ECLI:CZ:US:2012:1.US.2539.12.1
sp. zn. I. ÚS 2539/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. Ch., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 sp. zn. 20 Nd 45/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 6. července 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 (20 Nd 45/2012-162), jímž bylo rozhodnuto, že soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Milada Lukáčová, JUDr. Eva Keményová, Mgr. Iva Horáková, JUDr. Hana Voclová, JUDr. Stanislav Bernard, JUDr. Milada Uhlířová a JUDr. František Švantner nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze.
V řízení u Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 58 Cm 55/2008 vznesl stěžovatel námitku podjatosti všech soudců Městského soudu v Praze a dále všech soudců Vrchního soudu v Praze, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a odůvodnil ji poukazem na ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. i čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1, 2, 3, čl. 37 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 3, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Protokolu č. 7.
V uvedeném řízení nebylo vyhověno návrhu stěžovatele, aby soud prohlásil soudce Vrchního soudu v Praze za vyloučené z projednávání a rozhodování ve věci prohlášení konkursu na jeho majetek. Stěžovatel namítal, že v předchozím řízení byla porušena jeho ústavně garantovaná práva, když vady řízení nenapravil ani Nejvyšší soud, navrhl, aby Ústavní soud jeho návrhu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Stěžovatel požádal o poskytnutí lhůty k odstranění vad podání nejméně 60 až 90 dnů.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není. Návrh trpěl závažnou formální vadou, která zároveň znemožňovala jakékoli hmotněprávní posouzení.
Stěžovatel nerespektoval ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým i právnickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 Ústavnímu soudu celou řadu ústavních stížností; v mnoha řízeních o nich byl přitom již vícekrát a dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon k podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. poučení u ústavní stížnosti
evidované pod sp. zn. III ÚS 2292/08, posledně pod sp. zn. IV. ÚS 1591/12 a mnohé další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Součástí poučení byl pravidelně i návod, jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti. Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby podal ústavní stížnost splňující předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud ustáleně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném advokátním zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve srovnatelných případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že se na Ústavní soud nelze s ústavní stížností obracet jinak, než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby Ústavní soud i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto z důvodu nenaplnění podmínky povinného právního zastoupení advokátem návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
Pavel Rychetský
soudce zpravodaj