ECLI:CZ:US:2012:1.US.3382.11.1
sp. zn. I. ÚS 3382/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 2186/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2011, čj. 7 Tdo 847/2011 - 18, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2011, čj. 13 To 19/2011 - 469, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 23. 11. 2010, čj. 14 T 27/2010 - 427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti I. K. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve výroku o náhradě škody podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Napadeným usnesením Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jeho rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "TrZ"). Skutek spáchala jako zaměstnankyně společnosti Drogerie Martina s. r. o., ve funkci vedoucí prodejny, tím, že v rozporu se svými povinnostmi, v úmyslu získat finanční prospěch, v období od května do října roku 2009 neodvedla denní tržby z prodejny ve výši 325.000,- Kč. Za to byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou dvou let. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že byla porušena presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo, neboť řetězec nepřímých důkazů netvoří uzavřený kruh a v důkazním řízení nebylo dosaženo jistoty o její vině. Poukázala na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2622/10. Současně tvrdila, že odvolací soud udělil soudu prvního stupně pokyny, jak má provedené důkazy hodnotit, čímž překročil meze své působnosti a jedná se tak o výraz libovůle. Nejvyšší soud tuto skutečnost zcela ignoroval a nedostál své povinnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není součástí soustavy obecných soudů. Není tedy jeho úkolem zabývat se způsobem poskytování ochrany práva a rozhodování o vině a trestu za trestné činy, protože to je ústavně právně vymezeným úkolem obecných soudů, pokud jejich postup či rozhodnutí nepředstavují současně porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123).
Argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá v pouhé polemice s ústavně akceptovatelnými závěry obecných soudů. Stěžovatelka v podstatě jen reprodukuje obsah své předchozí argumentace. V dané věci nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly. Na základě důkazů v řízení provedených dosáhly praktické jistoty, že stíhaného trestného činu zpronevěry se dopustila právě stěžovatelka. Nebyly tedy dány žádné důvodné pochybnosti ani ve vztahu ke skutku ani k osobě pachatelky.
Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat to, co správně konstatovaly už obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu a odkazuje na jejich podrobnou argumentaci. Z ní vyplývá, že nepřímé důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Obecným soudům tak umožnil učinit (bez důvodných pochybností), závěr, že stěžovatelka svým jednáním naplnila všechny znaky stíhaného trestného činu. V projednávané věci je mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením, výsledným závěrem o vině stěžovatelky a uloženým trestem logická vazba.
Nelze přisvědčit ani tvrzení, že by odvolací soud nařídil soudu prvního stupně, jak má provedené důkazy hodnotit. Soud prvního stupně, po zrušení svého prvního zprošťujícího rozsudku, provedl zcela nové dokazování. Následně pečlivě hodnotil všechny provedené důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k odůvodněnému závěru o vině stěžovatelky, aniž by tento hodnotící proces podléhal nějakým pokynům odvolacího soudu, jak důkazy hodnotit, jinými slovy, aniž by mu odvolací soud přikázal stěžovatelku uznat vinnou, jak je v odůvodnění ústavní stížnosti naznačeno.
Nedůvodným byla shledána i námitka týkající se postupu Nejvyššího soudu. Z odůvodnění jeho usnesení je zřejmé, že se zabýval i námitkami skutkového charakteru, byť neshledal žádný nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními, který jediný, a to i podle stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu, zavazuje Nejvyšší soud k přezkumu skutkových zjištění.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Nutno doplnit, že tento návrh akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu