ECLI:CZ:US:2012:1.US.3576.11.1
sp. zn. I. ÚS 3576/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. U., zastoupeného Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hradiska 5, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2010, čj. 247 C 90/2010-19, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2011, čj. 13 Co 101/2011-42, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen "soud I. stupně") usnesením ze dne 31. 12. 2010, čj. 247 C 90/2010-19, zastavil řízení a uložil stěžovateli nahradit žalobci na nákladech řízení částku 11 880 Kč. Důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně dle §146 odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů řízení usnesení soudu I. stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Rovněž odvolací soud vyšel z §146 odst. 2 o. s. ř. Ke zpětvzetí žaloby došlo dle odvolacího soudu poté, kdy stěžovatel splnil, co po něm žalobce v žalobním návrhu požadoval. S ohledem na předcházející korespondenci, z níž bylo patrno, že stěžovatel byl upozorněn pojišťovnou již v říjnu 2009, že provede proplacení úhrady k jeho rukám a byl vyzván, aby na základě toho sám plnil žalobci, bylo žalobní tvrzení v souladu s žalobním návrhem; nebylo rozhodné, proč pojišťovna neplnila žalobci, ale žalovanému. Z procesního hlediska byl proto dle odvolacího soudu na místě postup podle §146 odst. 2 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudům obou stupňů stěžovatel vytýká nesprávnou aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. Podle mínění stěžovatele byla žaloba podána předčasně, a proto tuto situaci nelze posuzovat tak, že pro chování žalovaného (tj. stěžovatele) byl vzat zpět návrh na zahájení řízení. Soud I. stupně měl situaci posoudit dle §143 o. s. ř., nebo dle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel odmítl, že by plnil požadavek žalobce; částku odeslal z opatrnosti, a to v době, kdy o podání žaloby vůbec nevěděl. Stěžovatel konečně poukazuje na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, který zastavení řízení zavinil; byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
V souzené věci není sporu o tom, že řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby. V souladu s ustálenou praxí se otázka, zda byla žaloba podána důvodně, posuzuje z hlediska procesního výsledku; je proto nerozhodné, zda žalovaný (v dané věci stěžovatel) je či není pasivně legitimován, jinak řečeno, zda je nositelem subjektivní hmotněprávní povinnosti. Podstatné je pouze to, zda žalobcův požadavek byl uspokojen, bez ohledu na to, zda k tomu měl žalovaný povinnost. Z tohoto hlediska neobstojí stěžovatelova argumentace založená na předčasnosti žaloby či na tom, že nebylo jeho povinností žalobci cokoliv plnit.
Druhou podmínkou pro uložení náhrady nákladů řízení žalovanému je okolnost, že k zastavení řízení (o důvodně podané žalobě ve shora uvedeném smyslu) došlo pro chování žalovaného. Stěžovatel zpochybňuje splnění tohoto předpokladu tvrzením, že o podání žaloby v době svého plnění vůbec nevěděl; i kdyby tomu tak opravdu bylo, je tato skutečnost nerozhodná. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 450/05 a vyjádřil jej koncentrovaně v této právní větě: "Skutečnost, že žalovaný nevěděl o podané žalobě v době, kdy pohledávku žalobce tomuto hradil, je z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu zjevně nerozhodná; pokud z tohoto důvodu odmítne soud náhradu nákladů žalobci přiznat, ačkoliv jinak jsou podmínky citovaného ustanovení splněny, postupuje v rozporu s jednoznačným zněním kogentní normy, v důsledku čehož je jeho rozhodování zatíženo prvkem libovůle, a tím je i v rozporu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné a řádně odůvodněné. Odvolací soud si na základě listinných důkazů (korespondence mezi žalobcem a stěžovatelem, jakož i mezi stěžovatelem a pojišťovnou) zjistil dostatečný skutkový podklad, jenž správně posoudil i po stránce právní. V této souvislosti považuje Ústavní soud za důležité vyzdvihnout, že dle zjištění odvolacího soudu byl stěžovatel pojišťovnou již 26. 10. 2009 upozorněn, že nebyla doložena plná moc k zaslání plnění přímo opravci (tj. žalobci), a proto jej pojišťovna vyplatila přímo stěžovateli a upozornila jej, aby žalobci plnil sám. Okolnost, že stěžovatel následně urgoval nedoručení poštovní poukázky, nic na věci nemění.
Z uvedených důvodů nelze dospět k závěru, že by soudy obou stupňů postupovaly svévolně či libovolně, že by jejich postupem byla porušena kogentní norma, popř. že by existoval extrémní rozpor mezi jejich právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení stěžovateli odpovídá dle názoru Ústavního soudu úpravě obsažené v §146 odst. 2 o. s. ř., a právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny proto nebylo porušeno.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu