ECLI:CZ:US:2012:1.US.3504.11.1
sp. zn. I. ÚS 3504/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce Františka Duchoně a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele CVF INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Dimostheni Severi 22, 4th floor, Flat/Office 402, Nicosia, Cyprus, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2011 č. j. 21 Cdo 1269/2011-547, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. listopadu 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením ze dne 4. června 2010 č. j. 50 Cm 233/2009-450 nepřipustil Krajský soud v Brně vstup stěžovatele jako vedlejšího účastníka do řízení o určení neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby. Toto rozhodnutí následně potvrdil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") svým usnesením ze dne 19. srpna 2010 č. j. 5 Cmo 260/2010-493, v němž uvedl, že předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu, tedy na vítězství ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O takový právní zájem se zpravidla jedná tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude dotčeno jeho právní postavení, tj. jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva. V dané věci však vedlejší účastník odůvodňoval svůj právní zájem pouze tím, že by se mohl zúčastnit případné nové dražby. Jeho právní zájem se tak vůbec netýkal platnosti či neplatnosti původní dražby a postavení, které by vyslovením její neplatnosti nastalo. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obě uvedená usnesení napadl stěžovatel ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 20. prosince 2010 sp. zn. II. ÚS 3454/10 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel i dovolání, jehož přípustnost odůvodňoval existencí zásadního právního významu spočívajícího v řešení otázky, zda právní zájem vedlejšího účastníka ve smyslu §93 odst. 1 občanského soudního řádu nutně spočívá v případné změně hmotných práv a povinností vedlejšího účastníka, či zda zahrnuje i jiný majetkový zájem, který není v rozporu s objektivním právem. Nejvyšší soud jej však jako nepřípustné odmítl svým usnesením ze dne 7. září 2011 č. j. 21 Cdo 1269/2011-547, proti kterému směřuje podaná ústavní stížnost.
4. Stěžovatel má za to, že v jeho věci měl Nejvyšší soud posoudit, zda jím předložená právní otázka má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zásadní právní význam. Napadené usnesení se ale touto právní otázkou vůbec nezabývá, a to navzdory tomu, že zákonodárce v uvedeném ustanovení zakotvil fakultativní přípustnost dovolání pro případy potvrzujících rozhodnutí bez ohledu na to, zda dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci samé. Za přípustné podle uvedeného ustanovení je totiž třeba považovat i dovolání proti nemeritorním rozhodnutím, mají-li tato rozhodnutí pro věc samu (pro rozhodnutí ve věci samé) zásadní právní význam. Poněvadž Nejvyšší soud vůbec nezkoumal zásadní právní význam usnesení odvolacího soudu a ve svém odůvodnění se omezil pouze na konstatování nepřípustnosti dovolání a odkaz na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008 sp. zn. 21 Cdo 1775/2007, lze podle stěžovatele považovat napadené usnesení v předmětné části za nepřezkoumatelné, a tudíž obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. Tím mělo současně dojít k tvrzenému porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Vlastní posouzení
5. Poté, co si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 233/2009, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí, přistoupil k vlastnímu posouzení napadeného usnesení z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z napadeného usnesení je zřejmé, že podle názoru Nejvyššího soudu lze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, za splnění podmínky zásadního právního významu, dovozovat přípustnost dovolání pouze proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1775/2007, na které odkazuje napadené usnesení). Toto ustanovení se tedy nevztahuje na nemeritorní rozhodnutí, u nichž zákon nepřipouští dovolání obecně, nýbrž jen v některých výslovně stanovených případech. Usnesení odvolacího soudu o přípustnosti vedlejšího účastenství podle §93 odst. 2 občanského soudního řádu však takovýto případ nepředstavuje, pročež dovolání proti němu muselo být odmítnuto jako nepřípustné.
7. Ústavní soud se domnívá, že uvedené důvody odmítnutí dovolání jsou dostatečně určité, byť jsou blíže rozvedeny až v jiném (veřejně dostupném) usnesení, na jehož odůvodnění napadené usnesení odkazuje. Současně se však musel v rámci svého posouzení vypořádat s otázkou, zda porušení základního práva stěžovatele nelze spatřovat již v samotném výše uvedeném výkladu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, který provedl Nejvyšší soud, podle něhož je třeba jednu z podmínek přípustnosti podle tohoto ustanovení, konkrétně, že "napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam", interpretovat tím způsobem, že dovolání musí směřovat proti rozhodnutí ve věci samé.
8. V této souvislosti je třeba podotknout, že Ústavní soud není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a do jejich rozhodovací činnosti není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus).
9. Protože zodpovězení předmětné otázky je rovněž výkladem podústavního práva, k jeho přezkumu mohl Ústavní soud přistoupit pouze z uvedených ústavněprávních pozic. V tomto smyslu ale žádný prostor pro vyhovění ústavní stížnosti neshledal. Předmětný výklad odpovídá logice vymezení přípustnosti dovolání podle §237 až §239 občanského soudního řádu a nelze v něm spatřovat prvky svévole. Jedná se navíc o ustálený a obecně akceptovaný výklad předmětného ustanovení, jenž byl z ústavněprávního hlediska opakovaně aprobován i v dosavadní judikatuře Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 12. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 45/04 (U 32/33 SbNU 523), usnesení ze dne 25. února 2010 sp. zn. II. ÚS 2106/09, usnesení ze dne 19. ledna 2011 sp. zn. I. ÚS 3615/10]. Zbývá jen dodat, že stěžovatel byl o nepřípustnosti dovolání řádně poučen již v rámci usnesení odvolacího soudu.
10. Lze tedy shrnout, že napadeným usnesením nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, pročež Ústavnímu soudu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu