ECLI:CZ:US:2012:1.US.3966.11.1
sp. zn. I. ÚS 3966/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2012 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Oldřichova 23, 128 00 Praha 2, směřující proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 1. 11. 2011 č.j. 2 ZN 5242/2011 a proti usnesení Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha IV, Vnější služba, Místní oddělení Jižní Město I. ze dne 14. 10. 2011 č.j. ORIV-11834-13/TČ-2011-001415, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 29. 12. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti i přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 svým usnesením jako nedůvodnou zamítlo stížnost stěžovatele jakožto poškozeného proti výše citovanému usnesení Policie ČR, jímž podle ust. §159a odst. 1 tr. řádu byla odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu podle ust. §209 odst. 3 tr. z., jehož se měl dopustit podezřelý Ing. J. T. tím, že měl na pobočce banky GE Money Bank v Praze 4 na pokladně, na níž pracoval stěžovatel, vložit na firemní účet hotovost 400.000,- Kč a z důvodu nepozornosti a ku škodě pokladního převzít potvrzení o vkladu ve výši 500.000,- Kč. Ve věci byl vyhodnocen kamerový záznam z předmětného dne, ovšem z něho nebylo patrné oznámené pochybení pokladního, resp. to, zda se Ing. T. dopustil uvedeného jednání. Na základě vyhodnocení kamerového záznamu a spisové dokumentace došel policejní orgán k závěru, že není prokazatelné podezření stěžovatele, že by měl podezřelý naplnit skutkovou podstatu uvedeného přečinu. Stížnost stěžovatele byla státním zastupitelstvím zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřoval v postupu orgánů činných v trestním řízení, které nepostupovaly tak, jak jim to zákon ukládá, tedy že měly postupovat z úřední povinnosti a stíhat všechny trestné činy a prověřovat všechny okolnosti, tj. zda se třeba i jiná osoba nedopustila trestného činu. V projednávané věci bylo totiž podle stěžovatele dáno podezření, že se trestného jednání dopustil Ing. J. T., jak ukazoval kamerový záznam z inkriminovaného dne. Jednáním státních orgánů bylo stěžovateli navíc odepřeno právo na ochranu majetku, neboť mu vznikla škoda tím, že bude muset dluh zaplatit bance. Orgány činné v trestním řízení nebraly návrhy stěžovatele v potaz a ani se s jejich neprovedením náležitě nevypořádaly. Byť stěžovateli nevzniká nárok na zahájení trestního stíhání jím označené osoby, minimálně má ale právo na to, aby věděl proč a z jakých důvodů bylo jeho trestní oznámení odloženo.
Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu projednání a posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny formální, obsahové a další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je "rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces" (usnesení sp. zn. I. ÚS 290/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, usn. č. 34, str. 539). Jinak řečeno, Ústavní soud vyšel ze zásady, že žádný proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, tj. ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem toho kterého hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže požívat ústavněprávní ochrany (srov. k tomu též usnesení I. ÚS 148/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, usn. č. 19, str. 327).
Oním hmotněprávním základem řízení, resp. procesních postupů orgánů činných v trestním řízení, je v daném případě trestněprávní odpovědnost případného pachatele trestného činu, která je však vztahem mezi tímto pachatelem a státem. Účelem procesu je zde osvědčení tohoto vztahu mezi pachatelem a státem, nikoliv bezprostřední ochrana individuálních subjektivních hmotných práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2731/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je třeba dovodit, že stěžovatel v takovém postavení není oprávněn se dovolávat ústavně právní ochrany subjektivních procesních práv, jak se v ústavní stížnosti domníval. Ostatním jednotlivcům, a to ani tehdy, jsou-li v procesním postavení poškozených, právní řád nepřiznává právo na trestní stíhání, které by dokonce mělo požívat ústavněprávní ochrany. Poškozený v trestním řízení, byť by se ho jednání, za které byl případný pachatel obžalován, citelně dotýkalo, nedisponuje právem na trestní stíhání a potrestání údajných pachatelů trestných činů. Trestní stíhání pachatelů, jakož i jejich potrestání po proběhnuvším soudním procesu, je monopolem státu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 358/04, II. ÚS 3094/07 či II. ÚS 1303/08, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Shrnuto, žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, usnesení č. 29). V odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem proto nelze spatřovat porušení takových práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Nelze navíc souhlasit s tvrzením stěžovatele, že je mu tímto způsobem odpíráno právo na ochranu majetku, neboť mu zůstávají k dispozici soukromoprávní prostředky k ochraně jeho práv, kterých, zdá se, i využil (policejní orgán uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí, že "do dnešního dne nebylo ve věci rozhodnuto v rámci civilního řízení"), pročež by šlo uvažovat i o odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. V takovém řízení by pak přirozeně požívalo ochrany i jeho základní právo na spravedlivý proces.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť uvedenými rozhodnutími nebylo a ani nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2012
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj