ECLI:CZ:US:2012:1.US.2798.11.1
sp. zn. I. ÚS 2798/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS, s.r.o., sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zast. Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2011, č.j. 23 Cdo 1284/2010-462, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7.1.2010, č.j. 8 Cmo 389/2008-423, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.5.2008, č.j. 41 Cm 110/2006-226, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhala se jejich zrušení. V návrhu na zahájení řízení obsáhle popsala skutkový stav sporu se žalovanou společností Rossmann, s.r.o. (dále jen "žalovaná"), ve kterém se domáhala zaplacení částky 893 241,- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody. Základem ústavní stížnosti je stěžovatelčino tvrzení, že soudy nevedly řízení způsobem, který by zajistil její základní ústavní práva, naopak, v důsledku procesních postupů těchto soudů byla tato práva zásadním způsobem pokrácena. V návaznosti na tato tvrzení primárně odkazuje na své ústavně garantované základní právo na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), z hlediska jejího práva na následný spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což doplnila nekonkretizovaným odkazem na čl. 4, 95 a 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 5, 11, 26 a 37 odst. 3 Listiny. Vůči obecným soudům vznáší celou řadu detailních námitek, např. že podle nich nejsou rámcové kupní smlouvy kupními smlouvami (aniž by stěžovatelce sdělily, co jsou), z rámcových smluv a dodatků zjistily konkrétní výběry plateb žalovanou od stěžovatelky, a zároveň nezjistily jakoukoli povinnost žalované vůči stěžovatelce založenou na těchto plněních (nevyvodily rozpor s §§34 - 49a obč. zákoníku), zjistily odstoupení od rámcové smlouvy v červnu 2001 (ale nezabývaly se vydáním vybraných plnění žalovanou dle §351 odst. 2 obch. zákoníku), zjistily jen v r. 2001 existenci 778 kupních smluv, údajně vzniklých na základě v budoucnu zasílaných objednávek (přestože neexistuje ani jedna zaslaná objednávka zboží). Ve III. části pak stěžovatelka konkretizuje své právo legitimního očekávání a také právo předvídatelnosti rozhodnutí a připomíná, že jde o spor, který přesahuje pouhé její zájmy a dotýká se naprosto všech dodavatelů obchodních řetězců, kteří jsou na rozhodující části trhu v naprosto stejné situaci. Charakteristice trhu věnuje IV. část, ve které zdůrazňuje chování tzv. řetězců, aplikujíc ho na postup žalované (část V.). V části VI. hodnotí jednotlivá konkrétní rozhodnutí soudů (včetně Ústavního soudu), jež se k posuzované věci vztahují. V následující partii (VII. část) odůvodňuje svoje návrhy na opakování důkazů, k nimž formuluje vlastní představy o závěrech, k nimž obecné soudy měly dojít, dovozuje, že v uvedeném sporu lze hovořit o jednání žalované vůči stěžovatelce ve smyslu úmyslně získaného bezdůvodného obohacení či úmyslného způsobení škody (část VIII.), uzavírá, že žalovaná nikdy nebyla oprávněna vznést námitku promlčení (část IX.) a předestírá vlastní hodnocení skutkového stavu sporu (část X.).
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u městského soudu domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 893 241,- Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že od března 1998 na základě rámcových kupních smluv a zavedených obchodních podmínek a zvyklostí dodávala do prodejen žalované sortiment drogistické galanterie. Další rámcová kupní smlouva byla mezi účastníky uzavřena dne 2.1.2001 a dodatek upravující obchodní podmínky pro rok 2001. Stěžovatelka proto předpokládala, že smlouva bude realizována i v dalším období. Kromě toho na výzvu žalované jí zaplatila požadovanou částku za poskytnutou prodejní plochu; celkově na rozvoj a rozšíření spolupráce vynaložila více než 1 mil. Kč. Přesto žalovaná jí dne 11.6.2001 zaslala odstoupení od předmětné smlouvy, které stěžovatelka považuje za neplatné, protože k němu nebyly smluvní ani zákonné důvody. Smlouvu považuje za platnou a účinnou, protože jí žalovaná neumožňuje od července 2001 dodávat do jejích prodejen zboží, vzniká stěžovatelce škoda, jejíž výše odpovídá objemu předpokládaných, avšak nerealizovaných, zisků, a to za období 1.1.2004 do 31.3.2004. Městský soud rozsudkem ze dne 23.5.2008, č.j. 41 Cm 110/2005-226, žalobu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že stěžovatelka se několika žalobami domáhala náhrady škody za období 1.3.2001 do 30.9.2002, žaloby byly zamítnuty (rozsudkem sp.zn. 39 Cm 181/2003) s odkazem na zjištění, že žalovaná neměla povinnost odebírat od stěžovatelky jakékoli zboží v konkrétním objemu, ceně nebo časovém období, pokud žalovaná přestala od stěžovatelky odebírat zboží, nejde o porušení závazkového vztahu a stěžovatelka ji nemůže činit odpovědnou za vznik škody; odvolací soud v této věci rozsudek soudu potvrdil, stěžovatelka nebyla ani úspěšná v dovolacím řízení, následnou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením sp.zn. IV. ÚS 175/06 jako zjevně neopodstatněnou. Také v této věci městský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, ztotožnil se se závěry soudů v předchozí věci, odkázal na ně a zdůraznil, že stěžovatelka nepředložila žádné nové relevantní důkazy či nové skutečnosti. Pokud nově odkazovala na §451 obč. zákoníku, pak k tomu uvedl, že toto ustanovení nelze na danou věc aplikovat, ve věci odvolávky na §265 obch. zákoníku také odkázal na závěry vyšších soudů v předchozí věci. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž odkazovala i na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 23 Cdo 2184/2007, podle něhož jsou veškeré platby, poplatky a bonusy za marketingovou spolupráci v rozporu s dobrými mravy, navrhla též přerušení odvolacího řízení. Vrchní soud návrh na přerušení zamítl a prvostupňový rozsudek potvrdil, dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Akcentoval, že městský soud neshledal tvrzené porušení závazkového vztahu (závazek z rámcové smlouvy není vymahatelným závazkem), a protože nebyla prokázána existence jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to protiprávní úkon spočívající v porušení závazku, bylo zcela nadbytečné se dále zabývat dalšími skutečnostmi, které stěžovatelka tvrdila. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka tzv. nenárokovým dovoláním, jehož zásadní význam spatřovala v chování tzv. obchodních řetězců v ČR, které hrubě porušují zásadu smluvní volnosti uzavíráním adhezních smluv, za diskriminační považovala, že zák. č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle, se vztahuje pouze na zemědělské a potravinářské produkty, což je v zásadním rozporu s právem EU. Nejvyšší soud dovolání odmítl po zjištění, že dovolání žádnou relevantní právní otázku zásadního významu nevymezuje - námitky vůči chování tzv. obchodních řetězců mají povýtce obecnou povahu, ve vztahu k předmětu sporu nemají právní význam, posouzení rámcové smlouvy bylo provedeno v souladu s konstantní judikaturou.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv. Přihlédl přitom též k faktu, že stěžovatelka se v minulém i současném období opakovaně obrací na Ústavní soud s návrhy, jejichž podstata je obdobná. V posuzované věci odkazovaly obecné soudy (viz výše) na usnesení Ústavního soudu ze dne 19.2.2008, sp.zn. IV.ÚS 175/06, na které I. senát odkazuje z hlediska posouzení podstaty nároků na náhradu škody, a to prizmatem stěžovatelkou tvrzeného porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 a 37 Listiny. Pokud jde o nově uplatněnou argumentaci zaměřenou na porušení základního práva na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 4, 95, 96 Ústavy, čl. 11, 26 a 37 odst. 3 Listiny odkazuje Ústavní soud na usnesení ze dne 8.9.2011, sp.zn. II. ÚS 895/11, kterou byla její ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (pozn. v této ústavní stížnosti stěžovatelka použila shodné argumentační konstrukce). V tomto usnesení Ústavní soud po zjištění, že "stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, že neprokázala vznik nároku na náhradu škody ve smyslu §373 a násl. obch. zák". připomenul, že stěžovatelka "ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry". Po provedené analýze Ústavní soud uzavřel, že: "Argumentace ústavní stížnosti postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelka vychází z jiných skutečností, než jaké byly zjištěny dokazováním před obecnými soudy (tvrdí, že kromě písemných rámcových smluv na určité časové období byla konkludentně uzavřena smlouva, podle níž žalované platila cenu za služby zejména reklamního a marketingového charakteru, a žalovaná jí za tyto služby neposkytovala protiplnění spočívající v odběru zboží). Ze skutkových zjištění soudů však nevyplývá, že by uvedená povinnost odebírat konkrétní zboží stěžovatelky, resp. umožnit jí jeho prodej ve svých prodejnách, byla obsahem jakéhokoli (byť konkludentního) smluvního ujednání mezi stranami. Jak poukázal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, skutečnost, že Vrchní soud v Praze rozhodl o povinnosti žalované vrátit stěžovatelce poplatky, které žalovaná v rozporu s dobrými mravy vybírala z titulu marketingové podpory výrobků stěžovatelky, bez dalšího neznamená, že by po dobu, po kterou byly poplatky zaplaceny, vznikl konkludentní vztah s povinností žalované umožnit stěžovatelce prodej jejích výrobků. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že ji soud měl poučit, že je třeba její nároky žalovat nikoli jako plnění ze smlouvy, ale jako vydání bezdůvodného obohacení. Šlo by o hmotně právní poučení, které je nepřípustné, neboť by jím byla porušena rovnost účastníků řízení. Nadto není možné, aby účastník v případě, kdy se neprokáže jeho varianta skutkových tvrzení, začal v průběhu řízení poukazovat na to, že se má soud zabývat variantou jinou."
Ústavní soud opakovaně připomíná, že mu nepřísluší, aby řádně provedené dokazování před obecnými soudy přehodnocoval či prováděl znovu. K tomu by mohl přistoupit jedině za předpokladu, že by soudy extrémně vybočily ze stanovených pravidel, která jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu, což však v projednávaném případě neshledal. Podle provedených zjištění obecné soudy svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaká ustanovení právního řádu na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Dostatečně se také vypořádaly s námitkami, z nichž některé jsou opakovány v ústavní stížnosti, včetně tvrzení o porušení dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady, včetně údajného legitimního očekávání.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu