ECLI:CZ:US:2012:1.US.3231.11.1
sp. zn. I. ÚS 3231/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 5, Štefánikova 48, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 44 To 591/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2, 3 a 5 Listiny, a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že je vyloučené či alespoň velmi nepravděpodobné, aby se skutků kladených mu za vinu dopustil. Na podporu toho předkládá konkrétní argumentaci, která obsahově značí polemiku s hodnocením důkazů dosud v trestním řízení provedenými. Konkrétně a především rozsáhle (a to i v doplnění ústavní stížnosti) rozporuje výpovědi poškozených žen a znalecký posudek nebo provedenou rekognici.
II.
Usnesením policejního orgánu ze dne 19. 7. 2011, č. j. ORII-7336-22/TČ- 2011-001272, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažné zločiny loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákoníku.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 7. 2011, sp. zn. 37 Nt 66/2011, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. c) tr. řádu se započtením vazební lhůty ode dne 19. 7. 2011 od 8:00 hod.
Trestní stíhání bylo v průběhu trestního řízení rozšířeno o další skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin sexuálního nátlaku dle §186 odst. 1 tr. zákoníku.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 37 Nt 281/2011, nebyla podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. přijata peněžitá záruka učiněná stěžovatele a podle §72 odst. 3 tr. ř. byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu.
Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že "Obvodní soud se žádostí obviněného o propuštění z vazby zabýval a v odůvodnění napadeného usnesení popsal trestnou činnost, pro níž je obviněný stíhán a zrekapituloval dosavadní rozhodování o vazbě obviněného. Soudce obvodního soudu pak správně poukázal na to, že od jeho rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby ze dne 31.8.2011 sp.zn. 37 Nt 279/2011 nedošlo k žádným zásadním změnám ve věci a znovu poukázal na skutečnosti, které u obviněného i nadále odůvodňují vazbu z důvodu uvedeného v §67 písm.c) tr.ř. a neumožňují vazbu obviněného nahradit jiným opatřením. Městský soud k tomu poznamenává, že o stížnosti obviněného proti předchozímu, výše citovanému usnesení obvodního soudu rozhodl svým usnesením z dnešního dne sp.zn. sp.zn. 44 to 590/11, a proto na toto své usnesení plně odkazuje s tím, že obvodní soud neměl ani po podání další žádosti obviněného o propuštění z vazby důvod rozhodnout jinak. Pro úplnost městský soud poznamenává, že obviněný je nedále důvodně stíhán pro násilnou trestnou činnost, jíž se měl dopustit vůči třem ženám, které odvezl svým vozidlem na odlehlé místo. Usnesením policejního orgánu ze dne 19.7.2011 je stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin znásilnění dle §185 odst. 1,2 písm.a) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit vůči poškozené M. B., a pro trestný čin loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit vůči poškozené T. N. Trestní stíhání pak bylo v průběhu trestního řízení rozšířeno, jak správně konstatoval soudce obvodního soudu, o další skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin sexuálního nátlaku dle §186 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný dopustit vůči poškozené P. R. Svědkyně - poškozené ve svých svědeckých výpovědích potvrdily závažné skutečnosti týkající se chování obviněného, které nasvědčují tomu, že obviněný se vůči nim dopustil jednání, pro které je stíhán a které je popsáno v odůvodnění napadeného usnesení. Navíc při provedených rekognicích všechny tři svědkyně obviněného jednoznačně označily jako pachatele. Na obviněného byl již také vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie, v němž znalec z oboru psychiatrie v závěru uvádí, že obviněný trpí poruchou osobnosti s rysy dominance, emočního chladu a egocentrické poruchy vyšších citů, a znalec z oboru klinické psychologie v závěru znaleckého posudku uvádí, že obviněný je intelektově nadprůměrný, jeho osobnost je strukturována defektně, je egocentrický, narcistický, nepřiměřeně dominantní a vykazuje všechny znaky dissociální poruchy osobnosti. Pokud bude trestná činnost prokázána, pak z psychologického hlediska motivace plyne z osobnosti obviněného, který je cynický a vykazuje všechny znaky dissociální poruchy osobnosti - psychopatie, sexuální deviace nebyla zjištěna, obviněný je zjevně heterosexuální, ale v rámci psychopatické struktury osobnosti a poruchy emotivity jsou přítomny zřetelné sadistické rysy. To se projevuje nepřiměřenou dominancí, cyničností, potřebou navazovat asymetrické vztahy s prostitutkami a potřebou je ponižovat a trestat. Pravděpodobnost opakování trestné činnosti obdobného charakteru je dle závěru znalce zvýšená. Obviněný bude moci své námitky týkající se nevěrohodnosti svědkyň - poškozených uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, ovšem z hlediska rozhodování o vazbě je podstatné, že byly zjištěny skutečnosti, které u obviněného plně opodstatňují obavu z jednání uvedeného v §67 písm. c) tr.ř., zejména když obviněný byl již v minulosti odsouzen pro trestný čin loupeže. S ohledem na povahu a závažnost této trestné činnosti, okolnosti jejího spáchání a osobu obviněného nelze vazbu obviněného nahradit jiným opatřením, a obvodní soud proto správně nepřijal nabídku peněžité záruky a správně zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby. K námitkám obviněného je třeba uvést, že jeho vazba obviněného je nezbytná a plně adekvátní závažnosti stíhané trestné činnosti.".
III.
1) Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem; jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, takže Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možné považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Je proto věcí obecných soudů, aby na základě konkrétních okolností případu posoudily, zda byly naplněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí o peněžité záruce a o vazbě, jimiž jsou (stručně řečeno) jednak existence některého z vazebních důvodů, jednak "důvodného podezření" a také soulad případné vazby s principem subsidiarity. Úkolem Ústavního soudu je především přezkoumat, zda obecné soudy své závěry o naplnění uvedených podmínek řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) ve svých rozhodnutích zdůvodnily, a tedy zda jejich rozhodování nenese známky libovůle. Jde-li o věcné posouzení zmíněných podmínek, ingerence Ústavního soudu do tohoto rozhodování se omezuje výlučně na vady mající za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu, v principu lze ale říci, že musí jít o zcela zásadní pochybení.
Pochybení takového druhu však Ústavní soud neshledal.
2) Obecné soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily svůj názor o naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. ř., jestliže poukázaly - mimo jiné - i na závěr znalce, dle kterého je pravděpodobnost opakování trestné činnosti obdobného charakteru zvýšená (srov. str. 2 dole napadeného usnesení).
Ostatně, těžiště stěžovatelovy argumentace nespočívá v polemice s obecnými soudy ohledně výkladu a aplikace ustanovení §67 písm. c) tr. řádu, nýbrž v rovině kritiky samotné důvodnosti jeho trestního stíhání.
V tomto kontextu se sluší poukázat též na to, že stěžovatel obdobně či shodně argumentoval i v jiných ústavních stížnostech vydaných ve vazebním řízení vedeném ve stejné trestní věci. Tyto ústavní stížnosti však vždy byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
Jde o usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2562/11, o usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3495/11, a o usnesení ze dne 16. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3230/11; v posledně dvou uvedených usneseních byla přezkoumávána vazební usnesení časově blízká i usnesení napadenému (ve věci sp. zn. IV. ÚS 3495/11 bylo napadeno usnesení obvodního soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 37 Nt 415/2011, a ve věci sp. zn. IV. ÚS 3230/11 bylo napadeno usnesení městského soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 44 To 590/2011).
Právě s ohledem na blízkou časovou souvislost usnesení, napadených ve věcech sp. zn. IV. ÚS 3495/11 a sp. zn. IV. ÚS 3230/11, s usnesením napadeným v nynější věci - z čehož plyne i tehdejší obdobná důkazní situace - a vzhledem k obdobě či shodě argumentace ve všech třech ústavních stížnostech, lze na usnesení sp. zn. IV. ÚS 3495/11 a sp. zn. IV. ÚS 3230/11 i v nynější věci odkázat.
3) Tedy, kupříkladu v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3230/11 Ústavní soud zejména konstatoval:
"Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem, upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak rekapituluje důvody, pro které bylo zahájeno trestní stíhání jeho osoby, a následně polemizuje s právním hodnocením věci orgány veřejné moci. Pokud tedy stěžovatel svoji ústavní stížnost mínil tak, že de facto brojí proti zahájení trestního stíhání jako takovému, pak Ústavní soud připomíná, že trestní řízení, jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, podléhá prakticky permanentní kontrole státního zastupitelství a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky, za které nutno považovat především právo obracet se na státního zástupce. V procesu, který probíhá, resp. byl teprve započat, lze i případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především v řízení před obecnými soudy, dostane-li se věc až k nim. Ingerence Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném trestním řízení třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustné. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny důsledně řídí principem subsidiarity. Z uvedeného plyne, že důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od této praxe ani v tomto případě.
... Městský soud v Praze se zabýval stížnostními námitkami nezbytně důkladně, přičemž konstatování o přesahu rozboru stěžovatele v řízení o vazbě je zcela na místě. Stěžovatel jak ve svých podáních, tak i v ústavní stížnosti předkládá tvrzení týkající se věci samé, k jejímuž posuzování není soud, rozhodující o vazbě, povolán.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postup Městského soudu v Praze v jeho věci byl způsobilý zasáhnout
do jeho naříkaných základních práv. Soud v řízení o stížnosti posoudil, zcela v souladu se zákonným vymezením jeho přezkumné činnosti. Pokud přitom dospěl k závěru, s nímž není stěžovatel spokojen, není takovou okolnost možno bez dalšího považovat za zásah do zaručených práv. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.".
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3495/11 Ústavní soud ještě poukázal na skutečnost, že "proti stěžovateli již byla podána obžaloba a byl nařízen termín zahájení hlavního líčení. Z toho plyne, že jednak byla znovu, ex lege, posuzována otázka naplnění vazebních důvodů a současně, že nastává řízení, v němž může předložit své námitky. Bude na soudu rozhodujícím o věci samé, aby tvrzenou nemožnost spáchání trestné činnosti posoudil.".
Ústavní soud k těmto svým usnesením nyní dodává následující.
Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného rozhodnutí je podstatné, že soudy uvedly v odůvodnění svých usnesení konkrétní údaje ohledně stíhaných jednání stěžovatele. Městský soud přitom poukázal především na to, že z trestné činnosti je (zatím) stěžovatel usvědčován výpovědí poškozených žen, které ho (navíc) při rekognici označily jako pachatele a že v neprospěch stěžovatele svědčí i znalecký posudek; jde mimo jiné o závěr znaleckého posudku, dle kterého je stěžovatel cynický, vykazující všechny znaky dissociální poruchy osobnosti - psychopatie, existují u něj zřetelné sadistické rysy, což se projevuje nepřiměřenou dominancí, cyničností, potřebou navazovat asymetrické vztahy s prostitutkami a potřebou je ponižovat a trestat.
Jinými slovy, stěžovatelovy námitky týkající se nesprávného hodnocení důkazů jsou (v tom smyslu, že by měly značit nutnost propuštění z vazby na svobodu) v uplatněné podobě procesně předčasné. Napadené usnesení ústavněprávním deficitem zatíženo není, neboť městský soud právem uvedl, že stěžovatel bude moci své námitky týkající se nevěrohodnosti poškozených uplatnit v dalším průběhu trestního řízení. To samozřejmě neznamená, že by byly obecné soudy ve vazebním řízení vyloučily skutkové námitky stěžovatele ze svého přezkumu a priori, pouze zohlednily jistou omezenou intenzitu přezkumu skutkových námitek ve vazebním řízení.
IV.
Za tohoto stavu Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Proto nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu