ECLI:CZ:US:2012:1.US.3160.11.1
sp. zn. I. ÚS 3160/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Alenou Tomáškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011 č. j. 3 Tdo 537/2011-43, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. 6 To 53/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. 3. 2010 č. j. 54T 9/2009-2222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud z předložených dokladů zjistil následující.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, byl stěžovatel uznán vinným, že v období od poloviny měsíce prosince 2005 do zadržení dne 2. 10. 2008 v řadě míst na území České republiky, s úmyslem se obohatit na úkor různých poškozených subjektů, pod různými smyšlenými záminkami vylákal či se pokusil vylákat finanční prostředky, zapůjčení různého nářadí či poskytnutí služeb, ačkoliv neměl v úmyslu své závazky vůči poškozeným splnit; konkrétní jednání je podrobně popsáno ve výroku rozsudku na str. 1-12, které bylo kvalifikováno pod bodem I. A jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaný pod body 1-15, 17-22 rozsudku, a v bodech 16-23 jako nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dále pod bodem I. B jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), dílem dokonaný v bodech 1-4, 6-7, a dílem nedokonaný s přihlédnutím k ustanovení §8 odst. 1 tr. zák. v bodě 5), pod bodem II. 1 jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., pod bodem II. 2 jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., a pod body III. 1-12 jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 alinea první tr. zák.
Za to byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody; podle §229 odst. 2 tr. ř. byli další poškození P. M., s. r. o., Fronius, s. r. o., Bonum Templum, s. r. o., Lipex Plus, s. r. o., a poškození F. H. a S. a M. S. odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl tak, že z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. ř. ve výroku o vině pod body 1. A. 1) - 23), I. B. 1) - 7), II. 2. a III. 1) - 12), v celém výroku o trestu a v celém výroku o povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným jednáním podrobně popsaným v rozsudku na str. 1-7, pod bodem I. A rozsudku kvalifikovaným jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaný v bodech 1-5, 7-15, 17-22, a v bodech 16) a 23) jako nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem I. B rozsudku kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný v bodech 2-4, 6-7, a dílem nedokonaný podle §8 odst. 1 tr. zák. v bodě 5).
Vrchní soud stěžovatele následně odsoudil za výše uvedené trestné činy a za pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterou byl uznán vinným napadeným rozsudkem soudu prvního stupně podle §209 odst. 4 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolací soud dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody; podle §229 odst. 2 tr. ř. byli další poškození firma P. M., s. r. o., a F. H. odkázáni se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele bez věcného projednání jako podané z jiného než zákonného důvodu [dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v podstatě namítá, že mu nebyl poskytnut přiměřený čas k studiu spisu u příležitosti skončení vyšetřování (dle §166 odst. 1 trestního řádu). Na podporu toho stěžovatel uvádí různé konkrétnosti (např. kolik měl spis listů, kolik měl stěžovatel času na studium spisu aj.). Dále tvrdí, že mu nebyl předložen spis v kompletní podobě, neboť chyběla možnost přehrání 1 kusu kompaktního disku.
Stěžovatel dodal následující. Nalézací soud a odvolací soud na podporu svých závěrů o obstrukčním postoji stěžovatele (viz strana 16 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci) a o účelovosti citované námitky (viz strana 10 rozsudku Vrchního soudu v Praze) poukazují na skutečnost, že stěžovatel v průběhu dalšího řízení nevyužil svého právo nahlížet do spisu ve smyslu ust. §65 trestního řádu; tu však stěžovatel uvádí, že není namístě stavět oprávnění seznámit se s výsledky vyšetřování, které má toliko obviněný a toliko v jedné jediné fázi trestního řízení, naroveň jeho právu nahlížet do spisu, jež náleží dle ust. §65 trestního řádu osobám s různým procesním postavením a lze je realizovat v průběhu celého trestního řízení. Při realizaci práva prostudovat spis při skončení vyšetřování má obviněný právo, aby byl tomuto úkonu přítomen jeho obhájce (resp. je povinností policejního orgánu obhájce obviněného o tomto úkonu předem v zákonem stanovené lhůtě vyrozumět), v případě "pouhého" nahlédnutí do spisu, o které obviněný požádá, taková povinnost pro orgány činné v trestním řízení z trestního řádu nevyplývá, a to ani v případě, že jde o případ tzv. nutné obhajoby. Uvedený rozdíl je o to markantnější, pokud jde o situaci, kdy je obviněný stíhán vazebně a jeho reálná možnost kontaktu s obhájcem je v důsledku jeho omezení na osobní svobodě snížená. Z toho je prý zřejmé, že prostudování spisu při skončení vyšetřování má zásadně probíhat za současné přítomnosti obviněného a jeho obhájce tak, aby obviněný mohl výsledky vyšetřování konzultovat se svým právním zástupcem a plně tak využít jeho znalostí a zkušeností; v rámci tohoto úkonu se nejen studují spisy, ale dochází k poradám mezi obviněným a obhájcem, zejména pak o návrzích na doplnění dokazování. Dle názoru stěžovatele tedy seznámení se spisem, jehož smyslem je realizovat právo obviněného na obhajobu v důležitém okamžiku trestního řízení, jakožto ryze osobní právo stíhané osoby nelze nahradit jiným postupem.
III.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele o nepřiměřeném čase ke studiu spisu a o neúplném spisu ke studiu po skončení vyšetřování před podáním obžaloby (dle §166 trestního řádu).
Touto otázkou se však již Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval.
V usnesení ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1426/09 Ústavní soud uvedl:
"Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele, Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že právo obviněného studovat spis je jednou ze složek jeho práva na obhajobu zaručeného článkem 40 odst. 3 Listiny, který stanoví, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, a článkem 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby.
Smyslem ust. §166 tr. řádu je realizace práva na obhajobu v důležitém okamžiku trestního řízení, jež má vstoupit do fáze před soudem. Zároveň slouží institut prostudování spisu k prověrce dodržování procesních předpisů ve vyšetřování, což je důležité i z hlediska náležitého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K prostudování musí policejní orgán předložit obviněnému a jeho obhájci celý vyšetřovací spis včetně příloh (např. i včetně připojených účetních a jiných dokladů, připojených soudních spisů, audiovizuálních záznamů některých vyšetřovacích úkonů, zvukových záznamů atd.; blíže viz Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář. 1. díl, Praha: C.H. Beck, 2005, str. 1280).
K prostudování spisu musí být poskytnuta přiměřená doba, v rámci níž se nejen studují spisy, ale dochází k poradám mezi obviněným a obhájcem zejména o návrzích na doplnění dokazování. Čas potřebný ke studiu konkrétního spisu na konci fáze vyšetřování ve smyslu ust. §166 odst. 1 tr. řádu je třeba posuzovat individuálně jak s ohledem na charakter konkrétního spisového materiálu, tak i na okolnosti na straně pachatele (jeho zdravotní stav, intelektuální předpoklady, úroveň vzdělání, zda se jedná o cizince atd.).
Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a to, zda celkový průběh řízení je s to garantovat spravedlivý výsledek. I kdyby bylo zjištěno, že některé dílčí ustanovení trestního řádu bylo porušeno (což v této věci zjištěno nebylo), nemusí Ústavní soud vždy korigovat průběh trestního řízení (např. tím, že zruší napadená rozhodnutí), pokud takové porušení obyčejného práva nedosahuje ústavněprávní dimenze. Zásah Ústavního soudu není potřebný také tehdy, jestliže k namítanému porušení obyčejného práva mělo dojít v přípravném řízení a toto porušení lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem.
Také v tomto konkrétním řízení, jestliže se obviněný domníval, že mu nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování podle §166 odst. 1 tr. řádu, mohl sám nebo prostřednictvím obhájce usilovat o nahlížení do spisu podle ust. §65 tr. řádu v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. V kterémkoli okamžiku trestního řízení může také činit důkazní a jiné návrhy ve smyslu ust. §33 odst. 1 tr. řádu.
Stěžovatel uplatnil tuto námitku jak v hlavním líčení, tak i v odvolání. Soud I. stupně se s procesními námitkami vypořádal v rámci hodnocení důkazů (str. 12 rozsudku) a uvedl, že neshledal takové zásadní procesní vady, které by zpochybnily průběh přípravného řízení.
Odvolací soud v napadeném rozsudku poukázal na stanovisko soudu krajského s tím, že naposled zaznamenaným projevem vůle stěžovatele byla jeho omluva z tohoto procesního úkonu s tím, že prohlašuje, že toto právo nevyužívá a chce, aby spis obhájce prostudoval v jeho nepřítomnosti. Dále soud konstatoval, že stěžovatel měl poté možnost kdykoli požádat o seznámení se spisem, tohoto práva však nevyužil...
V této souvislosti lze připomenout, že referenční rámec ústavněprávního přezkumu je v této záležitosti vymezen shora uvedeným zněním článku 40 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požadujícím poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby. Z ústavněprávního hlediska není vyžadováno, aby seznámení se spisem proběhlo již v rámci přípravného řízení; postačí, stane-li se tak v době, kdy toto právo může být obviněným efektivně využito, tj. nejpozději před meritorním rozhodnutím. Pro ústavněprávní úvahy není bez významu, že právě řízení před soudem je nejdůležitější fází trestního řízení, a v něm se mají nejúplněji prosadit všechny garance zákonného procesu, jak je všeobecně uznáváno též trestněprocesní naukou. Lze poukázat též na zahraniční procesní úpravy (např. v Německu nebo Rakousku), které nepožadují obligatorní seznámení obviněného s výsledky přípravného řízení; možnost obviněného a obhájce nahlížet do spisu v přípravném řízení vážou na souhlas státního zástupce, který může za jistých okolností nahlížení odmítnout; teprve ve stadiu soudního řízení je tato možnost neomezená (srov. §147 německého StPO, §45 odst. 2 rakouského StPO). Tyto zahraniční právní úpravy a na nich založená praxe zahraničních soudů nenaráží na žádné námitky Evropského soudu pro lidská práva z hlediska (ne)souladu s článkem 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy (srov. usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 1537/07).
Touto úvahou ovšem nechce Ústavní soud říci, že ustanovení §166 odst. 1 tr. řádu o poskytnutí přiměřené doby na seznámení se spisem při skončení vyšetřování není třeba dodržovat - naopak je na místě zdůraznit, že jde o důležité pravidlo, jehož porušení by za jiných okolností mohlo znamenat porušení ústavního práva na obhajobu; v případě stěžovatele s ohledem na všechny konkrétní okolnosti však k porušení tohoto práva nedošlo.".
V usnesení ze dne 12. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 745/08 zase Ústavní soud uvedl:
"Jako nepřípadné vyhodnotil Ústavní soud také další námitky stěžovatele, zejména námitku týkající nemožnosti úplného prostudování spisu po skončení vyšetřování. V této souvislosti je nutno poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavní soud zásadně posuzuje spravedlivost řízení jako celku. Proto zásah Ústavního soudu není potřebný tehdy, jestliže lze namítané porušení podústavního práva zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem. Pokud se v tomto konkrétním případě stěžovatel domnívá, že mu nebyla poskytnuta možnost k úplnému a řádnému prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování (podle §166 odst. 1 tr. ř.), může usilovat o nahlížení do spisu podle §65 tr. ř. v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. Proto odporuje principu subsidiarity ústavní stížnosti také to, že stěžovatel rezignoval na tuto zákonnou možnost a namísto toho se domáhá zákroku ze strany Ústavního soudu.".
V usnesení ze dne 5. 4. 2005 sp. zn. III. ÚS 154/05 Ústavní soud konstatoval:
"Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze odhlédnout v této konkrétní posuzované věci rovněž od toho, že právo obviněného a jeho obhájce prostudovat spis při skončení vyšetřování je komponentem ústavně deklarovaného práva obviněného na obhajobu, náležejícího tomuto ve všech stadiích řízení, které je v rovině práva jednoduchého zaručeno v podobě rozličných dílčích práv, přičemž všechny jeho jednotlivé složky dohromady jej vytvářejí, resp. naplňují v jeho celku.
Pokud tedy stěžovatel namítá porušení práva na obhajobu, dovozované z nedostatečné možnosti prostudovat spis v závěrečné fázi přípravného řízení, ohledně této námitky Ústavní soud konstatuje, že v kontextu jednak výše uvedeného postupu Městského soudu v Praze a stejně tak i z pohledu vedení řádného procesu jako celku (in globo), kdy po celou dobu řízení stěžovateli vedle všech ostatních obhajovacích práv svědčilo taktéž v souladu s ust. §65 odst. 1 tr. řádu i oprávnění nahlížet do spisu, neshledal namítaný nedostatek, dle procesního stadia upínající se toliko k přípravnému řízení (resp. skončení vyšetřování), dostatečným důvodem, který by byl způsobilý založit kasaci napadených rozhodnutí.".
Shora citovaná judikatura dopadá i na nyní posuzovanou věc a Ústavní soud nevidí důvod se od ní odchylovat.
Tudíž, pokud se stěžovatel domnívá, že mu nebyla poskytnuta možnost k úplnému a řádnému prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování, mohl uplatnit právo na nahlížení do spisu podle §65 trestního řádu v řízení před soudem; to i za přítomnosti obhájce - pokud by stěžovatel chtěl - neboť mu jako obžalovanému svědčilo právo na obhajobu. Jak však uvádí vrchní soud - a stěžovatel opak netvrdí - stěžovatel po dobu celého trestního řízení (včetně řízení před soudem) nikdy nevyužil svého práva nahlížet do spisu dle §65 odst. 1 trestního řádu; ostatně opakovaně žádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti.
Tu Ústavní soud poukazuje i na napadený rozsudek krajského soudu, který na str. 16 uvádí: "U hlavního líčení byl obžalovaný podrobně poučen o svých právech, včetně práva kdykoli nahlížet sám nebo prostřednictvím svého obhájce do spisu, činit si z něho, výpisky či kopie a vyjadřovat se ke všem důkazům prováděným v průběhu hlavního líčení, neboť podstata dokazování spočívá právě v řízení před soudem. Ačkoli byl obžalovaný na možnost nahlédnout do spisu upozorněn a hlavní líčení bylo opakovaně odročováno, nikdy této možnosti nevyužil. Obžalovaný dále trval na osobním slyšení všech navržených svědků před soudem a na provedení všech listinných důkazů. Ačkoli obžalovaný tvrdí, že byla zkrácena jeho práva na obhajobu v tom smyslu, že nebyl seznámen s veškerými předloženými důkazy a tudíž se k nim nemohl vyjádřit a nemohl navrhnout vlastní důkazy, které by jeho vinu vyvracely, výslovně se (pozn.: zde zřejmě vypadla část textu) účastnit dokazování prováděného, před soudem a hlavní líčení probíhala na jeho žádost v jeho nepřítomnosti. Za těchto okolností má soud za to, že se i obžalovaný svého práva vyjádřit se k prováděným důkazům a reagovat na ně dobrovolně a vědomě vzdal. Tento postoj obžalovaného nelze podle názoru soudu hodnotit jinak než jako obstrukční a nelze akceptovat jeho tvrzení, že byl postupem orgánům činných v trestním řízení zkrácen na svých právech na obhajobu.". Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze na str. 10 zase uvádí např.: "...Přiměřenost doby vedle celkové doby trvání tohoto úkonu souvisí i s rozsahem spisu, který v té době činil 1879 stran s tím, že obžalovaným uváděný rozsah přílohových spisů považuje vrchní soud za irelevantní, neboť tento byl nutně s jejich obsahem obeznámen ze svých předchozích trestních stíhání a ostatně se netýkaly otázky jeho viny trestnými činy majetkové povahy.".
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu