ECLI:CZ:US:2012:1.US.4120.12.1
sp. zn. I. ÚS 4120/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti stěžovatele ACCORD, spol. s r. o. se sídlem v Praze 5, Vlasákova 853, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3393/2010 ze dne 31. července 2012 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Co 23/2009 ze dne 15. prosince 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí byla vydána, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, v řízení zahájeném k žalobě Z. T. směřující proti stěžovateli na zaplacení částky 1 030 200,- Kč, představující autorský honorář připadající na žalobce, který se spolu s dalšími autory podílel na vytvoření autorského díla - účetního programu. Soud I. stupně - Městský soud v Praze po provedení obsáhlého dokazování rozsudkem sp. zn. 34 C 92/2003 ze dne 8. 1. 2009 zčásti žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 231 000,- Kč (rozsudek pro uznání), dále povinnost zaplatit mu částku 434 922,60 Kč a ohledně uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobci další částku 364 277,40 Kč žalobu zamítl. K odvolání obou stran rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, jímž odvolací řízení o odvolání žalovaného proti výroku soudu I. stupně pod bodem I. - rozsudek pro uznání zastavil, v dalších výrocích rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následně Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozhodnutím s podrobným zdůvodněním dovolání podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu zamítl, jinak jeho dovolání jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jako v odvolání a dovolání, zpochybňuje skutkové i právní závěry obecných soudů ve věci přijaté, zdůrazňuje přitom, že soudy se nezabývaly tím, že se v daném případě jednalo o zaměstnanecké počítačové dílo, že žalobce i další spoluautoři byli v inkriminované době společníky stěžovatele i jeho zaměstnanci, přičemž tato otázka je dle stěžovatele významná pro právní posouzení s ohledem na ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 35/1965 Sb., ve znění zákona č. 86/1996 Sb., mj. se přitom pro srovnání dovolává i nové úpravy autorského zákona, potvrzující podle něj nastolenou tendenci stanovit počítačovým dílům zvláštní režim a posílit postavení zaměstnavatele. Obě napadená rozhodnutí jsou také podle něj nepřezkoumatelná, když není zřejmé, z jakého znění zákona soudy při posouzení věci vycházely, přičemž z rozhodnutí dovolacího soudu není patrno, co považoval za právní základ nároku žalobce na autorskou odměnu. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu a výroků II. a III. rozsudku soudu odvolacího.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho věci, se zhodnocením provedeného dokazování a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Již soud I. stupně se dané věci náležitě věnoval, když ve věci provedl obsáhlé dokazování. Odvolací soud pak, na základě zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže přehodnocovat, ve svém rozhodnutí dostatečně rozvedl úvahy vztahující se k posouzení nároku žalobce, přitom se v podstatě shodl s právním hodnocením soudu I. stupně. Dovolací soud následně v napadeném rozhodnutí dostatečně reagoval na dovolací námitky stěžovatele, jež jsou v zásadě obdobné jako námitky ústavní stížnosti. Učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem v rámci podrobné odpovědi na stěžovatelem vymezené otázky zásadního právního významu, přičemž mj., kromě pasáže obsahující vysvětlení z jakého právního titulu odvolací soud autorskou odměnu žalobci přiznal, také, k důrazu stěžovatele na ustanovení §17 zákona č. 35/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poukázal na to, že i v případě zaměstnaneckého díla jde o naplnění absolutního autorského práva na autorskou odměnu a v souvislosti s tím i na skutečnost, že předmětný program, na němž se žalobce spolupodílel, byl používán pro vnější potřebu stěžovatele a dílo bylo dále šířeno prodejem. Na zdůvodnění napadeného rozhodnutí dovolacího soudu tak lze odkázat a zároveň připomenout, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do shora označených práv tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu