ECLI:CZ:US:2012:1.US.419.12.2
sp. zn. I. ÚS 419/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PREMOT Františkovy Lázně a.s., IČ: 26374889, se sídlem Františkovy Lázně, Chebská 72, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem Praha 1, Široká 36/5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011 č. j. 24 Co 2/2011-748 a ústavní stížnosti stěžovatelů TECHNOMAT, státní podnik "v likvidaci", IČ: 00002321, se sídlem Praha 1, Rybná 9, a VODNÍ ZDROJE, a.s., IČ: 45274428, se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 535/16, obou zastoupených JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem Praha 8, Křižíkova 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2011 č. j. 24 Co 2/2011-748 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. října 2010 č. j. 20 C 500/2003-634, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnosti i návrh na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy a ústavních stížností
1. Stěžovatel PREMOT Františkovy Lázně a.s. se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. února 2012, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze z důvodu namítaného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vyplývajícího ze zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně jím mělo dojít k nepřípustným zásahům do jeho legitimního očekávání, jakož i do jeho vlastnického práva k majetku, který nabyl v dobré víře od státu.
2. Ústavní soud následně dne 21. února 2012 obdržel ústavní stížnost stěžovatelů TECHNOMAT, státní podnik "v likvidaci" a VODNÍ ZDROJE, a. s., která kromě již zmíněného rozhodnutí směřovala i proti jemu předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, jímž bylo rozhodnuto ve věci jejich žaloby. Důvody, jimiž stěžovatelé odůvodňovali návrh na jejich zrušení, byly obdobné jako v případě prvního stěžovatele. S ústavní stížností byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze.
3. Z obsahu ústavních stížností, napadených rozsudků a spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 500/2003, který si Ústavní soud pro účely tohoto řízení vyžádal, se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla mj. žaloba stěžovatelů TECHNOMAT, státní podnik "v likvidaci" a VODNÍ ZDROJE, a. s., proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky - Pozemkového úřadu Praha ze dne 23. září 2003 č. j. PÚ 8626/93 (dále jen "správní rozhodnutí"), kterým bylo podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnuto o vlastnictví L. J. k pozemkům specifikovaným v tomto rozhodnutí, nacházejícím se v katastrálním území Zličín, obec hl. m. Praha. Podle uvedeného rozhodnutí byli stěžovatelé jako právní nástupci subjektů, které vykonávaly právo hospodaření s nemovitostmi k účinnosti uvedeného zákona, povinnými osobami ve smyslu jeho §5.
4. Stěžovatel PREMOT Františkovy Lázně a. s., právní nástupce společnosti Energoinvest CZ a.s., IČ: 45274762, se sídlem Praha 5 - Zličín, Do Blatin, měl v řízení před obecnými soudy postavení vedlejšího účastníka na straně stěžovatelů. V této souvislosti je třeba uvést, že dnes již zaniklá společnost Energoinvest CZ a.s. se žalobou, o níž bylo rozhodováno v tom samém řízení, domáhala zrušení a nahrazení předmětného správního rozhodnutí v celém rozsahu a určení vlastnického práva. Vycházela přitom z tvrzení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 5 výrokem II. rozsudku ze dne 22. února 2006 č. j. 20 C 500/2003-239, kterým bylo poprvé rozhodnuto o žalobách všech žalobců proti předmětnému správnímu rozhodnutí, odmítl žalobu této společnosti, neboť nebyla účastníkem řízení před správním orgánem. V tomto výroku byl uvedený rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2007 č. j. 24 Co 347/2006-297 (výrok I.), jímž byly jinak k odvolání ostatních žalobců zrušeny všechny ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně. Dne 16. července 2007 podal Energoinvest CZ a.s. dovolání proti předmětnému výroku rozsudku Městského soudu v Praze, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Následně vstoupil do pokračujícího řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 jako vedlejší účastník.
5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. října 2010 č. j. 20 C 500/2003-634 byla odmítnuta žaloba PHL - Zličín, s. r. o., kterou se tato společnost domáhala zrušení a nahrazení výroku ad I. napadeného správního rozhodnutí a určení, že L. J. není vlastnicí nemovitostí uvedených v tomto výroku a že jejich vlastníkem je tento žalobce (výrok I.), a zamítnuta žaloba stěžovatelů TECHNOMAT, státní podnik "v likvidaci" a VODNÍ ZDROJE, a. s. (výrok II.). Dále bylo k žalobě L. J. nahrazeno napadené správní rozhodnutí ve výroku ad II. tak, že bylo stanoveno, že uvedená žalobkyně je vlastnicí některých dotčených nemovitostí, jakož i to, že vlastnicí ostatních není (výrok III.). Ve vztahu k některým dalším nemovitostem byla její žaloba rovněž zamítnuta (výrok IV.). Zbylými výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok V. a VI.).
6. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání PHL - Zličín, s. r. o., který se domáhal zrušení výroku I. včetně navazujících výroků II. až VI. a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Společné odvolání dále podali všichni tři stěžovatelé, přičemž navrhli, aby byl zrušen výrok II., část výroku III., ve kterém bylo nahrazeno rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že se určuje, že L. J. je vlastnicí některých nemovitostí, a výrok V. a aby v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze dospěl k závěrům, že odvolání PHL - Zličín, s. r. o. není důvodné a odvolání stěžovatelů je důvodné pouze zčásti. Svým rozsudkem ze dne 13. října 2011 č. j. 24 Co 2/2011-748, proti němuž směřují obě ústavní stížnosti, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a VI. (výrok I.). Pokud jde o výrok III. v části, ve které bylo určeno, že L. J. je vlastnicí tam uvedených pozemků, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že její vlastnické právo určil pouze k některým z nich (výrok II.). V té jeho části, kterou bylo určeno, že L. J. není vlastnicí dalších nemovitostí a ve výroku IV. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok III.). Posledním výrokem rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
II.
Posouzení přípustnosti ústavních stížností
7. Usnesením ze dne 4. dubna 2012 č. j. I. ÚS 419/12-18 rozhodl Ústavní soud o spojení řízení o obou ústavních stížnostech. Předtím, než mohl přistoupit k jejich věcnému posouzení, se však musel zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro jejich projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V obecné rovině tedy platí, že ústavní stížnost může směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. Další výjimku, která je výslovně stanovena v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, představuje případ, kdy stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud ho však stěžovatel uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
9. Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn tím, že řízení o těchto prostředcích (v daném případě dovolání) bylo zahájeno, ale zahrnuje též povinnost vyčerpat všechny v dispozici stěžovatele se nacházející důkazní návrhy a námitky, které takovéto řízení, případně i řízení, které má být vedeno následně, umožňuje. Ústavní stížnost lze přitom projednat až poté, co bude toto nebo případné další stadium řízení skončeno. Uvedené se uplatní i v případě mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, neboť jeho uplatněním byl v rámci řízení vytvořen procesní prostor pro vydání meritorního rozhodnutí, jímž by se stěžovatel mohl domoci toho, čehož by se jinak domáhal právě ústavní stížností.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře považuje za mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dovolání, závisí-li jeho přípustnost na posouzení dovolacího soudu, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
II./a
Přípustnost ústavní stížnosti stěžovatelů TECHNOMAT, státní podnik "v likvidaci" a VODNÍ ZDROJE, a. s.
11. Z obsahu ústavních stížností a příslušného spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 vyplývá, že stěžovatelé TECHNOMAT, státní podnik "v likvidaci" a VODNÍ ZDROJE, a. s. podali dne 21. února 2012 dovolání, jímž se domáhali zrušení obou napadených rozsudků. Dále bylo zjištěno, že dne 27. února 2012 bylo posledně uvedenému soudu doručeno dovolání L. J., kterým navrhla zrušení výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze v části, kde určil, že není vlastnicí blíže specifikovaných pozemků. Následně dne 1. března 2012 bylo podáno rovněž dovolání společnosti PHL - Zličín, s.r.o., kterým se tato rovněž domáhala zrušení obou napadených rozsudků.
12. Je zřejmé, že stěžovatelé podali souběžně dovolání i ústavní stížnost, aniž by pro takovýto postup byl dán důvod. V závislosti na konkrétním výroku je totiž přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze dána buď ze zákona, nebo závisí na posouzení existence právní otázky zásadního významu. I kdyby však dovolací soud její existenci neshledal a odmítl by z tohoto důvodu dovolání, a to i jen v části, jako nepřípustné, podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu by byla zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo dovoláním napadeno. S ohledem na podání dovolání nelze vyloučit, že o dovolání bude ve vztahu ke všem výrokům napadeného rozsudku rozhodnuto věcně. Pokud by přitom dovolání bylo vyhověno, došlo by ke zrušení ústavní stížností napadeného (napadených) rozhodnutí, přičemž řízení by dál probíhalo před obecnými soudy. V případě, že by dovolání naopak zamítl, by právě takovéto rozhodnutí o dovolání muselo být považováno za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž stěžovatelům příslušel a od něhož se odvíjí nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti, která by ovšem musela napadnout i odmítavé nebo zamítavé rozhodnutí dovolacího soudu.
13. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé podali dovolání, nelze z hlediska tohoto řízení považovat řízení před obecnými soudy za skončené. Jejich ústavní stížnost byla podána předčasně, pročež nesplňuje podmínku přípustnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
14. Zbývá dodat, že není úlohou Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech posuzovat splnění procesních podmínek, jež otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu. Nelze přitom vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání stěžovatelů nebylo řádně uplatněným prostředkem, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím dodatečně zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavních stížnostech řízením subsidiárním. V takovémto případě proto nezbývá jiné řešení, než že Ústavní soud projedná ústavní stížnost, jež byla nově podána v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec (srov. usnesení ze dne 26. října 2010 sp. zn. III. ÚS 1992/10, též rozsudek ze dne 8. listopadu 2007 ve věci Soffer proti České republice, stížnost č. 31419/04).
II./b
Přípustnost ústavní stížnosti stěžovatele PREMOT Františkovy Lázně a.s.
15. Pokud jde o ústavní stížnost stěžovatele PREMOT Františkovy Lázně a.s., bez ohledu na to, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není vedlejší účastník řízení aktivně legitimován k podání dovolání, se skutečnost, že proti napadenému rozsudku bylo podáno dovolání ze strany alespoň některého z účastníků řízení před obecnými soudy, promítá i do posouzení její přípustnosti. Jak totiž bylo uvedeno výše, v jejím důsledku nelze řízení před obecnými soudy považovat za skončené a stěžovatel má možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v dovolacím řízení, byť sám dovolání podat nemohl. Jinými slovy se tak může domoci toho, čeho by se jinak domáhal ústavní stížností, neboť nelze vyloučit, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší a řízení bude pokračovat před obecnými soudy. Věcné posouzení ústavní stížnosti před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaných dovoláních by tak mohlo představovat zásah do neskončeného řízení před obecnými soudy, což Ústavnímu soudu s ohledem na subsidiární charakter ústavní stížnosti nepřísluší (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 2149/10).
16. Ústavní soud se nicméně musel vyjádřit i k otázce, zda je stěžovatel jako vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy vůbec oprávněn podat ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti je třeba podotknout, že předpokladem meritorního projednání ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby je skutečnost, že pravomocné rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci se přímo dotýká jejích práv, tj. že jím je rozhodováno o jejích právech. Takovýto důsledek přitom nelze bez dalšího vyloučit ani v případech, kdy dotčená osoba neměla v předmětném řízení postavení účastníka [srov. usnesení ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17, 31/1996 Sb.)], byť by takovéto její postavení mělo být pravidlem a obecně ho lze považovat za podmínku aktivní legitimace [srov. usnesení ze dne 22. října 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96 (U 28/6 SbNU 593) nebo usnesení ze dne 12. dubna 1999 sp. zn. IV. ÚS 56/99]. I v takovémto případě však bude předmětem posouzení, zda dotčená osoba neměla jinou možnost, jakou se domoci ochrany svého základního práva, případně zda skutečnost, že nebyla účastníkem předmětného řízení, nebyla důsledkem toho, že řádně nevyužila ty procesní prostředky, jež měla k dispozici.
17. V dané věci je nepochybně významné, že i stěžovatel PREMOT Františkovy Lázně a.s. se domáhal žalobou zrušení předmětného správního rozhodnutí. Ačkoliv přitom došlo k odmítnutí jeho žaloby, s čímž se rozsudkem ze dne 19. března 2007 č. j. 24 Co 347/2006-297 následně ztotožnil i Městský soud v Praze, otázka aktivní legitimace, a tím i případného postavení účastníka řízení v předmětném řízení před obecnými soudy, zůstává předmětem jeho dovolání, o němž Nejvyšší soud doposud nerozhodl a jež mu bude ještě jen předloženo společně s ostatními výše uvedenými dovoláními proti napadenému rozsudku. Nelze přitom vyloučit, že jeho dovolání bude shledáno důvodným, v důsledku čehož by mohlo pokračovat řízení o jeho žalobě před obecnými soudy. Tím by se stěžovateli otevřela možnost domoci se v něm ochrany svých práv. I z tohoto důvodu tak lze jeho ústavní stížnost považovat v tuto chvíli za předčasnou.
18. Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele PREMOT Františkovy Lázně a.s. z důvodu, že řízení před obecnými soudy pokračuje v důsledku podání dovolání ostatními stěžovateli, mu samozřejmě nemůže být na újmu z hlediska zachování jeho možnosti domáhat se ochrany svých základních práv ústavní stížností, a to i kdyby se posléze ukázalo, že dovolání bylo nepřípustné (srov. bod 14 usnesení), nebo by jej dokonce ostatní stěžovatelé, příp. jiný dovolatel vzal zpět. Jak bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby v řízení o ústavních stížnostech jakýmkoliv způsobem předvídal rozhodnutí dovolacího soudu. Bez ohledu na výsledek řízení o dovolání tak musí mít stěžovatel zachovánu stejnou možnost, aby poté, co dovolací soud rozhodne, podal v zákonné lhůtě ústavní stížnost i ve vztahu k rozhodnutí, jehož zrušení se domáhá v tomto řízení před Ústavním soudem. Současně je však namístě zdůraznit, že tímto konstatováním se Ústavní soud zatím nevyjadřuje k otázce, zda napadeným rozsudkem mohlo být zasaženo základní právo stěžovatele, příp. zda se mohl ochrany svých práv domoci jiným procesním postupem.
II./c
Podmínky aplikace §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
19. Ústavní soud nakonec nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatelů, že jsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení se v dané věci neuplatní, neboť míří na situace, kdy byl objektivně k dispozici opravný prostředek, o kterém však nebylo zahájeno řízení. Vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti jej však nelze vztáhnout na případy, kdy napadené rozhodnutí není konečné, neboť řízení stále probíhá (srov. usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
III.
Závěr
20. Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, že ústavní stížnosti všech tří stěžovatelů podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustné odmítl. Vzhledem ke své akcesorické povaze sdílí osud ústavní stížnosti i uplatněný návrh na odklad vykonatelnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2012
Pavel Rychetský
soudce zpravodaj