ECLI:CZ:US:2009:2.US.745.08.1
sp. zn. II. ÚS 745/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové nám. 35, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 45 T 20/2007 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008 sp. zn. 6 To 10/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 3,4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K podáním, která Ústavnímu soudu došla dne 29. 4., 2. 7., 28. 8. a 18. 12. 2008 a v nichž stěžovatel zejména poukazuje na svou současnou situaci, Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyla učiněna způsobem stanoveným v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal příslušný spisový materiál Městského soudu v Praze, ze kterého zjistil následující:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007 sp. zn. 5 Ntd 17/2007 bylo k návrhu Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodnuto podle §24 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), tak, že příslušným soudem k projednání trestní věci stěžovatele je Městský soud v Praze. Městský soud v Praze poté, co mu byl dne 20. 12. 2007 doručen spis, rozhodl postupem podle §71 odst. 5 tr. ř. napadeným usnesením ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. 45 T 20/2007 o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení městského soudu stížnost, která byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008 sp. zn. 6 To 10/2008 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně vyslovil svůj nesouhlas s postupem městského soudu v souvislosti s neveřejným jednáním ze dne 17. 1. 2008, kdy soud rozhodl o dalším trvání vazby. Uvedl, že ačkoli se jeho obhájce dne 16. 1. 2008 ze stanoveného termínu jednání řádně omluvil pro kolizi s jiným hlavním líčením a stěžovatel i po předvedení k soudu trval na jeho přítomnosti s tím, že žádá o přeložení svého výslechu na jiný termín, soud slyšení stěžovatele neodložil. Teprve při jednání bylo stěžovateli krátkou cestou doručeno usnesení o příslušnosti soudu, jakož i zamítavé usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2007 sp. zn. 5 To 107/2007 o jeho stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 50 T 13/2007, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Dle stěžovatele soud uvedeným postupem prakticky znemožnil efektivní přípravu na vyjádření k důvodnosti dalšího trvání jeho vazby, a tak slyšení nesplnilo účel procesní záruky, jak požaduje v mnoha rozhodnutích Evropský soud pro lidská práva.
Stěžovatel uvedl, že podle jeho přesvědčení je napadené usnesení městského soudu v rozporu s požadavky §134 tr. ř. ve vztahu k §71 odst. 4, 5 a 6 a §67 tr. ř., neboť nezbytnost dalšího trvání vazby stěžovatele není náležitě konkrétně odůvodněna, resp. soudem uváděné důvody pro další trvání vazby nejsou dostačujícím způsobem podloženy takovými skutečnostmi zjištěnými v předchozím řízení, o kterých nejsou pochybnosti, popř. se opírají o zjištění či důkazy, které byly opatřeny postupem, jenž je v rozporu s trestním řádem. Stěžovatel dále vyjádřil podrobnou polemiku s okolnostmi, jež soud vedly k ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel v této souvislosti zmínil, že soud vůbec nevzal v úvahu jeho návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne 7. 11. 2007, který byl podán ještě Krajskému soudu v Ústí nad Labem (a doplněn podáním ze dne 18. 1. 2008, které již měl k dispozici stížnostní soud) a závažné důvody v něm uvedené, které podle stěžovatele měly vést soud k vrácení věci státnímu zástupci k došetření a odstranění závažných vad přípravného řízení.
Pokud jde o napadené usnesení stížnostního soudu, je podle názoru stěžovatele zcela formální a z větší části nepřezkoumatelné, ve zřejmém rozporu s §147 tr. ř. Stížnostní soud reagoval v odůvodnění svého usnesení pouze na některé námitky stěžovatele, avšak ani s jeho odmítavým hodnocením stížnostních důvodů stěžovatel nemůže souhlasit. Dodal, že stížnostní soud navíc v rozporu se skutečností uvedl, že při skončení vyšetřování bylo stěžovateli a jeho obhájci umožněno prostudovat spis, což se nezakládá na pravdě.
II.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze na úvod svého vyjádření předeslal, že pochybení obecných soudů, jež stěžovatel uvádí, se nezakládají na pravdě. Stěžovateli byla před rozhodováním o vazbě dána možnost před soudem se vyjádřit a tuto také využil. Stěžovateli bylo rovněž umožněno nahlédnutí do spisu. Pokud jde o další námitky stěžovatele, považuje je městský soud za součást jeho obhajoby, ve které zpochybňuje veškeré důkazy opatřené v průběhu přípravného řízení, zejména domovní prohlídky, při kterých byla nalezena celá řada padělaných dokladů.
Vrchní soud v Praze uvedl, že považuje za dostačující plně odkázat na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, přičemž neshledává žádných důvodů, pro které by mělo dojít k věcné změně jeho rozhodnutí, neboť stěžovatel jen opakuje své předchozí výhrady. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popř. zamítnuta.
Ústavní soud dne 19. 12. 2008 zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Stěžovatel však této možnosti nevyužil.
III.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
V posuzované věci jedna ze základních námitek stěžovatele spočívala v tvrzení, že postupem městského soudu byla stěžovateli upřena možnost efektivního vyjádření při slyšení, které proběhlo bez přítomnosti jeho obhájce. Je tak třeba zabývat se otázkou, zda mohla mít tato skutečnost vliv na posuzování zákonnosti, resp. ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 573/02, nález sp.zn. I. ÚS 161/04). Ústavní soud nicméně v jiných svých rozhodnutích uvedl, že tyto dva nálezy Ústavního soudu, ani v nich obsaženou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 515/04 a IV. ÚS 239/04). Tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v uvedených dvou nálezech Ústavního soudu, neboť Ústavní soud z konkrétních okolností případů (sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. I. ÚS 161/04) dospěl k závěru, že pokud by stěžovatelé měli dánu možnost v rámci ústního slyšení reagovat na tvrzený vazební důvod, jeho existenci by snadno při ústním slyšení vyvrátili.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatel a jeho právní zástupce byli sdělením ze dne 2. 1. 2008 (doručeným oběma dne 8. 1. 2008) řádně vyrozuměni o termínu rozhodování o dalším trvání vazby a soud současně stěžovatele také poučil, že má právo být vyslechnut a vyjádřit se k otázce vazby a jejího dalšího trvání. Zejména z protokolu o výslechu obviněného ze dne 17. 1. 2008 vyplývá, že stěžovatel byl při jednání předsedkyní senátu opětovně poučen a byl mu také dán prostor se k vazebním důvodům vyjádřit. Stěžovatelovo právo na osobní slyšení tak nebylo porušeno. Tento závěr nemůže zpochybnit, jak se stěžovatel mylně domnívá, ani skutečnost, že ke slyšení došlo bez přítomnosti jeho právního zástupce, přestože se z jednání omluvil. Jakkoli považuje Ústavní soud za žádoucí při slyšení obviněného k dalšímu trvání vazby také přítomnost jeho právního zástupce, nelze po obecných soudech rozumně požadovat, aby vždy přizpůsobovaly průběh řízení jejich představám a požadavkům, navíc za situace, kdy je soud povinen ve věci rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě (§71 odst. 5 tr. ř.) a právní zástupce, jak je tomu v projednávané věci, zašle soudu svoji omluvu den před nařízeným jednáním. Nedosti na tom, právní zástupce ve svém podání ze dne 16. 1. 2008 soud výslovně informoval, že stěžovatel je s jeho nepřítomností u jednání srozuměn a hodlá se výslechu zúčastnit sám (spis č. l. 3125).
Ústavní soud se rovněž zabýval důvodností trvající vazby. V případě stěžovatele je však toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá trvající důvodná obava, nezbytná při posuzování zákonnosti pokračující vazby. Usnesení obecných soudů, i když stručným způsobem, uvádějí dostatečně konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. a jejich závěrům nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
K námitce stěžovatele, že městský soud nevzal v úvahu jeho návrh na předběžné projednání obžaloby, stejně jako k namítaným průtahům v doručování rozhodnutí vydaných v projednávané věci, je Ústavní soud nucen upozornit, že podle své ustálené judikatury je vázán petitem ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím o dalším trvání vazby. Za tohoto stavu proto Ústavnímu soudu nepřísluší se v posuzované věci zmíněnými námitkami zabývat. Nad rámec však uvádí, že z příslušných ustanovení trestního řádu nelze dovodit povinnost soudu o uvedeném návrhu stěžovatele rozhodnout, neboť předběžné projednání obžaloby je v plné kompetenci soudu, který si jeho prostřednictvím, především pro své účely, ověřuje, zda jsou splněny podmínky, bez kterých není možno provést hlavní líčení.
Jako nepřípadné vyhodnotil Ústavní soud také další námitky stěžovatele, zejména námitku týkající nemožnosti úplného prostudování spisu po skončení vyšetřování. V této souvislosti je nutno poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že Ústavní soud zásadně posuzuje spravedlivost řízení jako celku. Proto zásah Ústavního soudu není potřebný tehdy, jestliže lze namítané porušení podústavního práva zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem. Pokud se v tomto konkrétním případě stěžovatel domnívá, že mu nebyla poskytnuta možnost k úplnému a řádnému prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování (podle §166 odst. 1 tr. ř.), může usilovat o nahlížení do spisu podle §65 tr. ř. v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. Proto odporuje principu subsidiarity ústavní stížnosti také to, že stěžovatel rezignoval na tuto zákonnou možnost a namísto toho se domáhá zákroku ze strany Ústavního soudu. Trestní řízení v této věci není dosud skončeno a stěžovatel bude moci nadále v jeho rámci uplatnit všechna svoje procesní práva (včetně práva na seznámení s obsahem trestního spisu) a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě, tzn. i v ústavní stížnosti uvedené námitky, týkající se skutkového stavu věci. Obecné soudy budou povinny se těmito námitkami zabývat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ústavní soud se z tohoto důvodu ani nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. usnesení IV. ÚS 209/94). Ústavní soud rovněž neshledal důvody k postupu podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. února 2009
Stanislav Balík
předseda senátu