ECLI:CZ:US:2012:1.US.2344.12.1
sp. zn. I. ÚS 2344/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Martinem Kornelem, advokátem se sídlem Třešňová 168, Bolatice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2012, č. j. 14 Co 50/2012-263, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2011, č. j. 0 P 496/2010-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody:
Napadenými rozhodnutími byla podle stěžovatele porušena jeho základní lidská práva, konkrétně jeho základní právo na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 7 čl. a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 35 a čl. 37 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a to v souvislosti s řízením týkajícím se výchovy nezletilé dcery stěžovatele.
Dne 9. 4. 2009 schválil - podle tvrzení stěžovatele - Okresní soud v Karviné dohodu stěžovatele a matky dítěte ve věci výchovy a výživy nezletilé, podle níž byla nezletilá svěřena do výchovy matky, otci bylo stanoveno výživné a upraven styk s nezletilou. Po nástupu nezletilé do školky podala matka 14. 9. 2009 návrh na změnu úpravy styku s otcem. Navíc matka učinila na přelomu roku 2009 a 2010 "směrem k orgánům činným v trestním řízení úkony", ve kterých tvrdila, že stěžovatel nezletilou sexuálně zneužíval, že vyráběl a přechovával omamné a psychotropní látky a matce nezletilé ublížil na zdraví. Žádné z těchto tvrzení však - podle stěžovatele - orgány činné v trestním řízení nepotvrdily.
Stěžovatel uvedl, že v návaznosti na návrh matky schválil Okresní soud v Ostravě dne 29. 7. 2010 rozsudkem dohodu rodičů, kterou byl rozsah styku otce s nezletilou částečně změněn. Předmětem uvedeného řízení byl tedy podle stěžovatele pouze styk otce s nezletilou, nikoliv otázka její výchovy a výživy. Dne 8. 8. 2011 podal stěžovatel u Okresního soudu v Ostravě návrh, kterým se domáhal úpravy výchovy a výživy nezletilé tak, že navrhoval svěření nezletilé do své výchovy nebo střídavou výchovou. Stěžovatelův návrh byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2011, č. j. 0 P 496/2010-214, zamítnut. To soud odůvodnil - podle stěžovatele - tím, že od posledního rozhodnutí ve věci nedošlo ke změně poměrů ve smyslu §28 zákona o rodině. Uvedený rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. V odvolacím řízení - mimo jiné - navrhl, aby byly vypracovány znalecké posudky na rodiče nezletilé a dítě, kterými by se především ozřejmilo, kdo z rodičů má lepší předpoklady pro výchovu nezletilé. Krajský soud napadeným rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, č. j. 14 Co 50/2012-263, prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně zohlednily skutkový stav a neprovedly v dostatečném rozsahu dokazování. Vzhledem k tomu, že mezi stěžovatelem a matkou zjevně vládne vysoká tenze, bylo podle názoru stěžovatele jednoznačně na místě, aby bylo provedeno znalecké zkoumání výchovných schopností obou rodičům. Návrh na provedení takového důkazu učinil stěžovatel a dokonce i opatrovník nezletilé. Krajský soud v Ostravě se však s těmito návrhy vůbec nevypořádal; jedná se tak podle stěžovatele o tzv. opomenutý důkaz.
Stěžovatel dále prohlásil, že obecné soudy zjevně vycházely z názoru, že střídavá výchova navrhovaná stěžovatelem není možná, pokud spolu rodiče nejsou schopni komunikovat. Přitom se však vůbec nevypořádaly se skutečností, že neodůvodněný odpor proti střídavé výchově vznáší pouze matka. Podle §26 odst. 4 zákona o rodině je přitom schopnost dohodnout se na výchově s druhým rodičem zákonným kritériem, které musí být při rozhodování o výchově zohledněno. Krajský soud v Ostravě se však ve svém rozhodnutí vyjádřil tak, že nedostatek kvalifikované komunikace mezi rodiči je nutně překážkou pro rozhodnutí o střídavé výchově. To však je podle judikatury Ústavního soudu protiústavní; v tomto ohledu stěžovatel odkázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I ÚS 2661/10 a na nález sp. zn. II. ÚS 1206/09). Pokud totiž z dokazování před soudy obou stupňů vyplynulo, že i u otce jsou dány vhodné podmínky pro péči o dítě, nebyl prý dán žádný zákonný důvod pro to, aby nebylo vyhověno přinejmenším jeho návrhu na úpravu střídavé výchovy.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že obecné soudy nesprávně a protiústavně vyhodnotily smysl §28 zákona o rodině. Nesprávně totiž zkoumaly vztah změny poměrů mezi návrhem na svěření nezletilé do výchovy stěžovatele nebo na střídavou výchovu ze dne 8. 8. 2011 a rozhodnutím o schválení dohody rodičů o úpravě styku s nezletilou ze dne 29. 7. 2011. Stěžovatel svým podáním jednoznačně vymezil předmět řízení, který se týkal výchovy (a výživy) k nezletilé a nikoliv styku s nezletilou. Dohoda rodičů ze dne 29. 7. 2010 se však podle stěžovatele týkala výlučně otázky styku nezletilé se stěžovatelem. Od posledního rozhodnutí ve věci samotné výchovy nezletilé ze dne 9. 4. 2009 tak došlo nepochybně k zásadním změnám poměrům, neboť nezletilá začala chodit do školky.
Závěrem stěžovatel tvrdí, že obecnými soudy nebyl respektován ani §100 odst. 4 o. s. ř., neboť v řízení týkajícím se nezletilé nebyl žádným způsobem zjišťován její názor na věc. Jakkoliv je třeba uznat, že vzhledem k věku nezletilé by zřejmě nemohl být její názor pro rozhodnutí klíčový, není pochyb o tom, že nezletilá je již schopna svůj názor vyjádřit a bylo proto namístě, aby s ním soudy byly seznámeny.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 0 P 496/2010. Zjistil, že uvedený soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2011, č. j. 0 P 496/2010-214, tak, že návrh otce (stěžovatele) na úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti ze dne 8. 8. 2011 zamítnul (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Prvostupňový soud zejména uvedl, že mu byl dne 8. 8. 2011 doručen návrh otce (stěžovatele) na novou úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé s tím, aby nezletilá byla odňata z výchovy matky a svěřena do péče stěžovatele nebo aby byla svěřena do střídavé výchovy obou rodičů. Otec návrh odůvodnil tím, že došlo ke změně poměrů, neboť matka nezletilé i dcera se nacházejí ve zcela jiných sociálních podmínkách, než za jakých byla uzavírána dohoda o výchově. Stěžovatel má - podle svého názoru - pro péči o dítě lepší podmínky než matka, neboť on sám nemusí chodit do práce a chod svých provozoven je schopen řídit z místa bydliště. Matka s návrhem stěžovatele nesouhlasila, neboť podle ní nedošlo k žádné změně poměrů.
Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že styky otce s dítětem probíhají podle soudem stanovené úpravy, je však narušena vzájemná komunikace mezi rodiči. Otec hledá nedostatky v péči matky o dítě, ty však podle soudu nejsou objektivizovány. Naopak, ze zprávy opatrovníka vyplynulo, že péče matky o dítě je zcela vzorná, což nijak nekoliduje se zjištěním, že také stěžovatel má vhodné podmínky pro péči o nezletilou.
Okresní soud se odvolal na ustanovení §28 zákona o rodině, podle něhož soud může změnit i bez návrhu rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, změní-li se poměry. Úprava rodičovské zodpovědnosti k nezletilé je přitom poměrně čerstvého data. Nezletilá je stále v péči matky a navštěvuje mateřskou školu. Nedostatky v péči matky nebyly zjištěny. Matka má i nadále vhodné podmínky pro to, aby o nezletilou pečovala. Také otec má zajištěné podmínky k tomu, aby o nezletilou pečoval a s ohledem na to mu byl upraven styk s nezletilou, rovněž poměrně nedávno; stalo se tak rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2010. Podle názoru soudu nebyla zjištěna žádná změna v poměrech účastníků, která by odůvodňovala změnu úpravy výkonu rodičovské zodpovědnosti oproti dřívějšímu stavu. Naopak, podle okresního soudu je v zájmu dítěte, aby žilo ve stabilizovaných poměrech. Se svým otcem se nezletilá široce stýká a není proto důvod, aby se na nynější situaci cokoliv měnilo.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 3. 2012, č. j. 14 Co 50/2012-263, prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud zdůraznil, že opatrovník ve svém písemném vyjádření konstatoval, že v poměrech dítěte nedošlo k žádným zásadním změnám; péči matky hodnotí jako řádnou. Rodiče však podle opatrovníka spolu nekomunikují, snahy o zlepšení komunikace byly zatím podle opatrovníka bezvýsledné. Opatrovník dal podle soudu rovněž na zvážení, zda by nařízení střídavé péče nebylo pro nezletilé dítě zátěží, neboť by vnímalo, že postoje rodičů nejsou sjednoceny.
Dále odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na sdělení mateřské školy, v němž se konstatuje, že v případě nezletilé se jedná o bezproblémové dítě a je zřejmé, že má vytvořeno citové pouto k oběma rodičům a oba rodiče mají o nezletilou zájem.
Krajský soud opětovně zhodnotil poměry stěžovatele i matky nezletilé a uzavřel, že péči o nezletilou dosud řádně zajišťuje matka, nezletilá v její péči prospívá. Nezletilá je rovněž podle soudu s otcem v pravidelném kontaktu, kterému matka v žádném případě nebrání, naopak stěžovateli umožňuje širší rozsah styku, než je soudně upraven. Je tedy podle soudu zcela nepochybné, že ke kvalifikované změně poměrů, kterou předpokládá ust. §28 zákona o rodině, nedošlo. Pokud stěžovatel nyní žádá o svěření dcery do střídavé výchovy a odůvodňuje to tím, že má možnost trávit s dcerou více času, pak jsou tyto argumenty - podle krajského soudu - irelevantní. Podle názoru krajského soudu nejsou dány podmínky pro střídavou péči obou rodičů i proto, že rodiče nezletilé spolu nekomunikují, přestože se oba účastnili mediačního sezení. Soud zdůraznil, že nezletilá by měla být vychovávána ve stabilním a klidném rodinném prostřední; při rozhodování o tomto prostředí má mít soud vždy na prvním místě na zřeteli zájem samotného dítěte a až následně zájmy rodičů.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na péči o dítě a výchovu dítěte (řečeno obecně), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, že soudy nevyhověly stěžovatelovu návrhu na změnu výchovného prostředí ve vztahu k jeho dceři. K této námitce poukazuje Ústavní soud především na obsah spisu a na odůvodnění napadených rozhodnutí. Z odůvodnění těchto rozhodnutí přitom vyplývá, že oba soudy nastíněnou otázku řešily, nahlíženo pohledem ústavněprávním, způsobem akceptovatelným. Ústavní soud dal přitom opakovaně v mnoha svých rozhodnutích najevo, že do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však neshledal.
Ústavní soud se s otázkami svěření nezletilých dětí do výchovy (péče) ve své rozhodovací praxi setkává poměrně často. Proto i případná nálezová judikatury je v tomto směru dosti bohatá; jak přitom sám stěžovatel správně upozorňuje, relevantní je v tomto ohledu - vzhledem k charakteru právě projednávané věci - nález Ústavního soudu z 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 [Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 59, str. 167]; to nikoliv jen pro myšlenky v něm nově obsažené, ale i pro zobecnění a uspořádání dosavadní judikatury Ústavního soudu na dané téma. V citovaném nálezu - stručně řečeno - vyslovil Ústavní soud mimo jiné, že důvodem pro nesvěření dítěte do střídavé výchovy nesmí být toliko nechuť rodičů (případně jednoho z nich) mezi sebou komunikovat a soudy by měly při svém rozhodování přihlížet k názoru samotného dítěte, jež by mělo být v těchto případech zpravidla slyšeno; v citovaném nálezu Ústavní soud obecným soudům mj. vytkl, že v tehdy projednávané věci nezjistily názor žákyně navštěvující základní školu. Ústavní soud tak v uvedeném nálezu, navazujícím i na jeho předchozí rozhodnutí (srov. stěžovatelem vzpomenutý nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1206/09) ve své podstatě odmítl aprobovat situaci, kdy by vzájemná averze rodičů znemožnila nařídit střídavou výchovu, byť by to v konkrétním případě bylo v zájmu nezletilého dítěte. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž zdůraznil, že každý z rodičů má právo na relevantní informace o svém dítěti.
Studiem shora citovaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 29. 7. 2010 byla rozsudkem č. j. 0 P 496/2010-180 schválena dohoda rodičů nezletilé (tehdy stěžovatele a její matky) o nové úpravě styku otce s nezletilou. Tato dohoda reagovala na skutečnost, že nezletilá již tehdy začala navštěvovat mateřskou školu a její matka začala pracovat. Bylo tedy třeba upravit styk otce s nezletilou tak, aby jeho kontakt s nezletilou nenarušoval výchovně-vzdělávací program mateřské školy; učitelé mateřské školy v této souvislosti upozorňovali na to, že styk nezletilé s otcem je v této souvislosti nastaven nevhodně - srovnej číslo listu 114 - neboť takto upravený styk nezletilé narušuje její denní režim. Přitom i ze zpráv opatrovníka - srov. např. číslo listu 184 - vyplynulo (a to dokonce i podle tvrzení matky samotné), že dcera má u otce zajištěny velmi dobré materiální i ostatní podmínky, stejně jako u matky (srovnej číslo listu 141). Dne 8. 8. 2011, jak již bylo zmíněno, navrhl otec (stěžovatel) změnu výchovného prostředí nezletilé. Okresní soud v napadeném rozhodnutí rekapituloval, že stěžovatel navrhl svěření dcery do své péče se souběžným stanovením výživného matce anebo střídavou výchovu. Měl totiž za to, že k péči o dítě má lepší podmínky než matka nezletilé, a to jak finanční (stěžovatel podniká), tak i bytové a časové, neboť nemusí chodit do práce a své provozovny může řídit domova nebo přes své zaměstnance.
Podle uznávané komentářové literatury (srovnej Hrušáková, M. a kol. Zákon o rodině; Zákon o registrovaném partnerství: komentář. 4. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 114, 115 a násl.) je změnou poměrů ve smyslu §28 zákona o rodině jen změna poměrů závažnějšího rázu. Jak podle mínění opatrovníka, tak i podle názoru obou soudů k žádné závažné změně poměrů ve smyslu citovaného ustanovení nedošlo. Je sice pravda, že zmiňovaným rozsudkem schvalujícím dohodu rodičů o úpravě styku stěžovatele s nezletilou nebylo ve výrokové části rozhodováno o výchovném prostředí nezletilé (svěření do péče), nicméně soud se i v tomto rozhodnutí výchovou nezletilé v celém kontextu zabýval a měl k dispozici i stanovisko opatrovníka. Rozhodovat o úpravě styku s jedním z rodičů bez zohlednění výchovného prostředí nezletilého dítěte totiž dost dobře nejde; ostatně soud ke změně poměrů přihlíží i bez návrhu.
Nezbývá tedy, než učinit dílčí závěr, že v právě projednávané věci skutečně k žádné zásadní změně poměrů ve smyslu citovaného ustanovení zákona o rodině nedošlo, o čem se studiem spisu přesvědčil i Ústavní soud sám. To oba soudy zdůvodnily dostatečně. Lze dodat, že již v době schválení zmiňované dohody rodičů o styku nezletilé s otcem matka nezletilé pracovala a nezletilá navštěvovala mateřskou školu; nejde tedy ani zde o změnu poměrů. To, že je stěžovatel úspěšný v podnikání do té míry, že nemusí pravidelně chodit do práce a může se věnovat dceři více než její matka, která je v zaměstnaneckém poměru, však nemůže být důvodem toho, aby byla nezletilá odebrána z její péče, resp. aby došlo ke změně výchovného prostředí. Nadto i z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že matka umožňuje otci styk s dcerou nad rámec soudem schválené dohody (což ani stěžovatel sám ve skutečnosti nezpochybňuje).
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud nepodrobil znaleckému zkoumání ani stěžovatele, ani matku nezletilé stran jejich výchovných schopností nebo že v tomto konkrétním případě nevyslechl samotnou nezletilou ke zjištění jejího vztahu k oběma rodičům, lze to v této souzené věci podle názoru Ústavního soudu tolerovat. Ze spisového materiálu je totiž evidentní (i sama matka to připouští), že nezletilá má k oběma rodičům velmi kladný vztah, oba mají dostatečné výchovné zázemí; za tohoto stavu tedy nebylo nutné návrhům stěžovatele na doplnění dokazování v tomto směru vyhovět.
Co se stěžovatelem namítané střídavé výchovy týká, pak v právě projednávaném případě nebrání střídavé výchově výlučně matka, která by styk stěžovatele s dcerou z podstaty věci odmítala (na základě iracionálních důvodů - srov. shora cit. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09), ale vzájemná netolerance obou rodičů. Na druhou stranu však - a tím se rovněž právě projednávaná věc liší od stěžovatelem uvedeného nálezu sp. zn. I ÚS 2661/10 - matka nezletilé stěžovateli ve styku s dcerou vůbec nebrání, dokonce ho dobrovolně umožňuje nad soudem vymezený rozsah, o závažných skutečnostech týkajících se nezletilé stěžovatele informuje atp. I s ohledem na to Ústavní soud ke kasaci napadených rozhodnutím nepřikročil. Konstatoval-li přitom zejména odvolací soud v této souvislosti, že je pro něj prvořadý zájem nezletilého dítěte, které by mělo pokud možno vyrůstat ve stabilním a klidném prostředí - a proto nenařídil střídavou výchovu - nelze mu to a priori vytýkat.
Lze si jistě představit pregnantnější odůvodnění ze strany obecných soudů v právě projednávané věci; ostatně, samo rozhodování soudů o výchově nezletilého dítěte je řešením až posledním. Orgán veřejné moci těžko může svým rozhodnutím nahrazovat fungující rodinné a výchovné prostředí. Ústavní soud i proto k ingerenci do právě projednávané věci nepřistoupil. Rozhodující totiž není samotné formální hledisko případných nedostatků soudních rozhodnutí, ale - jako v tomto případě - reálný prostor stěžovatele na podílení se na výchově dcery. To, že tento prostor není naplněn plně pozitivní atmosférou je přitom chyba jak matky nezletilé, tak i samotného stěžovatele. (O tom svědčí například jeho prohlášení při pokusu o mediaci s matkou nezletilé v Mediačním v centru pro rodinné a občanskoprávní spory na čísle listu 200, "že se jednoho krásného dne ztratí i s dítětem jako pára nad hrncem.").
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu