ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.573.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 573/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného L. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 6 To 84/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 36 T 2/2007, uznal obviněného L. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným skutkem podrobně popsaným na stranách 1 až 3 výrokové části rozsudku a zkráceně vyjádřeným tak, že
„jako zástupce společnosti LOGO trading, a.s., uzavřel s poškozenou společností voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., dne 10. 4. 2002 Smlouvu o smlouvách budoucích a následně v úmyslu vylákat zboží a neuhradit jeho cenu, při vědomí zejména špatné ekonomické situace společnosti LOGO trading, a.s., kterou zamlčel, sjednal se společností voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., v době od 13. 4. 2004 do 21. 9. 2004 kupní smlouvy na dodávky zboží v hodnotě celkem 16,842.147,- Kč, které převzal, ač věděl, že je nebude moci uhradit a také ani následně neuhradil; toto zboží následně nezpracoval, ale prodal s minimální marží společnosti LOGO G+G, s.r.o., i když mu bylo známo, že tato společnost dluží již za dřívější dodávky více než 10,000.000,- Kč; dne 14. 10. 2004 potom podal návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti LOGO trading, a.s.“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), a uložil mu za něj podle §209 odst. 5 trestního zákoníku jednak trest odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, jednak podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu šesti let. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené obchodní společnosti COGNOR Stahlhandel Czech Republic, s.r.o., částku ve výši 14,239.831,55 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 6 To 84/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, ohledně nějž zůstal výrok o vině nezměněn, uložil podle §209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně vyslovil, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněný však ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Matijaševiče proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodu namítl, že nalézací soud nevyhodnotil objektivně všechny důkazy, které provedl, neodstranil podstatné rozpory mezi nimi, případně je hodnotil v rozporu s jejich obsahem, přičemž tento rozpor shledal extrémním. Pouze okrajově soudu prvního stupně vytknul, že v případě hodnocení platební morálky společnosti LOGO G+G, s.r.o., nerozlišoval mezi závazky splatnými a nesplatnými.
V dalším textu obviněný za podstatu svého dovolání označil skutečnost, že ani nalézací, ani odvolací soud spolehlivě nevyřešil jednu ze stěžejních otázek, a to v jakém okamžiku spatřují počátek podvodného jednání, tedy to, od které doby měl uvádět někoho v omyl a zamlčovat podstatné skutečnosti. Rozsudek soudu prvního stupně tento okamžik datuje obdobím od 13. 4. 2004 do 21. 9. 2004, kdy (obviněný) začal uzavírat jednotlivé kupní smlouvy, zatímco ve svém původním rozhodnutí tento okamžik kladl do období dne 10. 4. 2002, kdy byla sjednána Smlouva o smlouvách budoucích o dodávkách ocelářského zboží. Stávající závěry nalézacího soudu učiněné v tomto směru označil za pouhou proklamaci, která se neopírá o žádné důkazy.
Dovolatel následně zdůraznil, že podstata jeho obhajoby zůstává od samého počátku neměnná a dosud nebyla vyvrácena. Spočívá v tom, že jeho společnost již od konce 90. let (nepochybně míněno minulé století) trpěla účetně tím, že mu státní podniky nesplatily dlouhodobé pohledávky a auditor doporučil problém administrativně vyřešit tak, že se firma formálně dostala do platební neschopnosti. Ačkoli společnost byla schopna další činnosti, účetní zátěž způsobila, že nemohla získat od bank žádné finanční zdroje. Za této situace jej v roce 2002 aktivně vyhledal zástupce poškozené společnosti voestalpine Stahlhandel, spol. s r. o. (dále převážně jen „poškozená“) J. P. a za pomoci jeho a jednatele poškozené Ing. K. S. dohodli způsob financování spočívající v tom, že Ing. K. S. u banky poškozené, tj. u banky HVB B. Czech Republic, dohodl financování prostřednictvím eskontních směnek, kdy odběratel jako směnečný dlužník v jednotlivých obchodních případech akceptoval směnku cizí, vystavenou a určenou na řad poškozené, a jako akceptant měl tudíž povinnost vždy ve stanovené lhůtě zaplatit. Směnečný věřitel potom vždy eskontoval směnku na „svoji“ banku, a proto šlo výlučně o vztah mezi poškozenou a její bankou HVB B. Czech Republic. Znovu zopakoval, že zástupci poškozené věděli od samého počátku, že jeho společnost má problémy s financováním pro dřívější zátěže a že se situaci snaží řešit vstupem silnějšího partnera. Měl ovšem za to, že jeho obhajovací argumenty nebyly soudy nižších stupňů hodnoceny v kontextu s touto skutečností. Vyslovil proto také nesouhlas s časovým vymezením naplnění znaku „uvedl někoho v omyl“ ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku.
Na svoji obranu dále obviněný uvedl, že celou dobu vztahu a obchodování s poškozenou se stále řádně platily závazky, přičemž kategoricky popřel, že by při vystavení jednotlivých směnek věděl či počítal s tím, že na podzim roku 2004 bude donucen v důsledku jednání vymahačů k podání návrhu na konkurz. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu je přitom zapotřebí prokázat konkrétní podvodný úmysl již od počátku konkrétního jednání. V daném případě je však takový závěr soudů pouhou spekulativní úvahou opírající se o posléze vzniklý účinek. V této souvislosti shrnul zákonné znaky předmětné skutkové podstaty, jakož i závěry Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) citací jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 722/06 ze dne 3. 10. 2006, či rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) publikované pod č. 41/1967 Sb. rozh. trest. Oběma soudům nižší instance následně vytknul, že se problematikou zavinění dostatečně nezabývaly, ačkoli bylo opakovaně judikováno, že samotná lhostejnost k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (k tomu odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1999, sp. zn. II. ÚS 301/98, ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, a ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08). Znovu popřel také to, že by někoho aktivně uváděl v omyl, neboť v době přebírání jednotlivých zásilek zboží a podpisu směnek nevěděl, že v budoucnu bude podávat návrh na konkurz.
V dalším textu dovolatel vyjádřil přesvědčení, že základ skutků pojatých do obžaloby leží na základech civilně-právních, tj. na vztahu mezi ním coby představitelem obchodní společnosti na straně jedné a bankovním ústavem, který poskytl prostředky na profinancování obchodu na straně druhé. Soudy však v tomto směru dokazování vůbec nepřipustily. V tomto ohledu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 483/2010, a současně i na princip subsidiarity trestní represe a ultima ratio.
S odkazem na výše popsané argumenty obviněný dospěl k přesvědčení, že znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, nenaplnil po stránce subjektivní ani objektivní a že jeho obhajoba nebyla v řízení před soudy nižších stupňů v žádném případě vyvrácena. Překvalifikaci z úmyslu přímého na úmysl nepřímý, jak to učinil Vrchní soud v Olomouci v rámci řízení o odvolání, shledal nedostatečnou.
V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 11. 2010, č.j. 6 To 84/2010-2363, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2010, č.j. 36 T 2/2007-2249, a aby sám rozhodl ve věci rozsudkem, jímž by jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Pro úplnost přiložil stejnopis závěrečného návrhu a odůvodnění odvolání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), jenž uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Ke stručné námitce obviněného, podle níž nebyly řádně hodnoceny důkazy, resp. podle níž nebyly dovozeny správné skutkové závěry, proto nelze vůbec přihlížet.
Za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naproti tomu státní zástupce označil ty, jejichž podstatou je tvrzení, že obviněný svým jednáním nenaplnil znaky objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 trestního zákoníku. Shledal však, že z popsaných okolností je zřejmé, že obviněný jednal ve smyslu objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, jelikož uvedl v omyl zástupce poškozené společnosti, když tvrdil, že uhradí odebrané zboží (ač byl srozuměn s tím, že se tak s ohledem na ekonomickou situaci společnosti LOGO trading, a.s., nestane), resp. jim zamlčel podstatné skutečnosti, a to jak pokud jde o zmíněný stav jeho společnosti, tak i pokud jde o další nakládání se zbožím (že nedojde k jeho zpracování, ale pouze k dalšímu zobchodování). V návaznosti na to, a současně v omylu, zástupci poškozené společnosti učinili majetkovou dispozici, v jejímž rámci společnosti obviněného dodali zboží. K úhradě zboží následně nedošlo, čímž obviněný ke škodě poškozené obohatil zejména společnost LOGO trading, a.s. Ke spáchání dílčích útoků předmětného zločinu, jenž je ve své podstatě zločinem pokračujícím ve smyslu §116 trestního zákoníku, došlo vždy při sjednání konkrétních kupních smluv. Uzavření výše uvedené Smlouvy o smlouvách budoucích takový dopad nemělo, neboť tato dohoda spíše vymezovala technický a organizační postup stran, avšak jejím důsledkem nebyla žádná konkrétní objednávka, ani konkrétní prodej zboží. Ten byl předmětem právě až následných jednotlivých kupních smluv. Popsaný právní závěr přitom není proklamací, ale zjevně vyplývá z provedených důkazů.
Dále státní zástupce konstatoval, že společnost LOGO trading, a.s., byla zjevně v ekonomickém kolapsu, jenž dne 14. 10. 2004 vyvrcholil podáním návrhu na prohlášení konkurzu ze strany obviněného, přičemž této skutečnosti si byl obviněný vědom. Na popsaný závěr přitom nemá zásadní dopad, že společnost dříve jiné závazky naplnila, resp. uhradila, stejně tak není rozhodné, že v rámci obchodního vztahu bylo užito eskontních směnek, které byly výsledkem dohody mezi poškozenou společností a její bankou HVB Bank Czech Republic, a.s., neboť to na naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty zločinu podvodu nemá relevantní dopad.
Stran subjektivní stránky státní zástupce akceptoval závěr Vrchního soudu v Olomouci, podle něhož byl obviněný se všemi naznačenými rozhodnými okolnostmi srozuměn, neboť znal hospodářský stav své společnosti, věděl, že přijaté zboží nezpracovává, ale pouze dále prodává další společnosti, která nehradí své závazky, a tudíž že zcela zjevným výsledkem celé transakce bude nedodržení platební povinnosti ze strany společnosti LOGO trading, a.s., vůči společnosti voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o. Obviněný proto nepochybně jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
Konečně státní zástupce (v návaznosti na další námitky obviněného) uvedl, že trestní postih má subsidiární charakter, resp. je nutné ho vnímat jako ultima ratio, když je zároveň zřejmé, že k posuzovanému jednání došlo v rámci obchodně právních vztahů. Současně měl ovšem za to, že jednání obviněného, jenž úmyslně a způsobem předvídaným jedním z ustanovení zvláštní části trestního zákoníku zapříčinil škodu ve výši přesahující 16 milionů Kč, je nepochybně společensky škodlivé ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, a naznačené zásady se zde tudíž nemohou uplatnit.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jež směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování (že orgány činné v trestním řízení nevyhověly některým jeho návrhům na doplnění dokazování), a proti způsobu hodnocení důkazů (zejména ty, že nalézací soud nevyhodnotil objektivně všechny důkazy, které provedl, neodstranil podstatné rozpory mezi nimi, případně je hodnotil v rozporu s jejich obsahem). Je tudíž zjevné, že takto formulované výhrady nejsou ničím jiným nežli polemikou obviněného se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jejímž prostřednictvím tato skutková zjištění napadal a současně předkládal vlastní verzi skutkového děje.
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal jednak doplnění dokazování, jednak odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Citovaný dovolací důvod však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku s tím, že v něm absentuje jak objektivní, tak subjektivní stránka, konkrétně pak znaky „uvedení někoho v omyl“ či „zamlčení podstatných skutečností“, jakož i úmysl k tomu směřující. Lze pod něj subsumovat rovněž argumenty týkající se zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio.
Nejvyšší soud však současně shledal, že všechny tyto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu (zločinu) podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se přitom podle §138 odst. 1 trestního zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5,000.000,- Kč.
Objektivní stránku trestného činu (zločinu) podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.
Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle §15 odst. 1 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. písm. b) trestního zákoníku.]. Srozuměním se přitom rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spočívající v tom, že obviněný „sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a tímto činem způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu“ .
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil tím, že „jako předseda představenstva obchodní společnosti LOGO trading, a.s., ..., uzavřel s obchodní společností voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., ..., dne 10. 4. 2002 Smlouvu o smlouvách budoucích ... a dodatky k této smlouvě ... o opakovaných dodávkách ocelářského zboží, ..., kdy následně ve zištném úmyslu vylákat a nezaplatit dodávky zboží a obohatit tak sebe a obchodní společnost LOGO trading, a.s., při vědomí špatné ekonomické situace obchodní společnosti LOGO trading, a.s., která byla od r. 1999 v úpadku předlužením, a dále při vědomí existence nesplněného závazku ze strany společnosti LOGO G+G, s.r.o., uzavřel s obchodní společností voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., v době od 13. 4. 2004 do 21. 9. 2004 kupní smlouvy na dodávky hutního materiálu, kdy požadované zboží bylo v době od 15. 4. 2004 do 24. 9. 2004 ... dodáno obchodní společnosti LOGO trading, a.s., kdy za účelem zajištění těchto obchodů ... jako předseda představenstva ..., a tedy oprávněný zástupce směnečného dlužníka, podepsal v období od 24. 5. 2004 do 27. 9. 2004 ... jako akceptant, ..., 7 ks cizích směnek na řad společnosti voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., s doložkou „bez protestu“, s celkovou výší směnečné sumy 16,842.147,- Kč, ..., přičemž ... v době podpisu kupních smluv a akceptace předmětných směnek věděl, že tyto závazky vzhledem ke špatné ekonomické situaci obchodní společnosti LOGO trading, a.s., nebude možno v době jejich splatnosti splnit, dodané zboží nezpracoval, ale po jeho dodání je prodal s minimální marží 5% obchodní společnosti LOGO G+G, s.r.o., ač věděl, že tato obchodní společnost z důvodu dlouhodobé platební nekázně dluží ... LOGO trading, a.s., ... částku převyšující 10 milionů Kč, ..., a dále si byl vědom, že v případě řádného nesplnění směnečných závazků ze strany obchodní společnosti LOGO trading, a.s., jako směnečného dlužníka, vznikne dodavateli ... jako výstavci směnek povinnost zaplatit směnečné sumy HVB Bank Czech Republic, a.s., vědomě zamlčel obchodní společnosti voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., podstatné skutečnosti o špatné ekonomické situaci obchodní společnosti LOGO trading, a.s., a před splatností akceptovaných směnek podal dne 14. 10. 2004 návrh na prohlášení konkurzu na majetek obchodní společnosti LOGO trading, a.s., takže k úhradě kupní ceny ... nedošlo, ...“ .
Z této (byť jen zkráceně citované) formulace výrokové části odsuzujícího rozsudku je patrné, že soud prvního stupně vzal za prokázané, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. V odůvodnění svého rozsudku pak podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané i o jaké důkazy své závěry opřel (srov. jeho strany 5 až 53). Současně vysvětlil, proč počátek páchání trestné činnosti obviněného datoval až do období počínajícího datem 13. 4. 2004. Smlouvu o smlouvách budoucích nebylo možno podle jeho názoru považovat za takový počátek, jelikož tato pouze koncipovala zásady pro uzavírání budoucích kupních smluv. Materiál byl dodáván a směnečné zajištění realizováno až později, právě v období počínajícím datem 13. 4. 2004, kdy došlo k podpisu první z řady kupních smluv (srov. stranu 55 a násl. rozsudku).
Se závěry soudu prvního stupně se téměř bezezbytku ztotožnil také soud odvolací, který pouze modifikoval závěr týkající se subjektivní stránky předmětného jednání obviněného s tím, že oproti soudu nalézacímu ji shledal naplněnou toliko v podobě úmyslu eventuálního ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Tuto změnu odůvodnil tím, že na obviněného nelze hledět jako na „klasického podvodníka“, avšak jeho jednání lze hodnotit spíše jako lhostejnost k následku ve smyslu výše citovaného ustanovení (srov. strany 14 až 15 cit. rozsudku). V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající a precizní odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na strany 9 až 15 rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud, který se se závěry obou soudů nižších stupňů takřka bezezbytku (pokud jde o stránku subjektivní, shledal správným zmíněný závěr soudu odvolacího) identifikoval, považuje pouze pro úplnost za vhodné na tomto místě zdůraznit, že obviněný v pozici předsedy představenstva obchodní společnosti LOGO trading, a.s., tedy oprávněného zástupce směnečného dlužníka, poslední z řady směnek podepsal dne 27. 9. 2004 (srov. č.l. 561 až 664 spisu), což je pouhých 17 dní před tím, než sám podal dne 14. 10. 2004 návrh na prohlášení konkurzu na majetek společnosti LOGO trading, a.s. Nejen v době akceptace poslední směnky znějící na částku dosud nejvyšší (4,565.953,- Kč), ale i po celé předcházející rozhodné období musel nepochybně vědět o předlužení jmenované společnosti a z něj vyplývající neschopnosti řádně a včas splnit přijaté směnečné závazky s tím, že v případě jejich nesplnění tato povinnost na základě indosamentu uvedeného na směnce automaticky přejde na výstavce směnky – společnost voestalpine Stahlhandel, spol. s r.o., která bude povinna dlužnou sumu uhradit HVB B. Czech Republic, a.s.
Pokud se v této souvislosti obviněný dovolával zásady subsidiarity trestní represe jako jedné ze základních zásad trestního práva, dlužno dodat, že tato zásada v obecné rovině vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za „ultima ratio“ , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, čímž explicitně vyjadřuje princip ultima ratio.
Ve světle těchto obecných zásad a teoretických východisek j e zcela nepochybné, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu (zločinu) podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (tedy nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě). Jde evidentně o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo soudy obou stupňů správně a naprosto v souladu se zákonem rozhodnuto a v rozhodnutích obou soudů nižších instancí náležitě odůvodněno. Rozhodně totiž nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že na posuzované jednání je třeba nahlížet jen v rámci obchodně právních vztahů a že postačí řešit je pouze prostředky tyto vztahy upravujícími. V dalších podrobnostech stačí znovu jen odkázat (vedle již citovaných odůvodnění rozsudků obou soudů nižšího stupně) též na přiléhavé vyjádření státního zástupce k podanému dovolání (srov. shora), s nímž se dovolací soud ve všech naznačených směrech ztotožnil.
Zbývá dodat, že za zcela přiléhavé nelze považovat ani odkazy obviněného na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která sice řeší problematiku obdobnou té, o niž jde i v posuzované věci, ne však zcela identickou a na posuzovanou věc aplikovatelnou, jak již ostatně dříve rozvedl a vysvětlil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (srov. jeho strany 72 a 73).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a