z označených rozhodnutí také zamítnuta stěžovatelem proti uvedenému rozhodnutí podaná kasační stížnost. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, z jakých důvodů dospěly orgány veřejné moci po provedení dokazování k závěru o tom, že stěžovatel spáchal předmětný přestupek formou nevědomé nedbalosti, jakož i o tom, že odpovědnost stěžovatele za přestupek nezanikla uplynutím prekluzivní doby k jeho projednání.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po popisu vývoje dané věci včetně obsahu napadených rozhodnutí obsáhle oponuje jejich závěrům. Obdobně jako v kasační stížnosti dává najevo nesouhlas s podaným názorem na totožnost skutku předmětného přestupku se skutkem, jenž byl předmětem trestního řízení proti němu vedeného, kterýžto názor měl vliv na aplikaci ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích o stavění běhu prekluzivní doby (podle nějž se do běhu lhůty nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního předpisu). Rozvádí své úvahy i s odvoláním na judikaturu, svědčící podle něj pro to, že v případě předmětu jeho trestního řízení a předmětu nynějšího řízení správního není totožnost skutku dána. Obdobně jako v kasační stížnosti oponuje dále závěru o své odpovědnosti za přestupek, kterou rozhodující orgány dovodily, přitom i s odkazem na skutkové okolnosti náhradního doručování rozhodnutí v předcházející věci ztráty řidičského oprávnění se týkající tvrdí, že v době jednání, které bylo zhodnoceno jako nyní posuzovaný přestupek, o tom, že mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, nevěděl s tím, že soudy se měly zabývat otázkou, zda skutečně měl a mohl vědět, že mu sankce zákazu řízení byla uložena. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhl zrušení všech napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav vyžadující zásahu Ústavního soudu v dané věci zjištěn nebyl.
Interpretace relevantního právního rámce provedená správními soudy v napadených rozhodnutích dle přesvědčení Ústavního soudu není výrazem svévole a z pohledu ústavněprávního obstojí. Argumentace Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí obsáhle rozvedená, vyjadřující se k oběma námitkám stěžovatele opakujícím se nyní v ústavní stížnosti, tj. jak k posouzení totožnosti skutku coby otázky relevantní při aplikaci ustanovení §20 odst. 2 přestupkového zákona tak k posouzení otázky zavinění stěžovatele, odvolávající se také nejen na vlastní judikaturu Nejvyššího správního soudu, ale i Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, jakož i na komentářovou literaturu, v podstatě reaguje na námitky stěžovatele obsažené i v ústavní stížnosti, a proto na obsah odůvodnění jeho rozhodnutí lze odkázat. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, je především v pravomoci Nejvyššího správního soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu