ECLI:CZ:US:2012:1.US.3903.11.1
sp. zn. I. ÚS 3903/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti CZECH PRODUCTS, s.r.o., sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zast. Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2011, č.j. 23 Cdo 4810/2009-451, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.2009, č.j. 6 Cmo 197/2009-372, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.4.2009, č.j. 25 Cm 105/2005-276, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka obsáhlou ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 7.1.2012) napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhala se jejich zrušení. V návrhu na zahájení řízení popsala skutkový stav sporu se žalovanou společností Rossmann, s.r.o. (dále jen "žalovaná"), ve kterém se domáhala zaplacení částky 595 494,- Kč s příslušenstvím, a připomenula, že odkazovala žalobou a několika jejími doplněními i návrhy na provedení důkazů na skutkový stav sporu, v němž bylo úmyslem účastníků umožnit zněním rámcových kupních smluv nákup, resp. prodej zboží za určitou cenu v určitém množství a čase, že zněním rámcových kupních smluv a jejich dodatků žalovaná od stěžovatelky vybrala konkrétní platby bez poskytnutí jakéhokoli protiplnění, a proto odkazovala na rozsudek č.j. (pozn. jde o rozsudek Vrchního soudu a správně má být "sp.zn.") Cmo 95/2006 a navazující rozsudek č.j. (pozn. jde o rozsudek Nejvyššího soudu a správně má být "sp.zn.") 23 Cdo 2184/2007, které posuzovaly stejný skutkový stav sporu mezi účastníky se stejným postavením na trhu jako bezdůvodné obohacení; žalovaná dne 11.6.2001 odstoupila od rámcové kupní smlouvy z 2.1.2001. Podle stěžovatelky založily obecné soudy své rozsudky na znění zmatečných rozsudků ve sporu 39 Cm 181/2003 a z konkrétních údajů dovozuje, že obecné soudy svévolně užily vůči ní takové interpretaci znění rámcových kupních smluv, právních předpisů i neplnění svých povinností dle zák. č. 6/2002 Sb. i obč. soudního řádu, které jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Větší část ústavní stížnosti je obsahově a argumentačně shodná se stěžovatelčiným podáním ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp.zn. I. ÚS 2798/11, toliko některé odstavce jsou řazeny v jiné posloupnosti, liší se pouze změnou právní kvalifikace požadovaného plnění, a to z náhrady škody na vydání bezdůvodného obohacení. Základem ústavně právní argumentace stěžovatelky je tvrzení (zcela shodné s ústavní stížností ve věci sp.zn. I. ÚS 2798/11), že soudy nevedly řízení způsobem, který by zajistil její základní ústavní práva, naopak, v důsledku procesních postupů těchto soudů byla tato práva zásadním způsobem pokrácena. V návaznosti na tato tvrzení primárně odkazuje na své ústavně garantované základní právo na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), z hlediska jejího práva na následný spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), což doplnila nekonkretizovaným odkazem na čl. 4, 95 a 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), čl. 5, 11, 26 a 37 odst. 3 Listiny.
Doplnění ústavní stížnosti bylo zaměřeno na posouzení rámcových kupní smluv a obsahovalo nesouhlas se závěry obecných soudů.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u městského soudu domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 595 494,- Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdila, že od března 1998 na základě rámcových kupních smluv dodávala žalované drogistické zboží. Další rámcová kupní smlouva byla mezi účastníky uzavřena dne 2.1.2001 a dodatek upravující obchodní podmínky pro rok 2001. Stěžovatelka předpokládala, že spolupráce bude pokračovat. Přes trvající rámcovou kupní smlouvu žalovaná zboží neobjednává a dne 11.6.2001 neplatně od smlouvy odstoupila. Několika žalobami stěžovatelka uplatnila náhradu škody a s ohledem na možné promlčení požaduje náhradu škody i za období od 1.5.2003 do 30.6.2003, když při stanovení její výše vycházela z průměrného čistého zisku, který za dva měsíce činil částku 595 494,- Kč. Po provedeném dokazování městský soud rozsudkem ze dne 29.4.2009, č.j. 25 Cm 105/2005-276, žalobu zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení. V odůvodnění, kromě jiného, připomenul, že v daném případě stěžovatelka nepožaduje vrácení příspěvků, které platila žalované za možnost prodávat zboží v jejích nových prodejnách, ale domáhá se náhrady škody vzniklé ukončením spolupráce v rámci rámcové kupní smlouvy mezi účastníky. Přitom vyšel ze zjištění, že mezi účastníky probíhala od roku 1998 do poloviny roku 2001 obchodní spolupráce založená rámcovými kupními smlouvami, nezjistil však, že by tato spolupráce měla být časově neomezená. Dále soud uvedl, že neshledal, že by žalovaná porušila svou povinnost vyplývající z rámcové kupní smlouvy, ani že by porušila svou povinnost podle §757 obch. zákoníku zneužitím účasti v hospodářské soutěži. Městský soud také zdůraznil, že stěžovatelka si měla v rámcové kupní smlouvě zajistit závazek žalované objednávat zboží v určitém garantovaném rozsahu, pokud tak neučinila, nese za to podnikatelské riziko. Prvostupňový rozsudek napadla stěžovatelka odvoláním, v němž polemizovala s řadou závěrů městského soudu, nicméně vrchní soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 31.8.2009, č.j. 6 Cmo 197/2009-372, rozsudek městského soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost nahradit náklady odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud neshledal přípustným, proto ho usnesením ze dne 26.9.2011, č.j. 23 Cdo 4810/2009-451, odmítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. V odůvodnění výslovně zdůraznil, že z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že stěžovatelka spatřuje zásadní právní význam napadaného rozhodnutí v posouzení otázek souvisejících s obchodními řetězci a jejich dodavateli, přičemž v daném případě smluvní vztah mezi stěžovatelkou a žalovanou založený rámcovou kupní smlouvou na rok 2001 a praxí zavedenými obchodními podmínkami a zvyklostmi stále trvá a vzhledem k tomu, že žalovaná odmítá obchodní spolupráci podle uvedené smlouvy, vznikla stěžovatelce v důsledku uvedeného chování škoda v požadované výši představovaná ušlým ziskem v období od 1.5.2003 do 30.6.2003. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatelkou uplatněné dovolací důvody byly již vícekrát řešeny v obdobných věcech, na které odkázal a uzavřel, že nemá důvod odchylovat se od svých závěrů v nich formulovaných. Následně připomenul, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 23 Cdo 2184/2007, na které stěžovatelka odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v dané věci.
III.
Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, přitom přihlédl přitom též k faktu, že stěžovatelka se v minulém i současném období opakovaně obrací na Ústavní soud s návrhy, jejichž podstata je obdobná. Z tohoto důvodu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 2798/11, do kterého zařadil následující odůvodnění:
V posuzované věci odkazovaly obecné soudy (viz výše) na usnesení Ústavního soudu ze dne 19.2.2008, sp.zn. IV.ÚS 175/06, na které I. senát odkazuje z hlediska posouzení podstaty nároků na náhradu škody, a to prizmatem stěžovatelkou tvrzeného porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 a 37 Listiny. Pokud jde o nově uplatněnou argumentaci zaměřenou na porušení základního práva na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu, práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 4, 95, 96 Ústavy, čl. 11, 26 a 37 odst. 3 Listiny, odkazuje Ústavní soud na usnesení ze dne 8.9.2011, sp.zn. II. ÚS 895/11, kterou byla její ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (pozn. v této ústavní stížnosti stěžovatelka použila shodné argumentační konstrukce). V tomto usnesení Ústavní soud po zjištění, že "stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, že neprokázala vznik nároku na náhradu škody ve smyslu §373 a násl. obch. zák", připomenul, že stěžovatelka "ve svých argumentech ovšem zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry". Po provedené analýze Ústavní soud uzavřel, že: "Argumentace ústavní stížnosti postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatelka vychází z jiných skutečností, než jaké byly zjištěny dokazováním před obecnými soudy (tvrdí, že kromě písemných rámcových smluv na určité časové období byla konkludentně uzavřena smlouva, podle níž žalované platila cenu za služby zejména reklamního a marketingového charakteru, a žalovaná jí za tyto služby neposkytovala protiplnění spočívající v odběru zboží). Ze skutkových zjištění soudů však nevyplývá, že by uvedená povinnost odebírat konkrétní zboží stěžovatelky, resp. umožnit jí jeho prodej ve svých prodejnách, byla obsahem jakéhokoli (byť konkludentního) smluvního ujednání mezi stranami. Jak poukázal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, skutečnost, že Vrchní soud v Praze rozhodl o povinnosti žalované vrátit stěžovatelce poplatky, které žalovaná v rozporu s dobrými mravy vybírala z titulu marketingové podpory výrobků stěžovatelky, bez dalšího neznamená, že by po dobu, po kterou byly poplatky zaplaceny, vznikl konkludentní vztah s povinností žalované umožnit stěžovatelce prodej jejích výrobků. Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že ji soud měl poučit, že je třeba její nároky žalovat nikoli jako plnění ze smlouvy, ale jako vydání bezdůvodného obohacení. Šlo by o hmotně právní poučení, které je nepřípustné, neboť by jím byla porušena rovnost účastníků řízení. Nadto není možné, aby účastník v případě, kdy se neprokáže jeho varianta skutkových tvrzení, začal v průběhu řízení poukazovat na to, že se má soud zabývat variantou jinou."
Ústavní soud opakovaně připomíná, že mu nepřísluší, aby řádně provedené dokazování před obecnými soudy přehodnocoval či prováděl znovu. K tomu by mohl přistoupit jedině za předpokladu, že by soudy extrémně vybočily ze stanovených pravidel, která jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu, což však v projednávaném případě neshledal. Podle provedených zjištění obecné soudy svá rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily a jaká ustanovení právního řádu na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Dostatečně se také vypořádaly s námitkami, z nichž některé jsou opakovány v ústavní stížnosti, včetně tvrzení o porušení dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu označených ustanovení Listiny i Úmluvy a neporušuje ani další tvrzená práva a zásady, včetně údajného legitimního očekávání.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu