ECLI:CZ:US:2012:1.US.3681.12.1
sp. zn. I. ÚS 3681/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky MIGO, s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích, Štěpařská 809/24, PSČ 152 00, IČO 64939235, zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Praze 8 - Kobylisích, U Nádrže 625/6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, č. j. 23 Cdo 3904/2009-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z předložených dokladů následující skutečnosti.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2008, č. j. 45 Cm 119/2007-105, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni (stěžovatelce) částku 873 343 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 863 876 Kč od 27. 1. 2007 do zaplacení, a to v sazbě určené pro každé pololetí součtem repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve Věstníku ČNB platné k prvnímu dni toho kterého pololetí a 7% bodů (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Šlo o nárok stěžovatelky ze smlouvy o dílo.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-143, ve znění opravného usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-155, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 109 467 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 109 467 Kč od 27. 1. 2007 do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené ČNB pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalované, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, ve zbývající části žalobu zamítl (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Rozsudek odvolacího soudu napadly jak žalobkyně, tak žalovaná dovoláním. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl ve výroku následovně:
"I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-143, ve znění opravného usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-155, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2008, č. j. 45 Cm 119/2007-105, ve výroku pod bodem I ohledně povinnosti žalované k zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 27. 1. 2007 do zaplacení, a ve výrocích pod body II a III, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2008, č. j. 45 Cm 119/2007-105, ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 27. 1. 2007 do zaplacení, a ve výroku pod bodem II se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-143, ve znění opravného usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 4 Cmo 241/2008-155, ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu ve zbývající části zamítl, se zamítá.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně i žalované odmítají.
V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud uvedl především následující:
"Odvolací soud dospěl (bez bližšího zkoumání) k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena řádná smlouva o dílo. Tento závěr však správný není, ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího se podává, že předmětná smlouva nesplňuje požadavek určitosti podle §37 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení §536 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o dílo zhotovitel zavazuje k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Podle §536 odst. 2 obch. zák. se dílem rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Z uvedeného vymezení vyplývá, že podstatnou částí smlouvy o dílo je převzetí závazku zhotovitele provést dílo a převzetí závazku objednatele zaplatit cenu díla. Dílem je tedy vždy určitá činnost, přičemž výsledkem této činnosti je vždy určitá nově vytvořená věc či změna věci, nebo jiný hmotně zachycený výsledek činnosti. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že předmětem závazku zhotovitele je závazek k provedení určitého díla (i když zhotovitel může pověřit jeho provedením jinou osobu), nikoliv závazek k zajištění (obstarání) díla. Takto sjednaný závazek však podle skutkového zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu smlouva uzavřená mezi stranami neobsahuje. Smlouva v prvé řadě neobsahuje závazek zhotovitele k provedení určitého díla ve smyslu §536 odst. 1 obch. zák., nýbrž závazek zhotovitele zajistit administrativní práce, jednání s projektanty a rozpočtáři za účelem zpracování projektů a rozpočtů k provedení oprav po záplavách v srpnu 2002. Žalobkyně se zavázala pro zajištění projektů a rozpočtů vybrat zhotovitele díla, projektanty a rozpočtáře dle vlastního výběru. K rozpočtům stavebních částí oprav měla žalobkyně zajistit rozpočtáře M. L. Takový závazek však směřuje k obstarání určité věci, nikoliv k provedení díla. Ve smlouvě rovněž nejsou specifikovány administrativní práce, jež by měl zhotovitel zajistit a zejména není specifikováno, o jaký typ projektů by mělo jít (ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího přitom nevyplývá, že by žalobkyně vůbec nějaké projekty žalované předala, učiněná skutková zjištění se týkají pouze předání rozpočtů). Neurčité je i vymezení předmětu plnění (projektů a rozpočtů) odkazem na číslo a název smluv, když tyto smlouvy netvoří přílohu posuzované smlouvy. Neurčitý je i sjednaný postup, jakým by mělo dojít ke splnění závazku žalobkyně. Podle smlouvy měl zhotovitel předat jednotlivý rozpočet, či projekt jednateli společnosti Urgon s.r.o. a po následném odsouhlasení podpisem žalované mělo dojít k přiložení k patřičné smlouvě, což bude prokázáno předáním kopie podepsaného rozpočtu zpět. Tím by došlo k předání díla objednateli. Z popsaného ujednání se však podává, že ke splnění závazku by mělo dojít i v případě, že byl předán pouze rozpočet a nikoliv projekt. Všechny tyto skutečnosti způsobují, že uzavřená smlouva je neurčitá a tudíž absolutně neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák... Jak již bylo výše uvedeno, dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech (jde o tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není subjektivně přípustné v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v části, ve které odvolací soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl... Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud použil moderační právo podle ustanovení §301 obch. zák. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tato námitka je však v daném případě vzhledem ke shora zaujatému právnímu závěru o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu její neurčitosti, irelevantní. Je-li podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná celá smlouva, je neplatné i ujednání o smluvní pokutě. Posuzování otázky správné aplikace ustanovení o moderaci smluvní pokuty je proto bezpředmětné. Dovolání žalobkyně tudíž není důvodné. Dovolací soud z toho důvodu dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 763 876 Kč s příslušenstvím, zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).".
II.
Ústavní stížností (včetně jejího doplnění) se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod - výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu. V konkrétnostech v podstatě rozporuje názor Nejvyššího soudu, podle kterého je smlouva o dílo neurčitá, a tudíž absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zákoníku.
III.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ve smyslu §35 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.
Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl - mimo jiné - zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Právě hlavně do tohoto kasačního výroku (podloženého názorem Nejvyššího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o dílo) směřuje stěžovatelka obsahově (námitkami) ústavní stížnost.
V daném případě tak stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy napadeným rozsudkem bylo - ve výše uvedeném rozsahu - zrušeno předchozí rozhodnutí a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti kasačnímu výroku Nejvyššího soudu nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 z 30. března 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. II. ÚS 2953/07 z 13. prosince 2007, usnesení ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 937/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost nepřípustná, neboť tu stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Pokud jde o napadený výrok III. rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, stěžovatelka proti němu argumentačně ani nebrojí. Tímto výrokem bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako subjektivně nepřípustné (viz citaci relevantní části odůvodnění napadeného rozsudku v textu shora tohoto usnesení Ústavního soudu). Tu Ústavní soud nic protiústavního neshledává, a proto v této část odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Konečně, stěžovatelka napadla ústavní stížností i výrok II. rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud zde argumentoval - jak je uvedeno výše - především následovně" "Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud použil moderační právo podle ustanovení §301 obch. zák. v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tato námitka je však v daném případě vzhledem ke shora zaujatému právnímu závěru o absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu její neurčitosti, irelevantní. Je-li podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná celá smlouva, je neplatné i ujednání o smluvní pokutě. Posuzování otázky správné aplikace ustanovení o moderaci smluvní pokuty je proto bezpředmětné. Dovolání žalobkyně tudíž není důvodné. Dovolací soud z toho důvodu dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu pod bodem I v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 763 876 Kč s příslušenstvím, zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).". Ústavní soud ani této argumentaci Nejvyššího soudu nemá z ústavněprávních hledisek, co vytknout; stěží si lze jiný závěr představit. Tu platí, že pokud je podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná celá smlouva, je neplatné i v ní ujednání o smluvní pokutě. Posuzování otázky správné aplikace ustanovení o moderaci smluvní pokuty bylo proto bezpředmětné. I v této části tedy Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
V.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu