ECLI:CZ:US:2012:1.US.303.12.1
sp. zn. I. ÚS 303/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 29. května 2012 sp. zn. I. ÚS 303/12 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 37 Co 277/2011, které bylo vydáno v řízení o vyloučení stěžovatelčiných věcí z exekuce.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 37 Co 277/2011 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, vydaného v řízení o vyloučení věcí z exekuce, v němž byla jako žalobkyně úspěšná. Zmíněným usnesením byl Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím změněn výrok rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 3. 2011 č. j. 6 C 151/2010-37 o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nenáleží. Stěžovatelka uvedla, že odvolací soud tímto rozhodnutím, které není řádně odůvodněno, zasáhl do jejího práva vlastnit majetek, práva na spravedlivý proces a rovněž do jejího legitimního očekávání, že pokud obhájí své porušené právo, nebude nucena platit náklady řízení. Napadené rozhodnutí je výsledkem odepření spravedlnosti a libovůle ze strany soudu, protože žádným svým jednáním nedala příčinu k tomu, aby bylo do její majetkové sféry zasahováno ze strany žalované (Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil konstatováním, že bylo na stěžovatelce, aby již ve stadiu rozhodování o návrhu na vyloučení věcí z exekuce předložila listinné důkazy, kterými posléze u soudu prokazovala své vlastnické právo k většině movitých věcí, kterých se řízení týkalo. Podle odůvodnění krajského soudu je vždy v zájmu každého z účastníků kteréhokoli řízení využít všech procesních prostředků okamžitě, jakmile se naskytnou, což prý stěžovatelka řádně neučinila.
Stěžovatelka s uvedeným odůvodněním nesouhlasí a tvrdí, že při provádění exekuce soudním exekutorem v jejím bytě dokládala vlastnictví sepisovaných věcí. Již při příchodu soudního exekutora namítala, že povinný se v jejím bytě nezdržuje a nemá tam bydliště. Za tímto účelem též předložila rozhodnutí Městského úřadu v Boskovicích ze dne 7. 1. 2010 č. j. SBMO21110/2009/VNV. Vykonavatelé soudního exekutora však prohlásili, že nebudou nic řešit na místě a že si stěžovatelka má podat návrh na vyškrtnutí sepsaných věcí u exekutora. Ten posléze její návrh zamítl. Pokud tedy soudnímu exekutorovi prokázala, že se povinný v jejím bytě nezdržuje a žádné věci tam nemá, měl logicky dojít k závěru, že prokázala, že sepsané věci povinnému nepatří. Opačný postup považuje za přepjatý formalismus. Dále poukázala na nepřijatelný postup soudních exekutorů, kteří ve své honbě za ziskem bezohledně zasahují do práv třetích osob, na exekuci nezúčastněných. V jejím případě se tak stalo tím, že pod hrozbou odvozu sepsaných věcí na druhý konec republiky byla nucena zaplatit 10 000 Kč pracovníkům soudního exekutora, ačkoli s vymáhanou pohledávkou nemá nic společného.
II.
Podle §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo vyžádáno vyjádření Krajského soudu v Brně, který své vyjádření ve lhůtě 30 dnů od doručení žádosti Ústavního soudu, ani do dne jeho rozhodnutí, nezaslal.
III.
Z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 151/2010 Ústavní soud zjistil, že geneze případu popsaná stěžovatelkou v ústavní stížnosti odpovídá rozhodnutím přijatým ve věci. Za této situace Ústavní soud, stručně a pro přehlednost, rekapituluje průběh řízení.
Návrhem na nařízení exekuce ze dne 22. 2. 2008 proti povinnému P. P., manželovi matky stěžovatelky, Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, jako oprávněná, navrhla provedení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k uspokojení své pohledávky ve výši 40 157 Kč s příslušenstvím. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 3. 2008 č. j. 9 Nc 1319/2008-2 byla exekuce nařízena a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov. Dne 21. 8. 2010 byl tímto exekutorem proveden soupis movitých věcí v bytě stěžovatelky v B., přestože prokazovala rozhodnutím Městského úřadu v Boskovicích ze dne 7. 1. 2010, že povinný v tomto bytě nebydlí. Návrh stěžovatelky na vyškrtnutí movitých věcí z uvedeného soupisu soudní exekutor zamítl usnesením ze dne 12. 10. 2010 č. j. 103 Ex 064447/08-16. Usnesení obsahuje poučení o možnosti podat žalobu na vyloučení věcí z exekuce u soudu.
Stěžovatelka poté podala u Okresního soudu v Blansku žalobu na vyloučení věcí z exekuce a zmíněný okresní soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2011 č. j. 6 C 151/2010-37 její žalobě vyhověl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že povinný na adrese, kde byl proveden soupis, nemá od ledna 2010 trvalý pobyt, na této adrese se nezdržuje již více než dva roky a nemá zde žádné movité věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka prokázala listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi, že označené movité věci patří do jejího vlastnictví, soud tyto věci vyloučil z exekuce. Při rozhodování o nákladech řízení vyšel okresní soud z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla ve sporu plně úspěšná, přiznal jí náhradu nákladů v celkové výši 15 266,39 Kč. Proti výroku o náhradě nákladů řízení se odvolala žalovaná Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, poukázala na možné použití §143 a 150 o. s. ř. a své odvolání odůvodnila zejména tím, že se pouze domáhala výkonu svého práva, takže na věci by objektivně nemohla nic změnit ani její případná přítomnost při soupisu věcí. Jako žalovaná se nemohla orientovat ve vztazích mezi stěžovatelkou a povinným. Poukázala též na to, že stěžovatelka mohla listinné důkazy předložit již v exekučním řízení.
Stěžovatelka ve svém vyjádření k odvolání žalované uvedla, že již při soupisu věcí jasně uvedla, že tam povinný žádné věci nemá, že zde nemá ani bydliště či pobyt, a toto uvedla i exekutorovi v rámci svého návrhu na vyškrtnutí věcí.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 2011 sp. zn. 37 Co 277/2011 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II o nákladech řízení tak, že se stěžovatelce náhrada nákladů nepřiznává (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Své rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně odůvodnil tím, že v posuzované věci shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro použití §150 o. s. ř., protože bylo na stěžovatelce, aby již ve stadiu rozhodování o návrhu na vyškrtnutí věcí z exekuce předložila listinné důkazy, kterými posléze u soudu prokazovala své vlastnické právo k většině movitých věcí, kterých se řízení týkalo. Tím by s vysokou pravděpodobností došlo k tomu, že by buď sama žalovaná v tomto směru postupovala již v exekučním řízení, nebo by návrhu na vyškrtnutí alespoň větší části věcí bylo vyhověno. To však podle odvolacího soudu stěžovatelka, jako žalobkyně, neučinila. Samotná skutečnost, že nejde o výslovnou zákonnou povinnost, pak přihlédnutí k této skutečnosti nebrání. Podle názoru odvolacího soudu je vždy v zájmu každého z účastníků kteréhokoli řízení využít všech procesních prostředků okamžitě, jak se naskytnou, což stěžovatelka řádně neučinila. Pokud by se tak stalo, nebylo by řízení o vyloučení věcí vůbec nutné nebo by se alespoň týkalo podstatně menšího okruhu věcí.
IV.
Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již vícekrát ve svých nálezech konstatoval, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů, nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nedošlo k porušení základních práv. Po posouzení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a v napadeném rozhodnutí a po přezkoumání celého spisového materiálu byla ústavní stížnost stěžovatelky shledána důvodnou.
Jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů a ostatních veřejných orgánů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že pokud odůvodnění neobsahuje odkaz na relevantní důkazy, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž právní závěry soudu vedou k porušení ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, což vede zároveň k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153)].
Není cílem řízení před Ústavním soudem přezkoumávat podrobně každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů týkající se náhrady nákladů řízení. V dané věci však nelze přehlédnout způsob, jak se odvolací soud vypořádal s právním hodnocením celé věci a jejím odůvodněním ve svém rozhodnutí.
Ze spisu sp. zn. 6 C 151/2010 Okresního soudu v Blansku vyplývá, že stěžovatelka podala dne 17. 9. 2010 žádost soudnímu exekutorovi o vyškrtnutí předmětných movitých věcí uvedených v protokolu o soupisu movitých věcí ze dne 21. 8. 2010. Z její žádosti též vyplývá, že o vyloučení těchto věcí žádala již při provádění samotného úkonu vykonavatele soudního exekutora. Svou žádost již tehdy odůvodnila tím, že žádná ze sepsaných movitých věcí nepatří povinnému, který se na uvedené adrese nezdržuje. Za účelem prokázání svých tvrzení poskytla kopii nájemní smlouvy, ze které vyplývalo, že nájemcem předmětného bytu je stěžovatelka, a kopii rozhodnutí Městského úřadu v Boskovicích, na jehož základě byl povinnému v předmětném bytě zrušen trvalý pobyt, právě s ohledem na skutečnost, že se v bytě nezdržuje. V žádosti dále uvedla, že z toho, že povinný byl v minulosti hlášen v předmětném bytě k trvalému pobytu, nelze v žádném případě dojít k závěru, že by mohl být vlastníkem věcí, které se tam nacházejí.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka požadovala vyloučení předmětných movitých věcí z exekuce od samého počátku, tedy již při provádění soupisu těchto věcí soudním exekutorem. Nelze tedy souhlasit s tvrzením Krajského soudu v Brně, že se nesnažila "využít všech procesních prostředků okamžitě, jak se naskytnou". Pochybná je i další úvaha krajského soudu, na jejímž základě spatřuje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro použití §150 o. s. ř. v tom, že stěžovatelka měla již ve stadiu rozhodování o návrhu na vyškrtnutí věcí z exekuce předložit listinné důkazy, kterými posléze prokazovala své vlastnické právo u soudu. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že v dané věci je především nutné přihlédnout k tomu, že stěžovatelka byla na svých právech zasažena na základě exekuce prováděné proti povinnému (manželu její matky), přičemž na neoprávněnost tohoto zásahu poukazovala již při provádění soupisu. Její žalobě na vyloučení předmětných věcí z exekuce poté soud prvního stupně vyhověl, když shledal jako prokázané, že předmětné věci nepatří do vlastnictví povinného.
Za této situace je závěr Krajského soudu v Brně o aplikaci §150 o. s. ř. na případ stěžovatelky nejen nesprávný, ale představuje též zásah do jejích základních práv a svobod. Nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka byla zasažena výkonem exekuce, kdy byl soudním exekutorem sepsán majetek její denní potřeby (např. lednice, pračka, vysavač, botník, žehlicí prkno apod.), za účelem zaplacení dluhu povinného, který nijak nezpůsobila a se kterým neměla nic společného. Krajský soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení touto skutečností vůbec nezabýval a nevzal v úvahu zřejmý nepoměr mezi zásahem do práv stěžovatelky a výkonem práva žalované Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.
Uvedený postup krajského soudu je neospravedlnitelný také z hlediska dobrých mravů. Již sama skutečnost, že Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky dlužil manžel její matky (tedy jde o dluh, který stěžovatelka nezpůsobila) a soudní exekutor provedl soupis movitých věci ve vlastnictví stěžovatelky, jak posléze potvrdil soud prvního stupně, měla být soudem vzata v úvahu. Samotné soudní řízení je za podobné situace velmi nepříjemné, a pokud v tomto případě krajský soud dobré mravy vyložil způsobem, který jde tak drsným způsobem proti stěžovatelce, jde o extrémní výklad §150 o. s. ř..
Lze tedy uzavřít, že postupem Krajského soudu v Brně došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak bez ústního jednání v souladu s ustanovením §44 odst. 2 téhož zákona, protože účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání souhlasili.