ECLI:CZ:US:2012:1.US.3357.11.1
sp. zn. I. ÚS 3357/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem AK Joštova 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2010, č. j. 48 C 142/96-18,3 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 28 Co 336/2010-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 28 Co 336/2010-208, byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2010, č. j. 48 C 142/96-183, ve výroku I., kterým městský soud zamítl návrh žalobce (stěžovatele) na uložení povinnosti zaplatit žalovanému tam specifikovanou částku s příslušenstvím.
Soud první instance a následně i odvolací soud si podle stěžovatele špatně vyložily zásadu volného hodnocení důkazů, neboť z navržených důkazů a provedených důkazů vyselektovaly toliko takové, jež svědčily v jeho neprospěch a opřely některá svá tvrzení o tvrzení, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel (žalobce) přitom ve svém podání na výzvu soudu přesně specifikoval výši požadovaného nároku a úzce specifikoval původ vzniku pohledávek, které vznikly z neuhrazeného nájemného. Doklady a faktury, jež byly předloženy žalovaným z důvodu vyčíslení údajných oprav, které měly být dále započteny oproti nájemnému za automobil, žalovaný - podle tvrzení stěžovatele - předložil až při jednání soudu. Na předmětných dokladech přitom nikde není uvedena registrační značka či jiný identifikační údaj, který by dokazoval, že se jedná skutečně o opravy předmětného automobilu. Podle stěžovatele jsou tyto faktury uměle vystaveny dodatečně. I kdyby však tyto doklady soudy uznaly za věrohodné (dokazující existenci oprav na předmětném automobilu), byla by prý taková pohledávka promlčená, neboť žalovaný doložil doklady a faktury, jež měly dokazovat existenci takové pohledávky, teprve při jednání soudu, což bylo po uplynutí obecné promlčení čtyřleté lhůty. Zmínku o těchto dokladech, respektive o v nich tvrzených opravách - ve vzájemné korespondenci mezi stěžovatelem a žalovaným - nelze podle stěžovatele považovat za úkon bránící promlčení. Žalovaný dříve neprovedl ani žádný právní úkon směřující k započtení údajné pohledávky vůči nájemnému, takže kompenzační projev vůle zde absentuje.
Podle stěžovatele z pravidla volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy sice nejsou povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, avšak jestliže některé důkazy neprovedou, pak jsou povinny své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Obecně platí, že všichni účastníci jsou si v řízení před soudem rovni; soudní řízení o peněžité plnění je nadto kontradiktorním řízením a žádná ze stran by tedy neměla být v procesu zvýhodněna. V právě projednávaném případě však bylo - podle názoru stěžovatele - jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu porušeno.
Občanský soudní řád přitom soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, když důkazy v řízení provedené musí hodnotit podle zásady volného hodnocení důkazů. Tato zásada však podle judikatury Ústavního soudu neznamená možnost volného výběru z důkazů, jimiž rozhodné skutkové okolnosti mohou být dokázány, a naopak obsahuje předpoklad, že soud provede z hlediska posuzování merita věci všechny rozhodné důkazy, jimiž skutkový základ projednávané věci může být objasněn.
Stěžovatel uzavřel, že v jeho případě nebyl skutkový stav věci plně zjištěn. Byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, což ve svých důsledcích vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a současně také k nesprávnému právnímu a ústavněprávnímu posouzení celé věci.
Z těchto důvodů má tedy stěžovatel za to, že v záhlaví specifikovanými rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody) garantovaná mu zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně evidovaný pod sp. zn. 48 C 142/96. Zjistil, že uvedený soud rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, č. j. 48 C 142/96-183, tak, že: "I. Návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 103.477,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 24% ročně od 1.8.1995 do zaplacení, se zamítá. [...] II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 140.450,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného."
V odůvodnění tohoto rozsudku pak soud zejména konstatoval, že žalobce (stěžovatel) se návrhem podaným u Městského soudu v Brně dne 16. 5. 1996 domáhal po žalovaném zaplacení částky 290.575 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o nájmu dopravního prostředku; předmětem nájmu byl nákladní automobil značky Liaz. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou a bylo sjednáno nájemné ve výši 10.000 Kč měsíčně a DPH. Pro případ opožděného předání automobilu po skončení nájmu byla stanovena smluvní pokuta ve výši 5.000 Kč. Žalovaný neuhradil podle žalobce za užívání automobilu nájemné od 1. 1. 1994 do 16. 8. 1994, čímž mu vznikl dluh na nájemném včetně úroků z prodlení ke dni 31. 7. 1995 ve výši 98.472 Kč. Nájemné za další období uhradil žalovaný podle žalobce (tak jak to v citovaném rozhodnutí parafrázuje prvostupňový soud) se zpožděním. Za zpoždění úhrady nájemného činí úrok z prodlení 1.243 Kč. Žalovaný dále podle žalobce nepřistavoval automobil k prohlídce technického stavu ve sjednaných termínech a to ani dodatečně; proto tedy žalobce vypověděl dne 17. 1. 1995 smlouvu o nájmu dopravního prostředku a vyzval žalovaného k vrácení automobilu nejpozději do 23. 1. 1995. V uvedeném termínu však žalovaný automobil - podle žalobce - nevrátil a to přes upozornění, že žalobci může vzniknout značná škoda. Žalobce měl totiž sjednanou kupní smlouvu na prodej předmětného automobilu za cenu 364.560 Kč, plnění však nemohl dostát, neboť žalovaný mu automobil nevrátil. Následně proto musel žalobce (stěžovatel) podle parafráze uvedené v prvostupňovém rozhodnutí automobil podle svého tvrzení prodat za částku 200.000 Kč jinému subjektu, čímž mu vznikla škoda ve výši rozdílu kupní ceny, to je ve výši 164.560 Kč a současně ve výši smluvní pokuty ve vztahu k prvnímu zájemci o předmětné vozidlo. V parafrázovaném rozhodnutí se dále odkazuje na tvrzení stěžovatele (žalobce), který se dovolává znaleckého posudku soudního znalce ze dne 30. 6. 1995, kterým bylo zjištěno mimořádné znehodnocení nad rámec standardní amortizace ve výši 21.300 Kč, kterou žalobce po žalovaném rovněž požadoval.
O takto koncipované žalobě přitom bylo podle parafráze uvedené v napadeném rozhodnutí rozhodnuto již rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2008, č. j. 48 C 142/96-134, kterým byl návrh žalobce na uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 289.332 Kč s příslušenstvím zamítnut, řízení v částce 1.245 Kč bylo zastaveno a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2009, č. j. 28 Co 426/2008-168, byl uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008 (podle parafráze učiněné prvostupňovým soudem) potvrzen v části výroku I co do částky 185.860 Kč s příslušenstvím od 1. 8. 1995 do zaplacení a zrušen v tomtéž výroku co do částky 103.447,- Kč s příslušenstvím od 1. 8. 1995 do zaplacení a v rozhodnutí o nákladech řízení.
Následně vyzval Městský soud v Brně žalobce k odstranění vad podání ve smyslu pokynu Krajského soudu v Brně. Žalobce-stěžovatel přes uvedenou výzvu uplatněný nárok neupřesnil, skutková tvrzení nedoplnil a důkazy ke svým tvrzením nenavrhl. Cestou právního zástupce pak u jednání uvedl, že jiná skutková tvrzení, než již v průběhu řízení učinil, nemá. Proto městskému soudu nezbylo než znovu vzít v úvahu a posoudit, že skutková tvrzení v žalobě a následně i účastnická výpověď žalobce (stěžovatele) trpí nesrovnalostmi a vzájemně si odporujícími údaji a je též v rozporu jak se zněním uzavřené smlouvy, tak i s listinnými důkazy, jež byly v řízení již provedeny. Žalobce-stěžovatel - přes poučení a výzvu soudu - jednoznačně neuvedl čas a skutečnosti týkající se jasného vymezení dlužného nájemného za konkrétní období, identifikaci přijatých plateb, otázku dohody o platbách, ani neoznačil potřebné důkazy. Tvrdil, že v době převzetí automobilu žalovaným měl již předmětný automobil povolení pro kamionovou dopravu, ačkoliv ujednání v předmětné smlouvě naprosto jednoznačně tato tvrzení vyvracejí. Účastnická výpověď žalobce-stěžovatele byla podle prvostupňového soudu nejednoznačná, neurčitá a odporovala smluvním ujednáním, zejména pak v části týkající se technického stavu automobilu v době sepisu smlouvy, ujednání o započtení nákladů nutných na zprovoznění a vybavení vozidla pro účely vnitrostátní mezinárodní přepravy (autoplachta, nezávisle topení STK, OTP, prasklé čelní sklo) a zejména pak o přijatých platbách na nájemném a způsobu jejich zaúčtování. Uplatněný úrok z prodlení pak nebylo možné vzhledem k nejednoznačnosti provedených měsíčních úhrad posoudit. Za tohoto stavu městský soud uplatněný nárok na úrok z prodlení nepřiznal, neboť měl za to, že žalobce jednoznačně neprokázal, zda a kdy a v jakých částkách prodlení žalovaného nastalo. Žalobce se též podle soudu jednoznačně nevyjádřil, které náklady žalovaného ke zprovoznění vozidla uznává a za jaké období byly tyto vynaložené náklady na nájemné za automobil započteny.
Městský soud - v otázce výpovědi smlouvy o nájmu dopravního prostředku učiněné stěžovatelem vůči žalovanému listinou datovanou dnem 17. 1. 1995, kdy stěžovatel jako důvod výpovědi uvádí skutečnost, že žalovaný neplnil svoji povinnost a nepřistavil automobil k prohlídce jeho technického stavu a současně vyzval žalovaného k vrácení automobilu do 23. 1. 1995 - dospěl k závěru, že tento úkon je v rozporu se zněním smlouvy o nájmu dopravního prostředku; ta upravuje možnost výpovědí ze strany pronajímatele, a to ve dvouměsíční výpovědní lhůtě v případě neplacení nájemného, kdy bylo dále výslovně ujednáno, že z jiných důvodů není oprávněn výpověď dát. V průběhu řízení nadto vyšlo najevo, že žalobce i poté, co vyzval žalovaného k vrácení vozidla, přijímal dále stanovené nájemné a žalovaný toto nájemné hradil. Toto zjištění je podle prvostupňového soudu nepochybné; je třeba ho zdůraznit ve vztahu k obsahu smlouvy zakotvující jako jedinou možnost výpovědi právě neplacení nájemného; to stěžovatel nevyužil ani pro výpověď ani jako důvod odstoupení od smlouvy.
Konečně, ani tvrzení žalovaného, že informoval stěžovatele o vrácení vozidla o jeden či dva dny později, než byl stanovený termín předání, tj. 25. 6. 1995, nebylo žalobcem podle soudu vyvráceno; soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo ke změně termínu předání vozidla dohodou. Proto tedy lze uzavřít, že žalovanému nárok na smluvní pokutu z důvodu pozdního předání vozidla žalobci nevznikl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 27. července 2011, č. j. 28 Co 336/2010-208, rozhodl takto:
"I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. června 2010 čj. 48C 142/96-183 se ve výroku č. I co do částky 98.477,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 24 % ročně od 1.8.1995 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,669 % z částky 5.000,- Kč od 1.8.1995 do zaplacení potvrzuje. [...] II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. června 2010 čj. 48 C 142/96-183 se ve výroku č. I co do částky 5.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,331 % z této částky od 1.8.1995 do zaplacení mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,331 % z této částky od 1.8.1995 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. [...] III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem I. stupně v částce 136.481,40 Kč a zaplatit ji zástupci žalovaného JUDr. J. K., advokátovi, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. [...] IV. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 24.042,10 Kč a zaplatit ji zástupci žalovaného JUDr. J. K., advokátovi, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku."
V relevantní části odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud v podstatě konstatoval, že v řízení byla předložena jediná oběma účastníky podepsaná smlouva o nájmu předmětného nákladního automobilu Liaz, zachycující v době jejího sepsání reálný stav věci. Ve smlouvě přitom bylo uvedeno, že stav předmětného automobilu neodpovídá účelu, pro který je určen, a předpisům pro provoz dopravních prostředků na pozemních komunikacích; není v provozu schopném stavu, nemá platnou STK a OTP. Účastníci se přitom podle soudu dohodli, že veškeré náklady, které bude třeba vynaložit na uvedení automobilu do stavu nutného pro získání STK a tedy i OTP, provede nájemce, a to buď tak, že je provede na náklady pronajímatele s tím, že úhrada bude provedena na základě předložených dokladů (hodinová sazba prací provedených nájemcem byla ve smlouvě proškrtnuta), a to na základě faktury se splatností 10 dnů, anebo tak, že opravy provede nájemce na náklady pronajímatele s tím, že vyúčtovaná částka bude vycházet z předložených dokladů (hodinová sazba prací provedených nájemcem byla proškrtnuta); tyto celkové náklady hrazené dle jejich celkového vyčíslení nájemcem nebudou přeúčtovány pronajímateli, ale budou započítány na povinnost nájemce platit nájemné. Běžné nájemné mělo být podle smlouvy, tak jak se praví v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, placeno nájemcem až od doby, která nebude kryta částkou vynaloženou nájemcem na zprovoznění vozidla. Dále se zde - podle krajského soudu - uvádí, že součástí nákladů na zprovoznění vozidla bude i instalování nezávislého vytápění, včetně pořízení nové autoplachty a přizpůsobení auta podmínkám provozování mezinárodní přepravy. V předložené smlouvě přitom - podle odvolacího soudu - žádná ze dvou uvedených variant (tedy, že na náklady spojené se zprovozněním vozidla vystaví nájemce stěžovateli na samostatné faktury anebo že si tyto náklady započítá oproti nájemnému) nebyla proškrtnuta či zaškrtnuta. Žalobce při jednání odvolacího soudu uvedl, že při uzavírání smlouvy nebyla žádná z těchto variant dohodnuta. Zástupce žalovaného k témuž prohlásil, že žalovaný se choval podle druhé z uvedených variant.
Odvolací soud dále uvedl, že ve smlouvě se účastníci rovněž výslovně nedohodli na způsobu úhrady sjednaného měsíčního nájemného; fakturace ze strany žalobce-stěžovatele v ní také dohodnuta nebyla. Podle odvolacího soudu je tedy třeba na věc nahlížet tak, že už sama dohoda účastníků počítala se započtením nákladů nutných ke zprovoznění vozidla na povinnost platit nájemné (tedy, že se o tyto náklady sníží nájemné). Odvolací soud poznamenal, že vztahy účastníků v předmětné smlouvě jsou poznamenány jejich přístupem k ní, jenž se jeví až neprofesionálním, což vedlo k tomu, že žádný z nich se smlouvy přesně nedržel.
Proto jsou tedy závěry prvostupňového soudu - podle krajského soudu - správné až na otázku posouzení žalobcova požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5.000 Kč. Smlouva účastníků totiž zanikla uplynutím sjednané doby nájmu tedy dnem 25. 6. 1995 a žalovaný objektivně nesplnil svoji povinnost předat automobil žalobci do 24 hodin od skončení nájemního vztahu. Přitom, jen na pouhém tvrzení žalovaného, že informoval žalobce o vrácení vozidla o 1 či 2 dny později, než byl stanovený termín předání, to je 25. 6. 1995, které dle soudu prvního stupně nebylo žalobcem vyvráceno, nemohl soud prvního stupně postavit svůj závěr, že mezi účastníky došlo ke změně termínu předání vozidla dohodou.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával ochrany zejména svého základního práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelově argumentaci obsažené v ústavní stížnosti pak Ústavní soud jen poznamenává, že se v podstatě odvíjí toliko od uplatňování obecných principů ovládajících občanské soudní řízení (zejména jeho dokazování), ovšem v zásadě bez náležité reflexe okolností právě projednávaného případu, tak, jak byly stručně vylíčený pod bodem II tohoto usnesení. Z vyžádaného soudního spisu si Ústavní soud ověřil, že závěry obecných soudů obsažené v jejich rozhodnutích jsou správné a akceptovatelné i z hlediska ústavněprávního. Co se pak týká snad jediné konkrétní námitky stěžovatele v ústavní stížnosti uvedené, tedy možného promlčení nároků žalovaného vůči stěžovateli, pak už jen z rekapitulace Ústavním soudem provedené je patrné, že tato námitka je lichá; to již jen proto, že žalovaný při započítávání vzájemných pohledávek vycházel přímo z rámce daného smlouvou uzavřenou mezi stěžovatelem a žalovaným.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu