ECLI:CZ:US:2012:1.US.3817.11.1
sp. zn. I. ÚS 3817/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2012 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Horní nám. 365/7, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2011 sp. zn. 8 Afs 19/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. 22 Af 88/2010 a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud za jedinou přípustnou kasační námitku považoval tvrzení stěžovatele, že na jím předložené důkazní prostředky nebyl brán zřetel a správce daně měl použít výklad zákona pro stěžovatele příznivější, když ostatní kasační námitky stěžovatel neuplatnil v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud však uzavřel, že hmotný majetek odepisuje poplatník, který má k tomuto majetku vlastnické právo, přičemž to vzniká až vkladem do katastru nemovitostí (s odkazem na příslušná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Pokyn Ministerstva financí D-190 a D-300); dle Nejvyššího správního soudu je ust. §28 odst. 1 zákona o daních z příjmu jednoznačné a nelze jej vyložit více způsoby, proto nelze přijmout argument stěžovatele, že správce daně zvolil pro něj méně příznivý výklad.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popsal průběh řízení, skutkový stav a okolnosti koupě a převodu předmětné nemovitosti a uvedl své výtky vůči rozhodnutím správních orgánů. Hlavní důvod nezákonnosti napadeného rozsudku spočívá dle stěžovatele ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud se odmítl při rozhodování věcně zabývat naprostou většinou právních i skutkových argumentů, které stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl, čímž fakticky odejmul stěžovateli možnost přezkumu napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a v konečném důsledku též stěžovateli odejmul možnost domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí orgánů státní správy. Podle názoru stěžovatele byl tento postup Nejvyššího správního soudu vyvolán nepřiměřeně restriktivním výkladem norem obecného práva, který Nejvyšší správní soud v tomto případě aplikoval. Stěžovatel připustil, že správní žaloba byla relativně stručná, obsahovala přesto konkrétní skutková tvrzení (opřená o důkazy provedené již před správními orgány) a obsahovala též výtky vůči hodnocení těchto skutkových okolností. Žaloba tedy obsahovala žalobní body a byla projednatelná. Krajský soud v Ostravě sice na její obecnost poukázal, nicméně to mu nezabránilo, aby ji projednal, a aby se též vyjádřil k důvodnosti argumentů, které stěžovatel prezentoval (byť se k nim vyjádřil pouze formou odkazu na dříve přijaté závěry odvolacího správního orgánu).
Ústavní soud předně uvádí doslovné znění relevantní pasáže žaloby stěžovatele (v řízení před krajským soudem zastoupeným účetním poradcem) ze dne 20. 9. 2010: "Jednalo se o napadené doklady, které se týkají koupě nemovitosti, kterou jsem získal na základě kupní smlouvy a financoval formou hypotečního úvěru. Tato koupě byla realizována v roce 2002. V období let 2002- 2010 byla potom učiněna opatření k realizaci vkladu do katastru nemovitostí a současně prováděna pravidelná úhrada všech závazků ve vztahu k finančnímu ústavu, který poskytl hypoteční úvěr. V letech 2002 - 2005 však došlo k určitému pochybení ze strany KÚ v Olomouci, které mělo za následek ne zcela dokonané jednání při zajištění vkladu do katastru nemovitostí. Správce daně však toto bez dalšího označil jako neoprávněné a veškeré účetní položky vyřadil z evidence. Proti výše uvedenému jsem se v zákonem stanovené lhůtě odvolal, avšak odvolání bylo zamítnuto s tím, doložené důkazy nejsou dostatečně průkazné. V tomto případě jsem však přesvědčen, že postup správce daně nevycházel z obecné zásady, že správce daně je povinen použít výklad zákon, který je pro podnikatele příznivější. Protože jsem využil všech důkazních prostředků, skutečností a pravdivých faktů na které nebyl v rámci daňového řízení brán a správce daně je v rozporu s ust. §31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků ignoroval, byl jsem zkrácen na svých právech prokázat pravdivost mých tvrzení. Tento postup vedl k nezákonnému rozhodnutí finančního úřadu ve Šternberku a následně nadřízeného orgánu Finančního ředitelství v Ostravě." Jako důkazy k prokázání svých tvrzení označil stěžovatel dodatečné platební výměry, odvolání proti dod. pl. výměrům a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě. Petit žaloby zněl: "Tímto v plném rozsahu zrušuji rozhodnutí všech dotčených instancí správního orgánu, které ve věci rozhodly. Žalovaný je dále povinen provést ve věci sporu obnovu řízení a uhradit žalobci náklady řízení, a to vše do 18 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku."
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem spisu a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).
Ústavní soud úvodem konstatuje, že obsah stěžovatelovy žaloby (viz shora) neodpovídá tvrzením jím uváděným v kasační stížnosti, ústavní stížnosti a skutečnostem zjištěným správními orgány, když v letech 2004 a 2005 byl ze strany Katastrálního úřadu v Olomouci návrh na vklad vlastnického práva zamítnut z důvodu vad návrhu a následně z důvodu vad smlouvy, které smluvní strany odstranily dodatkem ke smlouvě ze dne 20. 1. 2005, sám stěžovatel pak v ústavní stížnosti uvádí, že: "následně bohužel došlo nedopatřením k tomu, že další návrh na vklad vlastnického práva ze smlouvy nebyl do konce roku 2008 podán a vlastnické právo ve prospěch stěžovatele nebylo pravomocně vloženo do katastru nemovitostí." (Ústavní soud zde ponechává stranou, že i toto tvrzení stěžovatele je přinejmenším zavádějící, když jako vlastník předmětné nemovitosti je stále v katastru nemovitostí evidován P. R., ověřeno dne 4. 1. 2012). Ústavní soud vážil, zda Nejvyšší správní soud nepostupoval přílišně formálně a správní žalobu stěžovatele (o níž je stěžovatel přesvědčen, že byť je relativně stručná, obsahuje konkrétní skutková tvrzení a projednatelné žalobní body) neposuzoval rigorózně, dospěl však, a to i vzhledem k výše uvedenému a při uplatnění zásady vigilantibus iura skripta sunt, k názoru, že tomu tak není. Po důkladném seznámení se s obsahem spisu a s napadeným rozhodnutím Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž při svém rozhodování, což však stěžovatel zcela opomíjí, jako klíčovou otázku posuzoval konstitutivní charakter vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. zejm. bod 21 napadeného rozhodnutí). K této, pro věc zcela klíčové, otázce však stěžovatel žádnou argumentaci nepřednesl, když pouze opětovně tvrdí, že se od roku 2002 jako vlastník předmětné nemovitosti choval; i tuto otázku (byť pro stěžovatele nepříznivě) Nejvyšší správní soud zahrnul do svých úvah a stěžovateli přesvědčivě vysvětlil nesprávnost jeho závěru o obligačních účincích kupní smlouvy na nemovitost pro daňové účely.
Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu