ECLI:CZ:US:2012:1.US.2346.12.1
sp. zn. I. ÚS 2346/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. D. M., zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 To 151/2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 3 T 144/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5. 3. 2012, sp. zn. 3 T 144/2011, přiznal stěžovateli podle §151 odst. 3 tr. ř. odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 18 336 Kč.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, jíž napadal to, že mu nebyla přiznána náhrada za promeškaný čas ve výši 600 Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2012 stížnost zamítl. V odůvodnění konstatoval, že nepřiznání náhrady pražskému obhájci za promeškaný čas strávený cestou k úkonu právní služby, který konal v Praze, je v souladu s §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, podle nějž advokátu náleží náhrada za čas promeškaný při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený do tohoto místa a zpět. Mimo jiné i s odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 215/05 stížnostní soud připustil, že hlavní město Praha je z hlediska své rozlohy a vnitřní komunikační dostupnosti specifické, a proto lze učinit výjimku z této zásady (např. při úkonech konaných na periferii či na opačném konci Prahy). V této konkrétní věci však relativní blízkost těsně sousedících pražských obvodů, jakož i slušné dopravní spojení v rámci husté sítě MHD neopodstatňují přiznání náhrady za promeškaný čas. Soud rovněž připomněl, že k odměně za každý úkon právní služby přináleží též režijní paušál ve výši 300 Kč, jímž jsou v daném případě nepojmenované náklady spojené s úkonem, koneckonců i s přesunem advokáta vnitřní Prahou, slušně kryty. Konečně stížnostní soud nepřehlédl, že napadené usnesení je ke stěžovateli mimořádně příznivé, neboť mu v rozporu s Rt 24/2008 přiznává za sepis a doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání plnou odměnu, ačkoli za něj náleží jen odměna poloviční. Tímto dílčím rozhodnutím byl stěžovatel zvýhodněn cca o 800 Kč (960 Kč s DPH); s ohledem na neexistenci stížnosti podané v neprospěch stěžovatele na tom nelze již nic měnit.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že těmito usnesení byla porušena celá řada základních práv či právních principů; v textu stížnosti polemizuje s rozhodnutími obecných soudů, a to především důrazem na psané právo a jeho jazykový výklad (viz např. argument, dle nějž "místo" není "město" apod.).
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Zejména rozhodnutí stížnostního soudu je velmi důkladně odůvodněno a argumenty v něm obsažené nelze považovat za svévolné či jinak zasahující do právní sféry stěžovatele. Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s §14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu v obecné rovině, a stranou přitom neponechal ani interpretační směrnice plynoucí z ústavního pořádku. Tyto obecné závěry posléze vztáhl na konkrétní projednávanou věc a pečlivě zdůvodnil, proč v tomto konkrétním případě stěžovateli náhrada dle zmiňovaného ustanovení nepřísluší. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodnutí zasahovat.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu