ECLI:CZ:US:2012:1.US.3778.11.1
sp. zn. I. ÚS 3778/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 8 Tdo 573/2011-120, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010 č. j. 6 To 84/2010-2363, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2010 č. j. 36 T 2/2007-2249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 12. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž měly být porušeny čl. 2 odst. 2 a čl. 4 Listiny.
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu za něj podle §209 odst. 5 tr. zákoníku jednak trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, jednak podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti let. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené - obchodní společnosti COGNOR Stahlhandel Czech Republic, s.r.o., částku ve výši 14.239.831,55 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. řádu tuto poškozenou společnost odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se stěžovatel dopustil tím, že jako zástupce společnosti LOGO trading, a.s., uzavřel s poškozenou společností Voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., dne 10. 4. 2002 Smlouvu o smlouvách budoucích a následně v úmyslu vylákat zboží a neuhradit jeho cenu sjednal se společností Voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., v době od 13. 4. 2004 do 21. 9. 2004 kupní smlouvy na dodávky zboží, kdy požadované zboží bylo v době od. 15. 4. 2004 do 24. 9. 2004 na základě dodacích listů dodáno společnosti LOGO trading, a.s., přičemž za účelem zajištění těchto obchodů a k úhradě sjednané kupní ceny podepsal v období od 24. 5. 2004 do 27. 9. 2004 jako akceptant 7 ks cizích směnek na řad společnosti Voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o. s doložkou "bez protestu" s celkovou výší směnečné sumy 16.842.147 Kč, ač věděl, že je zejména kvůli špatné ekonomické situaci společnosti LOGO trading, a.s., kterou zamlčel, nebude moci uhradit a před splatností akceptovaných směnek dne 14. 10. 2004 podal návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti LOGO trading, a.s., tudíž k úhradě kupní ceny dodaného zboží prostřednictvím uvedených směnek nedošlo.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nějž zůstal výrok o vině nezměněn, uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání stěžovatele, v němž namítal nesprávné právní posouzení skutku, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu nenaplnil po stránce subjektivní ani objektivní a jeho obhajoba nebyla v řízení před soudy nižších stupňů v žádném případě vyvrácena, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného dovolání, na které koneckonců v ústavní stížnosti i odkazoval. Stěžovatel tak po rekapitulaci svých dovolacích námitek opětovně polemizoval se způsobem právního posouzení jeho skutku i se způsobem provedeného dokazování, v čemž spatřoval extrémní nesoulad. Stejně tak polemizoval se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku naplnění znaků trestného činu, zejm. subjektivní a objektivní stránky. V neposlední řadě pak nesouhlasil se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s jím vznesenou námitkou ohledně nezbytného uplatnění zásady užití trestněprávní represe jako prostředku ultima ratio. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, která se shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Tímto stěžovatel, navzdory svému tvrzení o znalosti jeho postavení, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv přezkum správnosti aplikace podústavního práva. Předmětem řízení před Ústavním soudem je toliko ochrana základních práv a svobod jednotlivců a ústavněprávní dimenze případu, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele, resp. zda napadená rozhodnutí nevybočila z ústavněprávního rámce a nedošlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že jak krajský, tak i vrchní soud přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Nadto se vrchní soud dle názoru Ústavního soudu řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v průběhu odvolacího řízení. Velmi důkladně se zabýval nejen námitkami stran kvalifikace samotného jednání stěžovatele, ale i výší uložených trestů, když se neztotožnil se způsobem i výší trestů uložených krajským soudem, což jej vedlo jak ke změně (snížení) výměry uloženého trestu odnětí svobody, tak i určení (zmírnění) podmínek jeho výkonu, pro stěžovatele nepochybně příznivější (str. 15 - 16 rozsudku). Tyto konkrétní závěry vrchního soudu a i celkový způsob posouzení věci soudy nižších instancí následně akceptoval i Nejvyšší soud, který se rovněž dle názoru Ústavního soudu řádně a podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání a následně zopakoval i v nyní posuzované ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Ústavní soud tak s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu