ECLI:CZ:US:2012:1.US.2418.11.1
sp. zn. I. ÚS 2418/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem, Praha 4, Nad Úpadem 234, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 64 Co 467/2009-45, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2009, č. j. 7 C 24/2009-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:
Stěžovatel - podle svého tvrzení - žaloval na určení, kdo je uživatelem bytu, ve kterém žil se svoji bývalou manželkou. Žalobní petit byl na žádost soudu změněn na určení, kdo je výlučným nájemcem předmětného bytu. Stěžovatel zároveň požádal Městskou část Praha 5 o prodloužení nájmu předmětného bytu. Rada Městské části Prahy 5 žádost manželů M. o prodloužení nájmu k předmětnému bytu zamítla; nájemní smlouva, která byla uzavřena mezi městskou částí a manželi M. byla podle stěžovatele sjednána do 16. 5. 2009.
Stěžovatel spatřuje porušení svých Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručených práv ve dvou rovinách. První rovina je prý nerespektování hmotného a procesního práva k problematice určovacích žalob. Dále jde o zřejmou snahu ve věci nerozhodnout a tím vystavit stěžovatele odepření spravedlnosti, což je druhou rovinou ústavní stížnosti. Obecné soudy totiž shodně dospěly k názoru, že nebyl shledán naléhavý právní zájem jako podmínka přípustnosti určovací žaloby. Soudy se však - podle názoru stěžovatele - zaměřily pouze na formální vyhodnocení právního vztahu založeného nájemní smlouvou nejprve z roku 2000 a na ni navazující smlouvou z roku 2005 (to je tou smlouvou, kde jako nájemci vystupovali manželé M.; zcela však opominuly, že nájemní vztah trvá dále, a to na bezesmluvním základě, neboť stěžovatel nadále byt užívá, platí nájemné a všechny služby s tímto spojené. Pokud se obvodní soud soustředil pouze na otázku existence naléhavého právního zájmu, který prý vzhledem k ukončení nájemního vztahu není dán, je otázkou, proč Městská část Praha 5 stále inkasuje od stěžovatele nájemné a související poplatky. Zásadní otázkou také je, proč soud nerozhodl o tom, že stěžovatel je výlučným nájemcem bytu k určitému datu, například k datu ukončení nájmu. Stěžovatelova bývalá manželka totiž dobrovolně opustila společnou domácnost, čímž nastala - podle stěžovatele - situace předvídaná §707 a §708 občanského zákoníku. To značí, že soud měl (případně) zjistit, kdy bylo možné vyhodnotit opuštění společné domácnosti ze strany bývalé manželky stěžovatele jako trvalé. To se však nestalo. Stěžovatel má za to, že jestliže bydlí s malým dítětem a s ženou a stará se o starou matku a městská část po něm žádá vyklizení (přestože v Praze jsou stovky lidí, kteří neplatí po dlouhé roky vůbec žádný nájem a další statisíce lidí, kteří roky platili zlomky plateb stěžovatele), pak prý "není něco v pořádku".
Stěžovatel konečně zopakoval, že soudkyně opřela své rozhodnutí o nedostatek naléhavého právního zájmu plynoucího z formálně ukončené nájemní smlouvy, leč k tomu došlo 12 dní před nařízením jednání. Nelze tedy než konstatovat, že soud svým nekonáním porušil stěžovatelovo právo na soudní a právní ochranu ve smyslu článku 36 násl. Listiny a ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; rozhodl-li by soud o 12 dnů dříve, nájemní vztah by ještě trval.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5 evidovaný pod sp. zn. 7 C 24/2009. Zjistil, že uvedený soud rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 7 C 24/2009-29, tak, že zamítl žalobu "kterou se žalobce proti žalované (pozn.: Ing. M.) domáhal určení, že žalobce je výlučným nájemcem bytu č. 20/19 na ulici J. n. v P." (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatel (žalobce) je povinen "zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám jejího právního zástupce JUDr. M. Z., advokáta, částku 12.614,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku" (výrok II). V odůvodnění soud zejména zdůraznil, že vzhledem k žalobnímu žádání stěžovatele (žaloba na určení) musel nejprve zkoumat otázku existence naléhavého právního zájmu žalobce (stěžovatele) na tomto určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bylo bez tohoto určení ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací návrh je prostředkem ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, cílem je tedy zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Není-li naléhavý právní zájem dán, nemůže být žalobě již z tohoto důvodu vyhověno. Obvodní soud uvedl, že stěžovatel se domáhal určení, že je výlučným nájemcem předmětného bytu. Bylo však prokázáno, že nájemní vztah žalobce, resp. účastníků k předmětnému bytu zanikl ke dni 15. 5. 2009, neboť nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a Městská část Praha 5 jako pronajímatel nevyhověl žádosti žalobce o prodloužení této smlouvy. Není tak ohroženo žádné právo žalobce (neboť v současné době žalobci nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu) a jeho právní postavení by bylo nejistým i v případě vyhovění jeho žalobě; je totiž zcela na úvaze Městské části Praha 5, komu pronajme předmětný byt, pokud předchozí nájemní vztah skončil. Námitka, že žaloba byla k soudu podána v době trvání nájemního vztahu, je nedůvodná, neboť pro rozhodnutí a posouzení existence naléhavého právního zájmu je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí ve věci. Bylo na žalobci, aby se tohoto určení domáhal dříve než téměř tři roky poté, co - podle jeho tvrzení - žalovaná trvale opustila společnou domácnost. Z uvedeného důvodu tedy nemohl soud žalobě na určení vyhovět a nezbylo, než ji pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnout.
K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, č. j. 64 Co 486/2009-45, tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. I podle odvolacího soudu nájem sporného bytu (naposledy sjednaný smlouvou uzavřenou s Městskou částí Praha 5 jako pronajímatelem dne 22. 6. 2005 na dobu do 15. 5. 2009) uplynutím sjednané doby zanikl; pokud je sporný byt nadále užíván účastníky nebo jedním z nich, děje se tak bez smluvního podkladu, v nejlepším případě za souhlasu pronajímatele. Je přitom nerozhodné, že při podání žaloby ještě doba nájmu neuplynula. Zánikem nájemního práva zcela zanikla věcná legitimace účastníků k uplatňování práv plynoucích z tohoto nájemního poměru. K argumentaci žalobce, že probíhá jednání s městskou částí o prodloužení nájemní smlouvy lze - podle odvolacího soudu - toliko uvést, že pro oblast občanskoprávních vztahů platí smluvní volnost. Soud tedy nemůže nahrazovat vůli smluvních stran (v tomto případě pronajímatele) a založit tak smluvní (nájemní) vztah proti vůli některé z těchto stran.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, č. j. 26 Cdo 4033/2010-62, odmítnuto a stěžovateli bylo uloženo nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s nalézacím i odvolacím soudem v otázce posouzení naléhavého právního zájmu v rámci určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu oba soudy postupovaly v dané věci v souladu s ustálenou judikaturou; proto nemohl dovolací soud dovodit přípustnost stěžovatelova dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu touto ústavní stížností napadeno není.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak obecné soudy posoudily otázky související s nájemním vztahem, resp. jeho ukončením a na tyto hmotněprávní otázky navazující procedurální podmínku tzv. naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Ke všem těmto aspektům poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění napadených rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními závěry soudů, pak tím v zásadě jen polemizuje s jejich právním názorem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv či svobod stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud dodává, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv či svobod stěžovatele a mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu