ECLI:CZ:US:2006:3.US.450.05
sp. zn. III. ÚS 450/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 450/05 ve věci ústavní stížnosti R. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. 14 Co 399/2005, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků (stěžovatelka a vedlejší účastník Mgr. J. M.) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. 14 Co 399/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 9. 2005 napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. 14 Co 399/2005, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 5. 2005 č. j. 62 Ro 951/2005-10 ?jímž bylo podle §96 odst. 2 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o zaplacení částky 105 000 Kč s příslušenstvím a vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) uloženo zaplatit stěžovatelce (jako žalobkyni) náhradu nákladů řízení ve výši 20 400 Kč? tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to včetně řízení odvolacího. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že užití ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. není namístě, a své rozhodnutí odůvodnil tak, že vedlejší účastník měl svůj závazek vůči stěžovatelce splnit do 1. 4. 2005 (pátek), stěžovatelka již dne 5. 4. 2005 podala žalobu, o níž se vedlejší účastník dozvěděl až dne 17. 5. 2005, kdy mu byla doručena. Ten přitom požadavek stěžovatelky uspokojil ihned poté, co byl z její strany telefonicky vyzván k úhradě předmětné částky, tj. dne 12. 4. 2005. Vedlejší účastník tedy neplnil svou povinnost v důsledku zahájeného soudního řízení, ale na základě výzvy stěžovatelky. Proto nelze vyvodit, že stěžovatelka vzala svůj návrh zpět pro chování vedlejšího účastníka, jenž v době plnění nebyl o zahájení soudního řízení informován.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť nedodržel "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vychází z toho, že žaloba byla vzata zpět pro chování vedlejšího účastníka, který 8 dnů po podání žaloby uhradil žalovanou částku, přičemž šlo - vzhledem k této skutečnosti - o žalobu důvodnou. Obě podmínky ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tj. důvodnost návrhu na zahájení řízení a chování žalovaného, byly splněny současně. Existuje tedy zřejmé a nezpochybnitelné právo stěžovatelky na náhradu nákladů řízení, které byly účelně vynaloženy k hájení jejího práva. Současně poukazuje na judikáty Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Cmo 980/96, příp. Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 324/94. Stěžovatelka má za to, že odvolací soud neodůvodněně neaplikoval kogentní ustanovení §146 odst. 2 druhé věty o. s. ř., a tak rozhodoval na základě libovůle, odůvodnění jeho rozhodnutí přitom není jasné, srozumitelné a přesvědčivé a stěžovatelka neměla možnost se vyjádřit k tvrzením a důkazům, jež byly použity. Dodatečně tak činí v ústavní stížnosti, když uvádí, že právní zástupkyně vedlejšího účastníka i on sám o dané povinnosti věděli, byli o zaplacení předmětné částky telefonicky upomínáni a splatnou pohledávku uhradil P. K., zřejmě syn právní zástupkyně vedlejšího účastníka, až 13 dnů po splatnosti; přitom věděl o podané žalobě a poukazování na invaliditu ze strany vedlejšího účastníka je zcela neopodstatněné, neboť je společníkem a jednatelem dvou obchodních společností. V návaznosti na to stěžovatelka argumentuje tím, že odpovědnost za opožděnou platbu nemůže nést a posuzování délky období, které nastalo od její splatnosti do podání žaloby, je irelevantní. Poukaz vedlejšího účastníka na obecné zvyklosti a dobré mravy neobstojí, protože nelze poskytnout právní ochranu subjektu jednajícímu v rozporu s právem. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že v důsledku chování vedlejšího účastníka, spočívajícího v nesplnění jeho povinnosti, jí v souvislosti s podáním předmětné žaloby vznikly náklady řízení. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu nezákonné [na skutkový děj nedopadá ustanovení §146 odst. 1 písm. c), nýbrž odstavce 2 věty druhé o. s. ř.], resp. porušující ústavněprávní principy (princip rovnosti v důsledku nikoliv řádně vedeného řízení). S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal v souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Plzni vyjádřil názor, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení žádného článku Listiny a že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem ?§146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.? a v souladu s obecnými ustanoveními občanského soudního řádu (§1 a §2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost.
Mgr. J. M. uvedl, že odvolací soud postupoval správně, neboť zavinění zastavení řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. (a důvodnost podání žaloby) je možné posuzovat výlučně z procesního hlediska. Dojde-li k tomu, že žalovaný zaplatil pohledávku až po podání žaloby, a na to je žaloba vzata zpět, pak podle citovaného ustanovení je dána povinnost žalovaného zaplatit náklady řízení, přičemž není žádný prostor pro libovůli aplikovat tuto právní normu. Tyto skutečnosti je třeba zkoumat vždy v konkrétním případě, přičemž v dané věci podání žaloby nebylo skutečností, pro kterou zaplatil pohledávku. K tomu dodává, že pro svou malou mobilnost ponechal peníze na zaplacení pohledávky u své právní zástupkyně, dne 1. 4. 2005 nastala její splatnost, dne 5. 4. 2004 podala stěžovatelka žalobu, dne 12. 4. 2005 jej stěžovatelka telefonicky vyzvala k zaplacení pohledávky, téhož dne byla zaměstnancem jeho právní zástupkyně příslušná částka zaplacena, žalobu pak obdržel až 17. 5. 2005 a o podání žaloby se nedozvěděl ani v souvislosti s výzvou k zaplacení ze dne 12. 4. 2005. Pokud by jej stěžovatelka vyzvala k zaplacení, dostalo by se jí okamžitého plnění. S ohledem na to postup stěžovatelky představuje zneužití §146 odst. 2 o. s. ř. Tvrzení stěžovatelky, že soud neměl důkazy pro svoje závěry, prý není pravdivé, neboť výše uvedené skutečnosti prokázány byly. Vedlejší účastník závěrem poukázal na to, že jde ze strany stěžovatelky o nekorektní postup, který umocňuje nedůstojným zlehčováním jeho nemoci a invalidity. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem. Z tohoto důvodu přistoupil k posouzení otázky, zda se jedná o návrh důvodný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v souvislosti s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř., kteréžto řeší otázku náhrady nákladů řízení. Ústavní soud však opakovaně konstatuje, že předmětná problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněna, a ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usn. č. 25). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Nicméně i na základě rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení může dojít k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jedná se obvykle o situace, kdy v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně když odůvodnění jeho rozhodnutí evidentně trpí značnými rozpory nebo uplatní-li soud při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou důvody, jež zcela očividně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2000 sp. zn. III. ÚS 170/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 96), nález ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. II. ÚS 194/98 (uveřejněn tamtéž, svazek 21, nález č. 34), nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 23, nález č. 100) a nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, uveřejněn tamtéž, svazek 24, nález č. 163)]. Nutno zdůraznit, že vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, v jejichž případě neexistuje bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné ("kvalifikované") vady dosahovat značné intenzity, a to nepochybně větší, než kdyby šlo o věc samu, aby vůbec věc posouvaly do ústavněprávní roviny.
O takový případ se ovšem jedná i v nyní posuzované věci. Ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. je ve vztahu k §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepochybně ustanovením zvláštním, přičemž naplní-li se podmínky předpokládané v hypotéze dané právní normy, pak pravidlo zakotvené v posledně uvedeném ustanovení aplikovat nelze. Krajský soud přitom dospěl (maje nepochybně na zřeteli ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř.) k závěru, že stěžovatelka nezavinila, že řízení bylo zastaveno, protože i když svou žalobu vzala zpět, stalo se tak pro chování vedlejšího účastníka, spočívající v tom, že vedlejší účastník pohledávku stěžovatelky uspokojil; jinak řečeno, nastal případ, kdy je třeba postupovat podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Přesto však posledně uvedené ustanovení odmítl aplikovat s tím, že vedlejší účastník neplnil svou povinnost v důsledku zahájeného soudního řízení, ale na základě výzvy stěžovatelky, z čehož údajně nelze vyvodit, že by stěžovatelka vzala svůj návrh zpět pro chování vedlejšího účastníka. Ovšem soudem uváděná okolnost (tj. zda žalovaný věděl o podání žaloby či nikoliv, resp. zda zaplatil z důvodu jejího podání) je z hlediska soudem aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu irelevantní, přičemž následná úvaha soudu o tom, že stěžovatelka nevzala svůj návrh zpět pro chování vedlejšího účastníka, může stěží obstát, neboť příčinou zpětvzetí návrhu bylo nepochybně právě to, že vedlejší účastník pohledávku stěžovatelky uspokojil.
Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud nerespektoval jednoznačné znění kogentní právní normy, čímž zatížil své rozhodování prvkem libovůle. V důsledku toho nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že napadené rozhodnutí zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu stěžovatelce podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), když účastníci a vedlejší účastník řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.