ECLI:CZ:US:2012:1.US.2754.11.1
sp. zn. I. ÚS 2754/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem Jizerská 2932/40, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2011 č. j. 30 Cdo 2157/2009-129, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1.10.2008 č. j. 12 Co 204/2007-119, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.11.2006 č. j. 12 C 542/2003-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.
Napadeným rozsudkem uložil Okresní soud v Ústí nad Labem žalovanému stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 130.000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a zaplatit mu na nákladech řízení částku 33.760 Kč.
Okresní soud vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 31.3.1994 smlouvu (nazvanou jako kupní smlouva), kterou soud prvního stupně shledal absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), neboť stěžovatel touto smlouvou převedl na žalobce vlastnické právo k bytu, které sám neměl; vlastníkem bytu bylo totiž Bytové družstvo Družba Ústí nad Labem. Nemohl tedy převést více práv, než sám měl. Dále okresní soud dovodil, že pokud žalovaný tvrdil, že přenecháním bytu mínil převod členských práv k družstevnímu bytu za úplatu 130.000 Kč, je i tento úkon absolutně neplatný pro rozpor se zákonem a účastníci jsou povinni vzájemně se vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Žalobce svoji povinnost splnil, neboť vydal byt jeho vlastníku (družstvu), žalovaný povinnost vrátit částku 130.000 Kč žalobci nesplnil ani z části. V řízení před soudem prvního stupně vznesl žalovaný stěžovatel námitku promlčení, ke které soud však s poukazem na ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. nepřihlédl; žalobce totiž musel vydat vlastníku byt (pro oprávněného nájemce), nemohl se tak proti žalovanému stěžovateli úspěšně dovolat námitky promlčení nároku na vydání bytu, takže ani žalovaný se nemůže úspěšně dovolávat námitky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně se ztotožnil s argumentací stěžovatele potud, že účastníci neměli v úmyslu uzavřít "kupní smlouvu". Mezi účastníky bylo nesporným, že za převod členských práv spojených s nájmem družstevního bytu vyplatil žalobce žalovanému stěžovateli částku 130.000 Kč; s ohledem na další úkony (tj. dohoda účastníků o převodu členských práv schválená představenstvem bytového družstva dne 11.4.1994) lze dovodit, že k této úplatě došlo v souvislosti s převodem členských práv a povinností. Z dohody o převodu členských práv je zřejmé, že ji uzavřel žalovaný jako člen družstva a žalobce jako nabyvatel. Žalovaný stěžovatel učinil právní úkon poté, co byl vydán rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, č.j. 8C 411/92-14 ze dne 23.3.1994, jímž bylo zrušeno právo společného nájmu družstevního bytu, jehož vlastníkem je Stavební bytové družstvo Družba v Ústí nad Labem; výlučnou nájemkyní družstevního bytu byla jako členka družstva určena I. N. (bývalá manželka žalovaného) a žalovanému byla uložena povinnost vyklidit byt po zajištění odpovídajícího bytu. V době převodu členských práva žalovaným na žalobce si žalovaný stěžovatel byl vědom, že mu nesvědčí výlučný nájem k družstevnímu bytu a členství v družstvu, přesto uzavřel dohodu o převodu členských práv (i "kupní smlouvu"), ačkoliv rozhodnutí nebylo pravomocné (ve věci dalšího užívání družstevního bytu a členství družstvu) a nebylo ani najisto postaveno, zda a jakým způsobem zaniklo bývalé manželce žalovaného členství v družstvu. Vlastník bytu, bytové družstvo, pak dne 21.2.2000 revokovalo své usnesení uvedené v zápisu č. 8/94 ze dne 11.4.1994, kterým vzalo na vědomí převod členství a zrušil nájemní smlouvu na předmětný byt žalobci, neboť na základě rozhodnutí soudu svědčilo užívací právo a výhradní členství v družstvu bývalé manželce žalovaného stěžovatele. Odvolací soud uzavřel, že dohoda o převodu členských práv uzavřená mezi účastníky byla uzavřena neplatně, neboť odporovala zákonu. Žalovanému stěžovateli svědčilo pouze společné členství v družstvu a společný nájem družstevního bytu, o této skutečnosti věděl, leč přesto uzavřel dohodu o převodu práv na žalobce. Tyto skutečnosti se žalobce, jak vyplývá z písemné korespondence mezi družstvem a ním, dozvěděl až v roce 2000, kdy musel předmětný byt vydat, neboť výhradní uživatelkou a členkou družstva k tomuto bytu byla "nepřetržitě" bývalá manželka žalovaného. Žalobce byt vydal, leč nezískal zpět částku 130.000 Kč zaplacenou žalovanému.
Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně v posouzení promlčení nároku "aplikací ustanovení §107 odst. 3 obč. zákoníku". V této souvislosti přihlédl k již ustálené judikatuře (např. R 4/88 podle níž účastník neplatné smlouvy, který koupil odcizenou věc, splní povinnost vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy podle §457 odst. 1 obč. zák. také tehdy, jestliže vydá věc poškozenému; ten, kdo věc odcizil, by již nemohl úspěšně požádat o vrácení plnění z neplatné smlouvy). V této věci nastává obdobná situace, neboť žalobce (účastník neplatné smlouvy) splnil povinnost vrátit přijaté plnění z neplatné smlouvy tak, že "předmět členských práv a povinností a předmět práva nájmu (družstevní byt) vydal vlastníku - družstvu, resp. výhradní uživatelce bytu a člence družstva, bývalé manželce žalovaného, subjektu poškozenému." Žalovaný stěžovatel učinil úkon, tj. uzavření smlouvy s vědomím, že zamlčel skutečnosti o rozsahu svých členských práv a povinností a práva nájemního k předmětnému bytu (společný nájem a společné členství manželů k bytu). Žalovaný se mohl domáhat vrácení plnění z neplatné smlouvy - "zpětný převod členských práv a povinností a práva nájmu k předmětnému družstevního bytu"; tedy na jedné straně stojí právo promlčitelné (vrácení peněžitého plnění) a na druhé straně právo nepromlčitelné (právo vlastnické), které není ohroženo uplynutím doby ve vztahu k promlčení. Proto ani odvolací soud nepřihlédl - v souladu s §107 odst. 3 obč. zák. - k námitce promlčení vznesené v průběhu řízení žalovaným stěžovatelem. Jeho argumentace, že žalobce je nadále členem družstva a uživatelem jiného bytu, který získal od družstva, je pro posouzení vzájemnosti plnění v této věci skutečností právně nerozhodnou.
Nejvyšší soud dovolání podané dle §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění uvedl především následující: "Podle ustanovení §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství. Pro uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu platí obecná ustanovení občanského zákoníku o uzavírání smluv (srovnej např. rozhodnutí NS ČR ze dne 31. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1938/98). Je-li k uzavření dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu §230 obch. zák. legitimován člen družstva a dohodu uzavřel pouze jeden ze společných členů, je dohoda absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §230 obch. zák. (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 19. října 2005, sp.zn. 29 Odo 582/2005). Z uvedeného je zřetelně patrno, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn.". Nejvyšší soud dále dovodil, že uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. k podmínce existence právní otázky zásadního významu nesměřuje.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv, zejména na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní námitky budou reprodukovány v textu tohoto usnesení níže.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v příslušném řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Tedy, Ústavní soud je kompetentní zasáhnout, pokud interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva či svobody stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatele však názory, jež soudy v dané věci uplatnily, za protiústavní mít nelze.
IV.
Stěžovatel namítá, že okresnímu soudu byl předložen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 C 216/98-16 (právní moci nabyl dne 26.3.1999), kterým byla zamítnuta žaloba bývalé manželky stěžovatele, aby byl převod členských práv a povinností uskutečněný dohodou ze dne 31.3.1994, prohlášen za neplatný. Stěžovatel navrhl provedení důkazu tímto rozsudkem, což soud neučinil, ale rozsudek založen ve spise byl. Jedná se o pravomocné rozhodnutí ve věci, a jako takové je musí respektovat každý státní orgán, tj. i soud. Nemůže proto konstatovat, a to ani v odůvodnění rozsudku, opak. Dále stěžovatel namítl, že citovaný rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 C 216/98-16 "uvedl" i v odvolání.
Uvedené námitky jsou v tomto řízení před Ústavním soudem nerozhodné.
Ústavní soud totiž z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem tyto námitky nevznesl, takže odvolací soud se s nimi vypořádat ani nemohl. Takový postup stěžovatele však přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustanovení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecným soudem, nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Ústavní soud k tomu poznamenává, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"). Nedůslednou procesní obranu stěžovatele tedy není možné dodatečně řešit až prostřednictvím ústavní stížnosti.
V.
Stěžovatel dále namítá, že okresní soud opomenul uvést, dle kterého zákonného ustanovení je převod členských práv a povinností v družstvu za úplatu vyloučen s tím, že má jít o úkon absolutně neplatný.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel opomíjí kontext celého řízení. Totiž, odvolací soud nedovodil absolutní neplatnost příslušné dohody o převodu členských práv spojených s nájmem družstevního bytu proto, že byla úplatná. Soud vycházel toliko z faktu společného členství v družstvu a společného nájmu družstevního bytu (s bývalou manželkou stěžovatele), z čehož plyne, že stěžovatel nebyl oprávněn uzavřít smlouvu sám. Příslušné ustanovení právní úpravy zakládající absolutní neplatnost příslušné dohody a i související judikaturu dostatečně doložil Nejvyšší soud (str. 2 dole napadeného usnesení). Shrnuto, stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti něčím, co již relevantní není, neboť to bylo překonáno napadenými a náležitě odůvodněnými rozhodnutími odvolacího soudu a dovolacího soudu.
Stěžovatel rovněž namítl, že "odvolací soud vlastně potvrdil rozsudek soudu prvého stupně z jiných důvodů než-li okresní soud, a tak rozhodl mimo rámec podané žaloby. Stěžovatel pak nemohl účinně bránit svá práva, ačkoliv byl de facto i iure odsouzen tímto soudem". Tím má stěžovatel (snad) na mysli, že odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně, dle kterého účastníci měli v úmyslu uzavřít "kupní smlouvu" - dovodil uzavření dohody o převodu členských práv k družstevnímu bytu; takový postup byl prý pro stěžovatele překvapivý, neboť nemohl účinně bránit svá práva apod.
Této námitce stěžovatele však přisvědčit nelze. Totiž, již okresní soud - byť nad rámec - připustil eventualitu, že by příslušnou smlouvu neposoudil jako smlouvu kupní, nýbrž jako dohodu o převodu členských práv k družstevnímu bytu. Dále, odvolací soud přisvědčil samotnému stěžovateli, že úmyslem nebylo uzavřít kupní smlouvu k bytu, a že šlo o převod členských práv k družstevnímu bytu (srov. odvolání). O překvapivosti rozhodnutí krajského soudu tak - z povahy věci - řeč být nemůže. Naopak, v této námitce se spíše zobrazuje strategie stěžovatele namítat v té které fázi řízení selektivně výlučně to, co se mu právě jeví jako svědčící v jeho prospěch, a to bez ohledu na realitu.
Stěžovatel dále konstruuje řadu námitek směřujících proti názoru již soudu prvního stupně nepřipouštějícímu stěžovatelovu námitku promlčení s poukazem na ustanovení §107 odst. 3 obč. zák.; soud uvedl, že žalobce musel vydat vlastníku byt (pro oprávněného nájemce) a nemohl se tak proti stěžovateli úspěšně dovolat námitky promlčení nároku na vydání bytu (tedy ani stěžovatel se nemůže úspěšně dovolávat úspěšně námitky promlčení). Tento názor odvolací soud v podstatě aproboval.
K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy prvního a druhého stupně odmítnutí stěžovatelovy námitky promlčení na základě §107 odst. 3 obč. zák. adekvátně (tj. řádně a racionálně) odůvodnily; to platí na rozdíl od ústavní stížnosti, která je mnohdy těžko obsahově srozumitelná. Stěžovatel rozporuje názor soudů týkající se vrácení plnění ze strany žalobce z neplatné dohody o převodu členských práv k družstevnímu bytu například argumentací, že žalobce o byt přišel tím, "že jej násilím...obsadila bývalá manželka stěžovatele..." nebo že žalobce "dovolil, aby přišel o byt jeho protiprávním obsazením třetí osobou a nečinností družstva..." apod. Leč podstatou věci je neplatnost příslušné dohody z důvodu společného členství v družstvu a společného nájmu družstevního bytu (s bývalou manželkou stěžovatele), z čehož plyne, že stěžovatel nebyl oprávněn uzavřít smlouvu s žalobcem sám. Žalobce se tedy nikdy po právu nájemcem a členem družstva nestal; proto musel vydat byt manželce stěžovatele, která byla rozhodnutími obecných soudů prohlášena za výlučného člena družstva a uživatele bytu (srov. např. str. 2 napadeného rozsudku okresního soudu). Není proto významné, jakým konkrétním způsobem k tomuto vydání došlo ("zda jej "násilím...obsadila bývalá manželka stěžovatele" apod.), a stejně tak nemůže být řeč o jakémsi "protiprávním obsazení třetí osobou a nečinnosti družstva...", které by snad mělo znamenat neaplikovatelnost §107 odst. 3 obč. zák. na nyní posuzovaný případ.
Stěžovatel posléze vytýká Nejvyššímu soudu pouze formální projednání svého dovolání. Zde Ústavní soud uvádí, že si lze jistě představit odůvodnění přesvědčivější; nicméně, z hlediska ústavně právního odůvodnění napadeného usnesení obstojí, neboť z něj lze racionální úvahy Nejvyššího soudu spolehlivě dedukovat.
VI.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" mnohdy již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a), zčásti jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. května 2012
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu