ECLI:CZ:US:2012:1.US.305.12.1
sp. zn. I. ÚS 305/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele N. C., zastoupeného Mgr. Alešem Nytrou, advokátem, se sídlem Čs. legií 5, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2011 č. j. 0 Ntm 4203/2011-35 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2011 sp. zn. 1 Tmo 42/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2011 č. j. 0 Ntm 3117/2011-9 byl stěžovatel vzat do vazby. Jeho stížnost proti tomuto usnesení byla podle jeho tvrzení usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 1 Tmo 32/2011 zamítnuta.
Žádostí ze dne 7. 11. 2011 požádal stěžovatel o své propuštění na svobodu. Této jeho žádosti státní zástupkyně nevyhověla, a proto o ní rozhodoval Okresní soud v Ostravě. Stěžovatelova žádost o propuštění byla odůvodněna především tím, že s ohledem na jeho beztrestnou minulost, malou závažnost vytýkaného jednání, jakož i nízký věk, lze stěží předpokládat, že mu bude uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Současně stěžovatel ve své žádosti namítl, že v jeho případě není dán žádný z vazebních důvodů podle ustanovení §67 trestního řádu; vazební důvod podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu není u něho dán proto, že mu nehrozí - podle jeho mínění - nepodmíněný trest; navíc je ohrožen pouze trestní sazbou od jednoho do pěti roků. Rovněž u stěžovatele není dán vazební důvod podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, neboť osoby, se kterými se měl dopouštět trestné činnosti, jsou ve vazbě a nelze předpokládat, že bez součinnosti s těmito osobami by byl schopen dopouštět se - ve svém věku - vytýkaného jednání.
Stěžovatelově žádosti o propuštění Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 11. 2011 č. j. 0 Ntm 4203/2011-35 nevyhověl a jeho žádost zamítl. Okresní soud se podle stěžovatele s jeho námitkami vypořádal velmi okrajově; nijak se prý nezabýval jeho nejpodstatnější námitkou, a sice že mu nepodmíněný trest odnětí svobody nehrozí. Tím Okresní soud v Ostravě zasáhl do jeho základního práva na spravedlivý proces; navíc stěžovatele nezákonně omezil na svobodě, neboť jestliže obviněnému nehrozí uložení nepodmíněného trestu, pak je jeho držení ve vazbě s ohledem na znění §72 odst. 2 písm. b) trestního řádu [nyní obdobně ustanovení §71 odst. 2 písm. b) trestního řádu - poznamenal Ústavní soud] nezákonné.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 12. 2011 sp. zn. 1 Tmo 42/2011 stěžovatelovu stížnost zamítl; ani tento soud se podle stěžovatele nezabýval tím, zda jeho námitka, že mu nehrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je důvodná či nikoliv. I postupem Krajského soudu v Ostravě bylo tedy do stěžovatelova práva na spravedlivý proces zasaženo.
Za této situace má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody zakotvená zejména v článku 40 odst. 2 písm. b) bod iii) Úmluvy o právech dítěte, dále v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v článku 1 odst. 1 a v článku 2 odst. 3 Ústavy, v článku 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 8 odst. 5, v článku 36 a následujícího Listiny.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel pro dokreslení situace uvádí, že dne 11. 1. 2012 Okresní soud v Ostravě opětovně rozhodoval o jeho propuštění na svobodu (na žádost jeho matky), leč v jeho usnesení ze dne 11. 1. 2012 č. j. 0 Ntm 4201/2012-19 opět chybí vypořádání se se stěžovatelovou námitkou, že nepodmíněným trestem odnětí svobody není ohrožen.
II.
Ústavní soud měl při svém rozhodování k dispozici dokumenty vydané v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 Ntm 4203/2011. Vyžádal si také spis evidovaný Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 0 Ntm 4201/2012. Zjistil, že uvedený soud (soudce soudu pro mládež) usnesením ze dne 25. 11. 2011 č. j. 0 Ntm 4203/2011-35 zamítl výrokem I podle §72 odst. 3 trestního řádu (v tehdy platném znění) žádost obviněného J. H. o propuštění z vazby na svobodu, zároveň nepřijal nabízený slib podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nabízenou peněžitou záruku podle §73a odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění; podle soudu nebylo možné účelu vazby dosáhnout ani dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Výrokem II podle §72 odst. 3 trestního řádu v tehdy platném znění žádost mladistvého stěžovatele, nar. 1995, o propuštění z vazby na svobodu zamítl. U obou výše jmenovaných shledal vazební důvody podle §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu.
V citovaném usnesení se praví, že Policie ČR, Národní protidrogová centrála SKPV, zahájila dne 4. 8. 2011 trestní stíhání proti výše uvedeným obviněným, stíhaným pro skutek kvalifikovaný jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládám s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odstavec 1, odstavec 3 písmeno c) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství.
V citovaném usnesení - ve vztahu ke stěžovateli - se mimo jiné uvádí, že dne 4. 8. 2011 byla policejními orgány provedena prohlídka jiných prostor, a to konkrétně vozidla Škoda Octavia, RZ XXX XXXX. V předmětném voze bylo zajištěno nejméně 245,5176 gramů fentanylu (syntetický heroin). Dále soud poukázal na protokol o vydání věci ze dne 4. 8. 2011, ve kterém J. H. popsal skutečnosti, které se odrazily ve sdělení obvinění; potvrdil totiž účast na předmětném jednání nejen obviněných R. R., ml. N. C., své vlastní, ale taktéž obviněného P. R., který se měl na místě činu nacházet, měl předmětné omamné a psychotropní látky zakoupit a tyto poté předat k převozu právě R. R., J. H. a ml. N. C.. Soud dále poukázal na vyjádření samotného ml. N. C.; ten před vazebním soudcem mj. konstatoval, že obviněný P. R. s ním byl v Šamorinu, tedy v místě, kde mělo dojít k nákupu omamných a psychotropních látek, kdy on a jeho otec z vozidla nevystoupili. Do předmětného domu, kde došlo pravděpodobně k nákupu omamných a psychotropních látek, měl jít pouze R. R. a J. H. Po vzetí do vazby obviněný J. H. podle soudu doplnil svou svědeckou výpověď taktéž ve vztahu k obviněnému ml. C. Uvedl, že tento věděl, že jedou na Slovensko nakupovat heroin; přitom nešlo toliko o jednu cestu, ale zúčastnil se minimálně čtyř cest, kdy byl rovněž u předávky heroinu. Ml. N. C. v této souvislosti telefonicky informoval svého otce (obviněného P. R.) o průjezdu hranic a o tom, že se zásilkou se dostali do Ostravy. Je tedy podle soudu zjevné, že v šetřené věci nejde jen o množství heroinu, se kterým byl stěžovatel zadržen, ale o množství výrazně vyšší. Stěžovatel byl tedy podle soudu přítomen převzetí heroinu, věděl o dodávce heroinu a podílel se aktivně na převozu předmětné zásilky; usvědčován je i svědeckou výpovědí svědka A. V.
Na základě těchto skutečností dospěl okresní soud k závěru, že důvody vazby jsou podle §67 písm. a) a písm. c) i ve vztahu ke stěžovateli dány. Stěžovatel je podle soudu stíhán pro vysoce společensky nebezpečnou trestnou činnost, konkrétně pro provinění nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odstavec 1, odstavec 3 písmeno c) trestního zákoníku. Za takové jednání mu hrozí s přihlédnutím k ustanovení §31 odstavec 1 zákona č. 218/2003 Sb. trest odnětí svobody do 5 let; to platí ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu.
Pokud se jedná o vazební důvod dle §67 písmeno c) trestního řádu, spatřuje okresní soud ve vztahu ke stěžovateli důvodnou obavu v tom, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Stěžovatel je totiž osobu bez zaměstnání, ukončil toliko základní školní docházku, nemá žádný příjem, není veden na úřadě práce a je tedy zřejmé, že by si dovozem a následným prodejem omamné a psychotropní látky mohl obstarávat finanční prostředky nezbytné k uspokojování svých životních potřeb. Ze spisového materiálu je přitom podle soudu zřejmé, že má kontakty na drogovou scénu a měl se podílet na distribuci drogy v poměrně značném rozsahu. Podle obsahu výpovědí obsažených ve spisovém materiálu se měl setkávat jak s dodavateli drogy, tak s jejími odběrateli a předpoklad, že by se na této trestné činnosti mohl podílet i nadále, je tak zcela důvodný.
Z toho podle soudu vyplývá, že i přes omezení podle §46 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., jde o trestnou činnost velmi závažnou a mělo k ní docházet poměrně delší dobu a v poměrně výrazném rozsahu. Z toho důvodu, přes nízký věk stěžovatele, není možné - podle názoru soudu - účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Ke stížnosti stěžovatele i J. H. rozhodl Krajský soud v Ostravě dne 28. 12. 2011 usnesením sp. zn. 1 Tmo 42/2011 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnosti J. H. a stěžovatele zamítají. Krajský soud zejména zdůraznil, že v právě projednávané věci rozhodoval jako stížnostní soud již opakovaně a od posledního rozhodování ve věci se situace nikterak významně nezměnila. Oba obvinění jsou stíháni pro závažnou trestnou činnost, k jejímuž spáchání mělo docházet na území více států, a je zřejmé, že osoby zapojené do této trestné činnosti měly kontakty na území minimálně České a Slovenské republiky a na území Rakouska. Z obsahu spisového materiálu, zejména z příloh získaných sledováním osob a věcí dle §158d) odst. 2 trestního řádu a odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu dle §88 odst. 1, 2 trestního řádu, jakož i se zřetelem na obsah výpovědi spoluobviněného J. H. je zřejmé, že oba obvinění byli do trestné činnosti zapojeni, a to nikoliv pouze okrajově. Právě s ohledem na mezinárodní rozměr předmětné trestné činnosti a z toho pramenící kontakty na drogovou scénu na území České republiky i cizího státu je odůvodněna obava, že v případě propuštění na svobodu by oba obvinění mohli těchto kontaktů využít, území České republiky opustit a vyhýbat se tak probíhajícímu trestnímu řízení či hrozícímu trestu. Pokud pak jde o samotnou trestní sazbu, která obviněným hrozí, a o závěry soudu prvního stupně, že tato trestní sazba odůvodňuje vazební důvod dle §67 písm. a) tr.ř. "s odkazem na nález Ústavního soudu III. ÚS 566/03" nutno konstatovat, že z tohoto rozhodnutí, zejména v kontextu s další rozhodovací praxí Ústavního soudu nevyplývá, že by trestní sazba sama o sobě odůvodňovala vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu. I v tomto případě však existence tohoto vazebního důvodu vyplývá z rozsahu trestné činnosti, která je obviněným kladena za vinu. V případě obv. mladistvého N. C. pak z obsahu spisu vyplývá, že ten se v poslední době nezdržoval ve svém trvalém bydlišti u své matky ve Slovenské republice, a to z důvodů špatných vztahů s ní. Proto je také namístě závěr, že v daném případě nelze účelu vazby jiným opatřením dosáhnout.
Krajský soud - pokud pak jde o vazební důvod dle §67 písm. c) tr.ř. - konstatoval, že z listinných důkazů vyplývá, že trestná činnost, která je obviněným kladena za vinu, měla být páchána v poměrně značném rozsahu, jak o tom svědčí i výpověď obv. H. Komplikace při výsleších svědků pak vyplývají zejména z rozsahu materiálu (získaného sledováním osob a odposlechy), který je svědkům při jejich výsleších předkládán a s nímž jsou konfrontováni. Právě rozsah trestné činnosti, do které měli být oba obvinění zapojeni, a množství osob s touto trestnou činností spojených plně odůvodňují obavu, že v případě propuštění na svobodu by se oba obvinění znovu zapojili do trestné činnosti tohoto druhu, neboť je zřejmé, že jejich legální zdroje příjmů jsou značně omezené.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů; v řízení o ústavní stížnosti střeží toliko dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud nejprve obecně uvádí, že osoby vzaté do vazby mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro závěr o zákonnosti zbavení osobní svobody. To znamená, že příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout zpravidla toliko tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Především obecné soudy jsou povolány k výkladu zákonných znaků konkrétních skutečností (srov. ust. §67 tr. ř.) vztahujících se k důvodům vazby; při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace, mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením skutečně nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Tato základní východiska - ve vztahu k institutu vazby - jsou přitom plně aplikovatelná jak v rámci trestního řádu (poznámka: dílčí změny vztahující se k úpravě vazby v rámci trestního řádu k 1. 1. 2012 na nich nic zásadního nezměnily), tak v rámci zákona č. 218/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže").
Co se pak týká vlastní argumentace stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, lze ji shrnout do dvou následujících bodů.
Za prvé, stěžovateli - podle jeho názoru - nehrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, takže vzetí do vazby je prý už jen z toho důvodu nezákonné [srov. §72 odst. 2 písm. b) trestního řádu ve znění do 31. 12. 2011 a §71 odst. 2 písm. b) trestního řádu ve znění od 1. 1. 2012]. Za druhé, na stěžovatele nemůže být aplikován ani vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu, neboť mladistvý nemůže být postižen trestní sazbou odnětí svobody převyšující 5 let; vysokým trestem se přitom ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu rozumí trest odnětí svobody ve výši nejméně okolo osmi let (srov. k tomu nález Ústavního soudu z 1. 4. 2004 sp. zn. III ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, ročník 2005, strana 3 - dále jen "citovaný nález").
K těmto námitkám uvádí Ústavní soud následující.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - v prvé řadě namítal, že není ohrožen hrozbou vysokého trestu ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu (ve spojení s citovaným nálezem Ústavního soudu). Tato námitka však neobstojí. Tu Ústavní soud připomíná, že hrozba vysokého trestu je jen jednou z alternativ důvodné obavy, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání nebo trestu; v napadených rozhodnutích je přitom jasně dokumentována - mimo jiné - stěžovatelova sociální nezakotvenost, jakož i jeho napojení na mezinárodní drogovou scénu. Proto je podle Ústavního soudu přiléhavý závěr obecných soudů, že by se stěžovatel mohl trestnímu stíhání a trestu vyhýbat, tedy, že důvod vazby podle cit. ustanovení §67 písm. a) tr. řádu dán je.
V této souvislosti Ústavní soud dodává, že to, zda bude stěžovateli za jeho provinění uložen podmíněný nebo nepodmíněný trest, není ani podle Ústavního soudu zatím jasné. Podle ustálené aplikační praxe mohou orgány činné v trestním řízení činit závěr, že obviněnému nehrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, až po náležitém objasnění všech rozhodných skutečností pro daný případ (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2008, s. 551 a násl.). Přitom již jen z odůvodnění napadených rozhodnutí je podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatelův kontakt s případnou trestnou činností spojenou se psychotropními a omamnými látkami nebyl podle všech indicií omezen toliko na jím v ústavní stížnosti prezentovanou situaci, že pouze "seděl v autě, ve kterém se drogy převážely".
Z uvedených příčin lze rovněž dovozovat důvodnou obavu, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, nebyl-li by umístěn ve vazbě [§67 písm. c) trestního řádu]. V tomto směru lze odkázat zejména na přiléhavou argumentaci okresního soudu (viz výše). Soudy proto právem dovodily, že i podle tohoto ustanovení důvody vazby jsou dány.
Zcela nad rámec lze ještě konstatovat, že pokud Ústavní soud v stěžovatelem citovaném nálezu vymezil vysoký trest jako trest odnětí svobody ve výši nejméně okolo osmi let, učinil tak ve vztahu k dospělému obviněnému, nikoliv k mladistvému. Stanoví-li přitom zákon o soudnictví ve věcech mládeže v §31, že horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody nesmí převyšovat 5 let (a sám stěžovatel je tímto maximálním trestem ohrožen), pak se Ústavnímu soudu nejeví nepřiměřená úvaha - aniž by tímto usnesením chtěl cokoliv závazně určovat - že je-li mladistvý ohrožen touto maximální horní hranicí trestu odnětí svobody, lze to za hrozbu vysokým trestem ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu považovat.
Ústavní soud tedy uzavírá, že u orgánů činných v trestním řízení stále trvá důvodné podezření, že stěžovatel páchal konkrétní trestnou činnost a že uplatněné vazební důvody dosud neztratily na síle a významu. Závažnost obvinění sice nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby; v případě stěžovatele je však Ústavní soud názoru, že důvody trvání vazby byly ve zmiňovaných rozhodnutích z hlediska jejich závažnosti a dostatečnosti přiměřeným způsobem specifikovány a za současného stavu věci ponechání stěžovatele ve vazbě plně ospravedlňují.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu