ECLI:CZ:US:2012:1.US.3847.11.1
sp. zn. I. ÚS 3847/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele O. F., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 44, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, SKPV odbor hospodářské kriminality, 7. oddělení, ze dne 15. 9. 2011 č. j. KRPA-l196-54/TČ-2011 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2011 sp. zn. 44 To 618/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného vyšetřovacího a soudního spisu následující.
Napadeným usnesením uložila policejní komisařka ve věci prověřování podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku podezřelému (stěžovateli) podle §66 odst. 1 tr. ř. pořádkovou pokutu ve výši 30.000 Kč, neboť stěžovatel se na opakované výzvy nedostavoval k policejnímu orgánu k podání vysvětlení dle §158 odst. 5 tr. ř., a tím opakovaně mařil provedení potřebného vyšetřovacího úkonu.
Městský soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl především následující:
"V daném případě byl nezbytný výslech podezřeného O. F. k podání vysvětlení dle §158 odst. 5 tr.ř., zejména za účelem opatření vzorků písma tohoto podezřelého, neboť bez tohoto úkonu není další postup v prověřování uvedené trestné činnosti možný... Z přiloženého spisového materiálu bylo zjištěno, že podezřelý O. F. byl dvakrát řádně předvolán k podání vysvětlení dle §158 odst. 5 tr.ř.; poprvé dne 22. srpna 2011 s termínem výslechu na den 1.9.2011, toto předvolání si O. F. dle připojené doručenky vyzvedl na poštovním úřadu až dne 29. srpna 2011, k výslechu dne 1. září 2011 se však nedostavil, ani se neomluvil. Podruhé byl proto předvolán dne 12. září 2011 prostřednictvím policie na termín výslechu dne 15. září 2011, toto předvolání se podařilo policii doručit dne 13. září 2011, o čemž svědčí připojená doručenka. V obou případech byl na předvolání O. F. řádně poučen dle ust. §158 odst. 5 tr.ř., včetně následků nedostavení se na předvolání, tj. i o možnosti uložení pořádkové pokuty.
Z uvedeného vyplývá, že O. F. opakovaně nevyhověl výzvám policejního orgánu a ani se neomluvil. Lze proto dospět k závěru, že tímto nepochybně mařil další postup při vyšetřování.
Na pořádkovou pokutu je totiž třeba dle zákonného ustanovení §66 odst. 1 tr.ř. nahlížet jako na nástroj, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení, které jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci a mají nepochybně sloužit k rychlému a hladkému průběhu trestního řízení, neboť je třeba, aby si stěžovatel uvědomil, že takovémuto jednání, tj. záměrnému prodlužování trestního řízení, je třeba učinit přítrž (viz usnesení Ústavního soudu IV ÚS 2142/2008).
K jednotlivým námitkám uplatněným v odůvodnění stížnosti vypracované právním zástupcem stěžovatele je nutno uvést, že lhůta 5ti dnů je v zákoně stanovena při předvolání k hlavnímu líčení a veřejnému zasedání, u předvolání dle §158 odst. 5 tr.,ř. řádu, takováto lhůta stanovena není; dokonce dle ust. §158 odst. 6 tr.ř. je osoba, která podává vysvětlení u zvlášť závažného zločinu, povinna výzvě vyhovět ihned. Lhůta dvou dnů před podáním vysvětlením byla tedy naprosto postačující, a pokud stěžovatel namítá, že toto nebylo v lidských silách, měl se včas a řádně omluvit a sjednat jiný termín. Toto však tak, jak zákon požaduje, O. F. neučinil."
II.
Stěžovatel navrhuje v ústavní stížnosti zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení pro porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V konkrétnostech zejména namítá, že dne 29. 8. 2011 - tedy před výslechem naplánovaným na den 1. 9. 2011 - volal vyslýchajícímu orgánu v 13h12 a poté též 31. 8. 2011 v 9h15 (k tomu stěžovatel k ústavní stížnosti přikládá údajný výpis hovorů z jeho telefonu) a omluvil se s tím, že zjistil, že jeho právní zástupce je na dovolené a že on trvá na jeho účasti. Z těchto důvodů prý komisařka stanovila druhý termín na den 15. 9. 2011. Advokátní kancelář však z popudu stěžovatele volala dne 14. 9. 2011 příslušnou komisařku s tím, že dne 15. 9. 2011 se advokát JUDr. Matějka nemůže zúčastnit toho výslechu, neboť má kolizi jiného jednání. Poté se JUDr. Matějka dne 15. 9. 2011 spojil osobně s kpt. Podškubkovou a zaslal ji dopis, který odeslal rovněž faxem, ve kterém uvádí: " Na základě našeho telefonického hovoru Vám sděluji, že s ohledem na to, že v současné době jsem měl nařízeno velice mnoho jednání, nemohl jsem se dne 15. 9. 2011 zúčastnit výslechu, neboť jsem byl v 9 hod. u Obvodního soudu pro Prahu 5 a poté jsem přejížděl v 11 hod. na Oddělení vyšetřování Praha-východ, Praha 8, Křižíkova ulice. Bylo mezi námi domluveno, že byste mohla provést výslech dne 27. 9., 4.10., nebo 6.10., případně 10.10. 2011." Na základě této skutečností stanovil vyšetřující orgán další termín výslechu na 10. 10. 2011 v 9 hod, kam se dostavil jak stěžovatel, tak i JUDr. Karel Matějka a stěžovateli bylo předloženo napadené usnesení o pořádkové pokutě.
Stěžovatel tedy tvrdí, že se k prvnímu výslechu řádně omluvil s tím, že žádá účast svého obhájce, a druhý výslech již domlouval JUDr. Matějka, který se nakonec s policejním orgánem domluvil na termínu 10. 10. 2011.
Stěžovatel dále namítl, že předvolávání k výslechu v tak krátkém časovém období, jako jsou 2 dny od doručení, se jeví jako libovůle. Protože sám pracuje ve stavebnictví, pohybuje se i mimo Prahu, a proto takovéto krátké termíny jsou lidsky nezvladatelné. Navíc tímto způsobem se i neguje právo na právní pomoc, neboť během dvou dní není možné si zajistit advokáta.
III.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadené usnesení.
Policie ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla v podstatě následující. Stěžovatel dne 29. srpna 2011 ve 13.12h netelefonoval vyslýchajícímu policejnímu orgánu a už vůbec se neomluvil z nedostavení se k úkonu v trestním řízení. Není pravdou, že dne 31. srpna 2011 O. F. v 9.15h telefonoval policejnímu orgánu a omluvil se s tím, že zjistil, že dne 1. září 2011 jeho právní zástupce JUDr. Karel Matějka je na dovolené a že trvá na účasti svého právního zástupce při úkonu dne 1. září 2011. Telefonní číslo XXXXXXXXX je číslo na zástupce vedoucí 7. oddělení SKPV OHK, mjr. Ing. Mgr. Petra Buriana. Na telefonickém záznamníku č. XXXXXXXXX nebyl dne 29. 8. 2011 a dne 31. 8. 2011 zanechán žádný záznam se vzkazem od O. F. Nadřízeného kpt. Ing. Yvety Podškubkové telefonicky na tel. číslo XXXXXXXXX stěžovatel ve dnech 29. 8. 2011 a 31. 8. 2011 neoslovil, a neučinil to ani jiným způsobem. Až po uplynutí lhůty k dostavení se k nově nařízenému termínu úkonu telefonoval dne 15. 9. 2011 policejnímu orgánu JUDr. Karel Matějka, který se v tento den představil jako právní zástupce O. F. a uvedl, že v tento den se z jiných důvodů ani on sám jako právní zástupce O. F. nemohl k úkonu dostavit (součástí spisu je úřední záznam z telefonického kontaktu s JUDr. Karlem Matějkou dne 15. 9. 2011, který telefonoval na tel. č. XXXXXXXXX). V tento den JUDr. Karel Matějka faxem zaslal plnou moc, kterou přijal dne 12. 9. 2011.
Stěžovatel ve své replice k vyjádření Policie uvedl v podstatě následující.
V prvé řadě nelze akceptovat názor policejní komisařky, že pokud se advokát dostavit k úkonu nemohl, mohl si stěžovatel zvolit kohokoliv jiného; to neguje základní demokratické principy státu a principy důvěry a zvolení si advokáta. Další negování těchto principů vyplývá z vyjádření policejního orgánu, kde se uvádí, že se sice advokát stěžovatele omluvil a dohodl si stanovení jiného termínu s komisařem, avšak neomluvil se osobně stěžovatel, a tudíž proto se mu ukládá pořádkové opatření. Advokát stěžovatele však založil do policejního spisu generální plnou moc. Jestliže stěžovatel byl předvolán k výslechu a předvolánku si vyzvedl dne 29. 8. 2011, neboť se vrátil z dovolené, s termínem výslechu na 1. 9. 2011, pak nelze hovořit o tom, že takováto doba je úměrná. Není rovněž pravdivé, že by se stěžovatel neomluvil, neboť Ústavnímu soudu doložil "potvrzení z jeho telefonu, že bylo právě na Policii telefonováno". Stejným způsobem se stěžovatel řádně omluvil, a to prostřednictvím svého advokáta při druhém předvolání. Podruhé byl předvolán na 15. 9. 2011 s tím, že mu předvolání bylo doručeno dne 13. 9. 2011. Protože v té době se i advokát stěžovatele vracel z dovolené a stěžovatel věděl, že policie žádá od něj určitá vysvětlení v trestním případě, udělil stěžovatel advokátovi dne 12. 9. 2011 plnou moc "s tím, že 13. 9. 2011 volal do kanceláře, že obdržel předvolánku a kancelář okamžitě začala věci zařizovat tak, aby se mohl výslech uskutečnit". Ve věci se přitom nejednalo o nějaké bezodkladné úkony. Protože se stěžovatel řádně omluvil, a to v prvém případě osobně sám, ve druhém případě prostřednictvím svého advokáta, nejsou dány důvody, aby mu byla uložena pořádková pokuta ve smyslu §66 tr. řádu, kde je horní hranice do 50.000 Kč; jde o osobu, která je sociálně slabá, která se chová nesmírně slušně a která se řádně omluvila.
IV.
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i příslušných soudních spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných orgánů veřejné moci všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a této možnosti také využil. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, odůvodněnost ústavní stížnosti samo o sobě nezakládá.
Stěžovatel své argumenty opírá pouze o svou subjektivně chápanou představu o tom, jak podle něj měly orgány činné v trestním řízení postupovat. Ty však, podle zjištění Ústavního soudu, konaly odpovídajícím způsobem v rámci svých kompetencí, s přihlédnutím k charakteru řešené věci a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Policejní orgán využil institut pořádkové pokuty teprve v situaci, kdy mírnější prostředky selhaly. Obě napadená rozhodnutí jsou srozumitelně a logicky odůvodněna. Za takové situace nemá Ústavní soud důvod do činnosti orgánů činných v trestním řízení jakkoli zasahovat, neboť zjištěné okolnosti případu dostatečně naplňují podmínky pro postup podle §66 odst. 1 trestního řádu a základních práv stěžovatele se nedotýká.
V konkrétnostech Ústavní soud uvádí následující.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se k prvnímu výslechu řádně omluvil (s tím, že chce účast svého obhájce), a to telefonicky dne 29. 8. 2011 a 31. 8. 2011. Dále namítl, že výše pořádkové pokuty je nepřiměřená, hlavně proto, že stěžovatel je osobou sociálně slabou.
Leč, tyto námitky stěžovatel ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu neuplatnil, a proto se jimi stížnostní soud nezabýval. Těmito námitkami, které tak z příčin na straně stěžovatele nebyly předmětem posuzování stížnostního soudu, se proto nenáleží zabývat se ani Ústavnímu soudu (srov. shodě např. usnesení ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. IV. ÚS 677/06). Nad rámec toho Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nepředkládá žádný rozumný důvod, kterým by vysvětlil neuplatnění těchto námitek ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu. To pak činí tyto námitky vznesené až před Ústavním soudem - i po věcné stránce - minimálně jako nevěrohodné. Tím spíše, jestliže policejní orgán uvádí v závěru napadeného usnesení, že "K osobě O. F., dosud provedeným prověřováním lze konstatovat, že jeho majetkové poměry jsou dobré, nižší výše pokuty by byla nedostatečná a nesplnila by účel."; pokud by stěžovatel byl osobou skutečně sociálně slabou, nebylo by důvodu právě v očividném kontrastu s opačným názorem policejního orgánu tuto námitku uplatnit již ve stížnosti proti policejnímu orgánu. Tato skutečnost se tedy týká i argumentů stěžovatele, jež uplatnil v závěru své repliky k vyjádření Policie.
Stěžovatel dále uvedl, že jeho druhý výslech byl naplánován na 15. 9. 2011 v 8h. Podle stěžovatele advokátní kancelář (z popudu stěžovatele) dne 14. 9. 2011 volala příslušnou komisařku s tím, že dne 15. 9.2011 se advokát JUDr. Matějka nemůže toho výslechu zúčastnit, neboť má kolizi jiného jednání. Poté se dne 15. 9. 2011 JUDr. Matějka spojil osobně s komisařkou kpt. Podškubkovou a zaslal ji dopis, který odeslal rovněž faxem. Na základě této skutečností proto vyšetřující orgán stanovil další termín výslechu na 10. 10. 2011.
Nyní tak stěžovatel poněkud nejasně tvrdí, že advokátní kancelář stěžovatele "dne 14.9.2011 volala příslušnou komisařku". Ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu je však přesnější, neboť uvádí, že advokátní kancelář se dne 14. 9. 2011 "nedovolala, neboť paní komisařka nebyla k dispozici na telefonu". Stěžovatel má tedy na mysli nynější námitkou, že dne 14. 9. 2011 jeho advokát volal policejnímu orgánu marně (nedovolal se). Z toho však plyne, že se stěžovatel se dne 14. 9. 2011 ze svého výslechu neomluvil (jeho údajně chtěná omluva policejnímu orgánu sdělena nebyla). Ostatně, stěžovatel ani nevysvětluje, proč nevolal advokát dne 14. 9. 2011 opakovaně (až by se dovolal, případně dne 15. 9. 2011 před 8h), ani neprecizuje dobu, kdy měl advokát na policejní orgán volat. Sám policejní orgán ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrdí, že na záznamníku nebyl zanechán žádný vzkaz ze strany stěžovatele či jeho advokáta; stěžovatel pak v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč - jestliže se nedovolal policejnímu orgánu - neučinil advokát alespoň vzkaz na záznamníku. To vše v celém souhrnu činí tvrzení stěžovatele (o uskutečněném marném pokusu telefonovat dne 14. 9. 2011) nepřesvědčivé.
Stěžovatel též uvádí, že se dne 15. 9. 2011 jeho advokát spojil s kpt. Podškubkovou, aby domluvil účast stěžovatele a advokáta na výslechu. Stěžovatel však již neuvádí, v kolik hodin - dne 15. 9. 2011 - policejnímu orgánu jeho advokát volal. Ze spisu plyne, že to bylo až po 8h, na kdy byl naplánován výslech stěžovatele (srov. č. l. 300 a 308 vyšetřovacího spisu). To plyne i z vyjádření policejního orgánu k ústavní stížnosti; ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí opak. O včasné omluvě tak z povahy věci ani tady řeč být nemůže.
Stěžovateli bylo předvolání na výslech naplánovaný na den 15. 9. 2011 v 8h doručeno nejdříve poštou dne 12. 9. 2011, posléze policejním orgánem dne 13. 9. 2011; dne 13. 9. 2011 policii uvedl, že již jednou byl policií obeslán a ví, že se má na policii dostavit (srov. č. l. 300, 302, 306, 307 vyšetřovacího spisu). Měl tedy dostatek času, aby včasnou omluvu policejnímu orgánu doručil. To platí i proto, že plná moc udělená k zastupování advokátem je datována již dne 12. 9. 2011 (srov. č. l. 310 vyšetřovacího spisu); stěžovatel tak nepředkládá rozumný důvod, proč se jeho advokát obrátil na policejní orgán až po 8h dne 15. 9. 2011 (případně dne 14. 9. 2011, což však je nepřesvědčivé - viz text výše) a nikoliv předtím. To vše hraje roli v kombinaci s výzvou doručenou stěžovateli, v níž bylo uvedeno, aby se bezodkladně obrátit na příslušné telefonní číslo, pokud by se nemohl ve stanovený termín dostavit (č. l. 300).
Stěžovatel dále namítl, že předvolávání k výslechu v tak krátkém časovém období jako jsou 2 dny od doručení, se jeví jako libovůle; protože pracuje ve stavebnictví a pohybuje se i mimo Prahu, jsou prý takovéto krátké termíny lidsky nezvladatelné. Tu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neuvádí, že se konkrétního dne 15. 9. 2011 pohyboval mimo Prahu (např. kvůli práci stavebnictví) a omezuje se jen na obecné tvrzení, že se v podstatě někdy pohybuje i mimo Prahu. Ostatně, pokud si výzvu převzal již dne 12. 9. a 13. 9. 2011, musel vysoce pravděpodobně vědět, že by se měl dne 15. 9. 2011 pracovně mimo Prahu nacházet; policejnímu orgánu však při převzetí doručenky dne 13. 9. 2011 nic takového nesdělil a jen uvedl, že již jednou byl policií obeslán a ví, že se má na policii dostavit.
Stěžovatel konečně namítá, že předvolávání k výslechu v tak krátkém časovém období jako do dvou dnů od doručení neguje právo na právní pomoc, neboť během dvou dní není možné advokáta zajistit.
I tato námitka je však zjevně neopodstatněná. Plná moc stěžovatele je datována dnem 12. 9. 2011; stěžovatel tedy již dne 12. 9. 2011 advokáta měl, a proto jej - logicky - na den 15. 9. 2011 zajistit nemusel. Mimo to, na hledání advokáta měl stěžovatel více času, neboť výzva k prvnímu výslechu mu byla doručena již dne 29. 8. 2011 (srov. č. l. 299 vyšetřovacího spisu). Ústavní soud v této souvislosti dodává, že závěr o adekvátnosti lhůty k předvolání racionálně obhajitelně odůvodnil v napadeném usnesení již Městský soud v Praze (srov. argumentaci citovanou výše).
Uvedené argumenty jsou dostatečnou odpovědí i na obsah stěžovatelovy repliky, kterou podal k vyjádření policejního orgánu.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími policejního orgánu a Městského soudu v Praze porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
Vojen Güttler
předseda senátu