ECLI:CZ:US:2012:1.US.3548.11.1
sp. zn. I. ÚS 3548/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem AK Moreno Vlk & Asociados se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka Zlín č. j. 59 Co 204/2011-586 ze dne 31. 8. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí. Ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži č. j. 13-0 P 180/2009-471 ze dne 24. 1. 2011 bylo ve věci péče o nezletilého syna D. K. rozhodnuto, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden v roce v době od pátku od 15:30 hodin do neděle do 14:00 hodin s tím, že si jej vyzvedne v místě bydliště matky. Po skončení styku si matka nezletilého vyzvedne v neděli ve 14:00 hodin v místě bydliště otce. Dále je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým od 26. 12. každého roku od 10:00 hodin do 29. 12. každého roku do 17:00 hodin s tím, že si nezletilého vyzvedne v místě bydliště matky a na stejném místě syna vrátí. V době hlavních školních prázdnin je stěžovatel oprávněn "být kontaktu" s nezletilým synem jeden kalendářní týden v měsíci červenci a jeden kalendářní týden v měsíci srpnu s tím, že termín styku matce sdělí. Stěžovatel si syna ke styku v době hlavních školních prázdnin vyzvedne v místě bydliště matky a po skončení styku syna vrátí matce v místě jejího bydliště. Po dobu hlavních školních prázdnin se neuskuteční běžný styk.
Stěžovatel uvedl, že se změny úpravy styku původně domáhala matka s odůvodněním, že nezletilý je na ni fixován a nechce od ní odcházet; soud prvního stupně dospěl na základě znaleckého posudku k závěru, že vztah nezletilého k oběma rodičům je pozitivní a případné potíže vyplývají právě z nerovnoměrností dosavadní úpravy styku nezletilého s jeho otcem, tedy stěžovatelem. Soud prvního stupně dále podle stěžovatele konstatoval, že odstěhováním matky s nezletilým ze společné domácnosti do K. se stěžovateli velmi ztížila možnost styku se synem. V současné době jsou oba rodiče výdělečně činní, mají možnost používat osobní automobil a je tedy spravedlivé, aby se na nákladech na dopravy syna podílela matka stejně jako stěžovatel.
Stěžovatel dodal, že k odvolání matky změnil Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudek soudu prvního stupně tak, že změnil čas předání nezletilého matce po ukončení styku a místo předání nezletilého určil výhradně v místě bydliště matky. Své rozhodnutí odůvodnil (údajně) tím, že rodič, kterému bylo svěřeno nezletilé dítě do výchovy, má právo na styk s ním; pokud ho hodlá realizovat, není dán důvod, aby druhý z rodičů na uskutečnění tohoto styku participoval. Náklady na výživu nezletilého po dobu styku včetně nákladů v souvislosti s převzetím a předáním pak nese ten z rodičů, v jehož prospěch je právo vykonáváno.
Stěžovatel má za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovnost dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na rodinný život dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Dle jeho názoru jsou pro danou věc relevantní ustanovení §32 a §34 tohoto zákona upravující úlohu rodičů při výchově dítěte. Z citovaných ustanovení lze dovodit, že rodičovskou zodpovědnost a rozhodující roli při výchově dítěte mají oba rodiče. Zákon o rodině neobsahuje žádné ustanovení, které by rodičovskou zodpovědnost toho z rodičů, jemuž nebylo po rozvodu manželství dítě svěřeno do výchovy, zcela vylučovalo. Ve vztahu k úpravě styku nezletilého dítěte s druhým rodičem je pak relevantní ustanovení §26 odst. 4 citovaného zákona, zejména pak povinnost soudu dbát, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů. Toto ustanovení zákona o rodině je pak nutné vždy vykládat v souladu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodními úmluvami, jimiž je ČR vázána.
Stěžovatel upozornil na to, že vzdálenost mezi jeho bydlištěm v obci V. a městem K., kde bydlí matka nezletilého, je 287,5 km; jedna cesta na trase V. - K. a zpět tedy představuje 575 km, je na ni třeba vynaložit asi 1 600 Kč pouze na palivo bez započtení amortizace vozidla. Z hlediska času trvá cesta jedním směrem minimálně 3 hodiny, zpáteční cesta tedy minimálně 6 hodin. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že matka nezletilého se odstěhovala ze společné domácnosti a zvolila si za své bydliště K. To stěžovatel nemohl nijak ovlivnit. Za daných okolností je dle jeho názoru v rozporu se zásadou obecné spravedlnosti, pokud musí pro nezletilého jezdit pouze on sám a nést tak negativní následky (např. zkracování každého styku o cca 6 hodin). Rozhodnutí krajského soudu není prý výsledkem nestranného posouzení, ale spíše projevem diskriminačního přístupu ke stěžovateli jako otci, který je z pohledu tohoto soudu jakýmsi "rodičem druhého řádu". Všechna výše uvedená omezení, zejména finanční a časová, vyvolaná matkou nezletilého, tak omezují nejen právo stěžovatele, ale i korespondující právo nezletilého.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži evidovaný pod sp. zn. 13-0 P 180/2009. Zjistil, že Okresní soud v Kroměříži rozhodl svým rozsudkem ze dne 24. 1. 2011 č. j. 13-0 P 180/2009-471 takto:
[...] "I. Otec D. K. je oprávněn stýkat se s nezletilým D. K. každý sudý týden v roce v době od pátku od 15.30 hodin do neděle do 14.00 hodin s tím, že otec si nezletilého vyzvedne v místě bydliště matky. Po skončení styku si matka nezletilého vyzvedne v neděli ve 14.00 hodin v místě bydliště otce. Dále je otec oprávněn stýkat se s nezletilým od 26. 12. každého roku od 10.00 hodin do 29. 12. každého roku do 17.00 hodin s tím, že otec si nezletilého vyzvedne v místě bydliště matky a na stejném místě syna vrátí. V době hlavních školních prázdnin je otec oprávněn být v kontaktu se synem jeden kalendářní týden v měsíci červenci a jeden kalendářní týden v měsíci srpnu s tím, že termín styku matce sdělí nejpozději do 30. 4. každého roku. Otec si syna ke styku v době hlavních školních prázdnin vyzvedne v místě bydliště matky a po skončení styku syna vrátí matce v místě jejího bydliště. Po dobu hlavních školních prázdnin se neuskuteční běžný styk. [...] Tímto rozhodnutím se mění rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, č.j. 13 0 P 180/2009 - 382 ze dne 4. 11. 2009, kterým byl otci upraven styk s nezletilým synem D. K. [...] II. Na náhradě nákladů státu, které vznikly v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a účasti znalce ujednání, je každý z rodičů povinen uhradit částku 3 900 Kč a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku, na účet Okresního soudu v Kroměříži. [...] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se matka svým návrhem domáhala změny úpravy styku otce s nezletilým, který je velmi fixován na ni, nechce od ní odcházet a začaly se u něho v souvislosti se stykem s otcem projevovat žaludeční a střevní potíže. Soud I. stupně po provedeném odkazování dospěl k závěru, že je třeba provést změnu předcházejícího rozhodnutí, kterým byl styk otce s nezletilým upraven, zejména vzhledem k doporučení znalce z oboru pedopsychologie. Vztah nezletilého k oběma rodičům je podle okresního soudu pozitivní, potíže nezletilého vyplývají z nerovnoměrnosti dosavadní úpravy styku s otcem. Vzhledem k tomu, že bydliště rodičů jsou od sebe dosti vzdálená a nezletilý bude výhledově nastupovat do školy, upravil soud otci pravidelný běžný styk o vánočních svátcích a o hlavních prázdninách. Odstěhováním matky s nezletilým ze společné domácnosti z P. do K. se otci velmi ztížila možnost styku se synem. V současné době jsou oba rodiče výdělečně činní, oba mají k dispozici osobní automobil, resp. matka má možnost si automobil vypůjčit, případně může využit autobusovou, nebo vlakovou přepravu. Soud prvního stupně měl proto zato, že je spravedlivé, aby se na nákladech a na dopravě za účelem styku syna podílela matka stejně jako otec.
K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem ze dne 31. 8. 2011 č. j. 59 Co 204/2011-586 tak, že: "I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým D. K., každý sudý týden v kalendářním roce v době od pátku od 15.30 hodin do neděle do 17.00 hodin, o vánočních svátcích od 26. 12. od 10.00 hodin do 29. 12. do 17.00 hodin, o hlavních školních prázdninách jeden kalendářní týden v měsíci červenci a jeden kalendářní týden v měsíci srpnu od 10.00 hodin prvního dne do 17.00 hodin posledního dne uvedených období s tím, že termín styku otec matce sdělí nejpozději do 30, 4. každého roku. [...] O hlavních školních prázdninách a o vánočních prázdninách se běžný styk otce s nezletilým neuskuteční. [...] Otec je oprávněn si pro nezletilého řádně a včas přijít před bydliště matky, matka je povinna nezletilého na styk s otcem řádně a včas připravit, před svým bydlištěm nezletilého otci předat a otec je povinen po ukončení styku nezletilého řádně a včas matce před jejím bydlištěm předat. [...] Tímto rozhodnutím se mění ve výroku II. rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, č.j. 13 0 P 180/2009-382 ze dne 4. 11. 2009. [...] II. Otec a matka jsou povinni nahradit na nákladech řízení státu před soudy obou stupňů každý z nich částku 3.900,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet Okresního soudu v Kroměříži. [...] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Krajský soud v prvé řadě uvedl, že vzhledem k předmětu řízení je nutno připomenout ústavněprávní pohled; není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi nad zájem dětí. Zájem dítěte tedy musí být vždy předním hlediskem pro rozhodnutí o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout.
Krajský soud dodal, že rozhodnutí o výchově dítěte jedním z rodičů zachovává rodičovská práva i povinnosti rodiče, jemuž nezletilé dítě nebylo svěřeno do výchovy. Provedená úprava styku napadeným prvostupňovým rozhodnutím zohledňuje podle krajského soudu konkrétní okolnosti daného případu, tj. zejména zájem nezletilého na co nejvhodnějším uspořádání vztahu mezi ním a rodiči. Bylo akceptováno stanovisko a doporučení znalce, pokud se týká pravidelnosti styku, byla zohledněna vzdálenost mezi bydlištěm nezletilého a bydlištěm otce. Mezi rodiči však byla podstatná neshoda co do místa předání dítěte. Rodič, kterému nebylo svěřeno do výchovy nezletilé dítě, má ovšem právo styku s ním. Pokud hodlá takové právo realizovat, není dán důvod pro to, aby druhý z rodičů, který je z průběhu styku vyloučen, na něm participoval, tedy kromě povinnosti přípravy na předání, vlastního předání a převzetí nezletilého po ukončení styku. Tím méně lze - podle krajského soudu - požadovat po rodiči, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, aby v rámci předání dítěte druhému z nich na dobu rozhodnutím vymezenou, vyzvedával dítě v místě bydliště ke styku oprávněného rodiče. Výjimku by tvořily závažné důvody spočívající zejména ve zdravotní indispozici druhého rodiče; o takovouto situaci se však v projednávané věci podle odvolacího soudu nejedná.
Podle krajského soudu obsahem a smyslem úpravy styku nezletilého dítěte s rodičem, kterému nebylo svěřeno do výchovy, je vytvoření byť časově limitované možnosti faktické péče v zájmu udržení a upevnění vzájemných vztahů s dítětem. Náklady na výživu nezletilého po dobu styku včetně nákladů v souvislosti s převzetím a předáním, má přitom nést ten z rodičů, v jehož prospěch je právo vykonáváno. Majetková či příjmová dostatečnost každého z rodičů, příčiny zrušení společné domácnosti, event. rozhodnutí, kde bude nadále každý z nich bydlet, jsou prý pro předmět tohoto řízení zcela irelevantní.
Z uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí, pokud se týká místa předání nezletilého, změnil a s ohledem na vzdálenost bydliště rodičů byla změněna i hodina předání nezletilého otcem matce. Rovněž pro úplnost, srozumitelnost a vykonatelnost bylo nutno výslovně rozhodnout o tom, že běžný styk nebude realizován v období zvlášť upraveného styku otce se synem, stejně jako bylo nutno časově na hodiny vymezit počátek a ukončení styku otce se synem v období hlavních prázdnin.
III.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně ve svém vyjádření souhlasil s případným upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona Ústavním soudu a plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Opatrovník - Městský úřad v Kroměříži ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásil napadené rozhodnutí za objektivní, spravedlivé a respektující zájmy nezl. dítěte. Dovodil, že právě finanční náročnost dopravy nezletilého v souvislosti s realizací styku byla důvodem, proč bylo stěžovateli sníženo výživné. Uvedl, že přeprava dítěte osobním autem je vzhledem ke vzdálenosti mezi bydlišti rodičů nejvhodnější; matka sama auto nemá a cestování veřejnou dopravou je pro dítě útlého věku zdlouhavé, náročné a zbytečně vyčerpávající.
Stěžovatel práva repliky využil, a to konkrétně ve vztahu k vyjádření kolizního opatrovníka. Uvedl - na rozdíl od kolizního opatrovníka - že cesta automobilem do bydliště matky po ukončení styku se stěžovatelem nemá význam pro rozvoj nezletilého; nelze totiž srovnávat program, který si stěžovatel připravuje pro nezletilého ve svém bydlišti, s cestou autem. Rodič, který má dítě svěřeno do výchovy, se s dítětem vídá jen omezeně, a již proto by samotný styk neměl být zbytečně dále ztěžován.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na "rovnost" i práva na rodinný život (a to jak ve vztahu k sobě, tak ve vztahu k nezletilému dítěti), přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že směřuje především proti tomu, jak krajský soud posoudil otázku, zda rodič, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, musí dítě vyzvedávat v místě, kde byl styk s druhým rodičem (jež dítě ve výchově nemá) realizován, či zda je spravedlivé po rodiči realizujícím styk požadovat, aby dítě vrátil v místě, kde rodič mající dítě ve výchově, i s dítětem žije. K této námitce poukazuje Ústavní soud na obsah spisu a na rekapitulaci odůvodnění obou rozhodnutí, jímž byla věnována II. část tohoto usnesení. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že krajský soud řešil tuto otázku v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas s právními názory odvolacího soudu, pak tím v zásadě jen polemizuje s jeho závěry a staví tak v podstatě Ústavní soud do role běžné další soudní instance. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může - jak již bylo uvedeno - ingerovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení. Takové porušení základních práv stěžovatele však Ústavní soud neshledal.
Krajský soud - se zřetelem na provedená skutková zjištění - učinil závěr, že nelze od matky nezletilého spravedlivě požadovat, aby syna po ukončení styku s otcem (stěžovatelem) vyzvedávala v místě realizace styku, tedy v místě bydliště otce. Svůj názor z hlediska ústavněprávního akceptovatelným způsobem odůvodnil. Tu Ústavní soud zejména dodává - byť zde posuzovaná ingerence orgánů veřejné moci (natož pak Ústavního soudu) je značně problematická, neboť se jedná o velmi citlivou sféru člověka, kde je jakýkoliv mocenský zásah už z povahy sebe sama nevhodný - že je v zásadě na rozhodnutí stěžovatele, kde a jak bude se svým synem trávit čas mu vymezený. Toto stěžovatelovo rozhodnutí v sobě zahrnuje jak nutnost po dobu styku materiálně dítě zabezpečit, tak také je vrátit druhému rodiči. Nadto, naznačuje-li stěžovatel, že doprava syna do místa bydliště matky je ztrátou času a děje se tak na úkor realizace jeho styku, pak Ústavní soud dovozuje, že zvláště v dnešní době nesčetných audiovizuálních a jiných zařízení určených k zábavě a poučení ani cesta automobilem nemusí být, byť stěžovatel při této cestě zastává roli řidiče, zcela nevyužitá (nevyužitelná). To, že relevantní právní otázku v právě projednávané věci lze zřejmě posoudit i odlišně, tedy tak, že na dopravě nezletilého ke styku s otcem se bude podílet jak stěžovatel, tak matka, však neumožňuje Ústavnímu soudu, aby - z hlediska ústavnosti - do celé věci zasáhl, a to i kdyby na věc nahlížel jinak, než obecný soud. Nadto, jak už bylo řečeno, v právě projednávaném případě se řeší taková otázka, že orgány veřejné moci, ať již rozhodnou jakkoliv, těžko mohou věc posoudit se zřetelem na všechny individuální zájmy toho kterého z rodičů; už sama skutečnost, že bylo potřeba zásahu soudů, totiž předznamenává jistou společenskou dysfunkci, která nemůže být žádným mocenským rozhodnutím zcela napravena.
Ústavní soud rekapituluje a uzavírá, že v souzené věci jde o otázku výkladu běžného práva, což zásadně přísluší soudu obecnému; Ústavní soud při přezkoumání jeho rozhodnutí je oprávněn posuzovat pouze to, zda byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. V předmětné věci však dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v brně - pobočka ve Zlíně postupoval v rámci daném mu příslušnými procesními předpisy. Aplikoval běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele a mezi jeho skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu