ECLI:CZ:US:2012:1.US.421.11.1
sp. zn. I. ÚS 421/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Pharm. Dr. T. V., zastoupeného JUDr. Martinem Láníčkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2010 č. j. 56 Co 67/2010-308 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 33 Cdo 4567/2010-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.
Stěžovatel se jako žalobce domáhal po žalovaném MUDr. Z. Č. zaplacení částky 1 300 000 Kč s příslušenstvím s tím, že mu tuto částku zapůjčil podle smlouvy o půjčce ze dne 12. 3. 2001; žalovaný se zavázal vrátit zapůjčenou částku do 31. 12. 2003.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 12. 10. 2008 č. j. 8 C 292/2005-251 žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že žalovaný smlouvu o půjčce dne 12. 3. 2001 skutečně podepsal. Žalovaný však tvrdil, že mu tato listina - společně s dalšími listinami, které mu stěžovatel předkládal k podpisu v souvislosti se společnými podnikatelskými listinami - byla podstrčena k podpisu v době, kdy byl žalovaný hospitalizován. To, že smlouva o půjčce byla podstrčena k podpisu, nebylo (prý) ani prokázáno ani vyvráceno. Žalovaný však popřel převzetí částky 1 300 000 Kč a zpochybnil možnost stěžovatele s takovou částkou vůbec disponovat. Důkazní břemeno, že stěžovatel splnil svoji povinnost a předal tak žalovanému částku 1 300 000 Kč, spočívá na stěžovateli jako žalobci. Nebyla tedy prokázána ani existence půjčky stěžovatele žalovanému (kromě předložené listiny), ani tak dobré ekonomické postavení stěžovatele, které by mu umožňovalo mít doma v hotovosti částku 1 300 000 Kč. Důvěryhodnost tvrzení stěžovatele o jeho finančních možnostech byla - dle okresního soudu - narušena i dalšími skutečnostmi (v rozsudku uvedenými). Okresní soud proto uzavřel, že stěžovatel neprokázal, že by byl žalovanému částku 1 300 000 Kč předal, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl.
Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl zejména následující. Stěžovatel - k prokázání skutkového tvrzení, že podle smlouvy ze dne 12. 3. 2001 (jejímž obsahem je ujednání o poskytnutí půjčky peněz v částce 1 300 000 Kč) žalovanému skutečně tuto částku předal - nabídl důkaz listinou, která má povahu listiny soukromé. O soukromé listině platí, oproti listinám veřejným, že soud vždy zkoumá jejich pravost a správnost jejich obsahu. Pravost listiny zpochybněna není; správnost obsahu listiny však žalovaný zpochybnil tvrzením, že listinu podepsal za okolností, kdy si nebyl vědom, jaký dokument podepisuje (poznámka: v nemocnici, kde byl žalovaný hospitalizován, stěžovatel žalovanému předkládal k podpisu řadu jiných listin, a totéž potvrdil stěžovatel ve své výpovědi), a popřel, že by byl částku uvedenou na listině od stěžovatele skutečně převzal. Důkazní břemeno k prokázání správnosti obsahu listiny, tj. k převzetí peněz žalovaným od žalobce, proto leží na stěžovateli jako na žalobci, leč ten své důkazní břemeno neunesl. Výpověď stěžovatele k prokázání tvrzení o předání peněz nestačí, neboť věrohodnost jeho výpovědi je zpochybněna dalšími důkazy. Ačkoli stěžovatel tvrdil, že k podpisu smlouvy o půjčce a k předání peněz došlo dne 12. 3. 2001 v pracovně stěžovatele, neprokázal toto své tvrzení, a naopak připustil, že v době hospitalizace žalovaného v roce 2001 žalovaného opakovaně v nemocnici navštívil a předkládal mu k podpisu smlouvy o půjčkách, jimiž údajně hodlal "ošetřit peněžní vnosy žalovaného do společnosti ASKLEPEION, s. r. o.". Jinak řečeno, stěžovatel sám připustil, že žalovanému předkládal k podpisu listiny s obsahem, který neodpovídal skutečnosti. Tvrzení o předkládání listin žalovanému k podpisu v době jeho hospitalizace, aniž tyto listiny žalovaný četl, potvrdila jako svědkyně i manželka žalovaného. Stěžovatel neprokázal ani dostatek finančních prostředků k poskytnutí půjčky žalovanému. Z obsahu soukromé korespondence mezi účastníky řízení v době následující po poskytnutí půjčky je sice zmínka o možnosti vypořádání finančních vztahů mezi účastníky z podnikání, leč zmínka o dluhu žalovaného vůči stěžovateli v částce 1 300 000 Kč tam není. V řízení o vrácení půjčky leží na žalobci důkazní břemeno k prokázání toho, že uvedené finanční plnění žalovanému skutečně poskytl.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné pro neexistenci zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že způsobilý dovolací důvod vystihuje pouze dovolací námitka, že odvolací soud pochybil při posouzení otázky důkazního břemene, jestliže dovodil, že důkazní břemeno ohledně správnosti listiny (písemné smlouvy o půjčce) leží na žalobci, neboť žalovaný zpochybnil správnost v ní uvedených údajů. Problematikou důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně soukromých listin se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval již opakovaně (srov. např. rozhodnutí ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 103/2, ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004 nebo ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1722/2006). Dovodil, že pokud účastník popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny. Od těchto závěrů není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci. Protože odvolací soud při právním posouzení věci judikaturu dovolacího soudu plně respektoval, nemůže dovoláním zpochybněná právní otázka činit jeho rozhodnutí zásadně právně významným.
II.
Stěžovatel navrhl zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť prý jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konkrétní námitky stěžovatele budou rekapitulovány a vypořádány v textu tohoto usnesení níže.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který uvedl následující:
"V situaci, kdy žalovaný zpochybnil správnost obsahu soukromé listiny, tj. smlouvy o půjčce ze dne 12.3.2001, bylo na žalobci, aby nabídl potřebné důkazy k prokázání skutkového tvrzení, že částku 1.300.000,- Kč žalovanému z titulu smlouvy o půjčce skutečně předal, že tedy předmět půjčky dlužníku odevzdal. Žalobce důkazní břemeno neunesl. K prokázání tvrzení o předání peněz nabídl svou výpověď, kterou krajský soud hodnotil jako nevěrohodnou z několika důvodů:
- žalobce v rámci své výpovědi připustil, že v době hospitalizace žalovaného v nemocnici mu předkládal k podpisu řadu listin, jejichž obsahem byly smlouvy o půjčkách, ačkoli ve skutečnosti závazkové vztahy o poskytnutí půjček mezi účastníky nevznikly,
- žalobce neprokázal, že v době údajného předání peněz částkou 1.300.000,- Kč vůbec disponoval, a naopak předloženy byly důkazy prokazující to, že žalobce nebyl schopen dostát finančním závazkům vůči finančnímu úřadu a z téhož důvodu žádal o odklad daňové povinnosti,
- žalobce byl účastníkem řady soudních sporů týkajících se jeho dluhů,
- žalobce se dopisem obracel na žalovaného se žádostí o zaplacení částky 850.000,- Kč, jako vyrovnání závazků ze společného podnikání s tím, že jejím zaplacením budou všechny finanční záležitosti mezi účastníky ukončeny.
K zamítnutí žaloby nedošlo tedy jenom z toho důvodu, že žalovaný zpochybnil správnost obsahu soukromé listiny, ale také na základě hodnocení všech důkazů v řízení provedených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti s tím výsledkem, že žalobce poskytnutí půjčky žalovanému neprokázal.".
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující: "Stěžovatel ve své stížnosti napadá závěr, který Nejvyšší soud zaujal k otázce důkazního břemene ohledně správnosti soukromé listiny, přičemž pouze rekapituluje (a dále rozvijí) své námitky použité již v dovolání. Nelze než zdůraznit, že Nejvyšší soud v posuzovaném případě nikterak nevybočil ze své již ustálené judikatury, která je soudy nižších stupňů obecně přijímána a koresponduje s názory zaujímanými rovněž právní teorií. Pakliže stěžovatel tvrdí, že v daném případě nebyly respektovány závěry, které Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil ve svém rozhodnutí ze dne 10.10.2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, nelze než mít zato, že stěžovatel závěry přijaté ve zmiňovaném rozhodnutí nesprávně pochopil a rozhodnutí odvolacího soudu dezinterpretuje.".
Stěžovateli byla shora uvedená vyjádření obecných soudů zaslána k event. replice, leč ten své právo repliky nevyužil.
III.
Ústavní soud konstatuje, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a není ani nadřízeným soudem soudům obecným. Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno zaručené základní právo nebo svoboda účastníka řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatele s názorem obecných soudů, že pokud účastník popře pravost, resp. správnost soukromé listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní. Podle názoru stěžovatele však důkazní břemeno ohledně správnosti listiny (písemné smlouvy o půjčce) mělo ležet na žalovaném, neboť ten správnost v ní uvedených údajů zpochybnil.
Ústavní soud uvádí, že obecné soudy aplikovaly v nyní posuzované věci právní názor reprodukovaný v předchozím odstavci, který opakovaně ve své judikatuře - ve srovnatelných věcech - shledal za ústavně konformní (srov. např. usnesení ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. IV. ÚS 381/97, usnesení ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 448/2000, usnesení ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. IV. ÚS 403/02, usnesení ze dne 9. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1628/10). Již proto je uvedená námitka obsažená v ústavní stížnosti zjevně neopodstatněná; tento závěr se podává z toho, že ji Ústavní soud již v minulosti opakovaně jako zjevně neopodstatněnou shledal.
V tomto kontextu stěžovatel dále namítá, že obecné soudy smlouvu o půjčce jako důkaz bez dalšího odmítly a nezbývaly se jejím obsahem v souvislosti s důkazy dalšími. Toto tvrzení však odporuje obsahu soudního spisu. Totiž, jak správně vysvětlil i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud, k zamítnutí žaloby došlo na základě hodnocení všech důkazů v řízení provedených jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti; zde byl - mimo jiné - další důkaz v podobě výpovědi stěžovatele hodnocen jako nevěrohodný, k čemuž byly předloženy racionální argumenty. Jestliže pak stěžovatel též namítá, že "nebyl přirozeně schopen s ohledem na časový odstup prokázat předání finanční částky jiným způsobem...", lze toliko uvést, že nebyl schopen "předložit" jako důkaz ani vlastní věrohodnou výpověď. Nadto, dovolat se lze i obecně známé judikatury Ústavního soudu; tedy platí, že subjekt poskytující půjčku se neměl spokojit s pouhou listinou, leč naopak, měl náležitým způsobem chránit svoje práva, v duchu principu vigilantibus iura. V opačném případě se taková osoba vystavuje nebezpečí, že neunesení důkazního břemene - co do převzetí předmětu půjčky - bude mít za následek ztrátu pře (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2003 sp. zn. IV. ÚS 403/02). To platí i jako reakce na tvrzení stěžovatele, že po celou dobu od poskytnutí půjčky měl za to, že písemné potvrzení dlužníka o převzetí hotovosti je plně dostačující.
IV.
Stěžovatel dále namítá pochybení odvolacího soudu, který neprovedl navržené důkazy svědeckou výpovědí svědků R. a R.; tyto návrhy považoval soud za uplatněné v rozporu s principem neúplné apelace. V případě těchto svědků se však dle stěžovatele jednalo o nové skutečnosti, jejichž přípustnost vyplývá z ust. §205a odst. 1 písm. c) a f) o. s. ř. Zejména svědek M. R. se měl vyjádřit k tomu, že slyšel přímo od žalovaného, že stěžovatel žalovanému předmětnou půjčku skutečně poskytl. O tomto svědkovi se prý stěžovatel dověděl až po vynesení rozsudku Okresního soudu v Bruntále a v řízení před soudem prvního stupně tedy tento návrh nemohl uplatnit.
Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel v odvolacím řízení navrhl výslech svědků R. a R. a odůvodnil jej následovně.
"V souladu s §205a , odst. 1, písm. c) navrhuji ve věci vyslechnout svědky:
• J. R., nar...
• M. R., nar...
Výslechem uvedených svědků hodlám zpochybnit věrohodnost důkazních prostředků, výpovědi MUDr. I. Č., ing. M. Ž., ing. P. H., Pharm. Dr. K. K. Výpovědi uvedených svědků mohou mít samy o sobě, nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvého stupně, z hlediska jejich věrohodnosti." (č. l. 302).
Krajský soud návrhu na provedení důkazu výslechem svědků J. R. a M. R. nevyhověl (srov. usnesení na č. l. 306). V napadeném rozsudku k tomu uvedl: "Důkazní návrh žalobce v odvolacím řízení na provedení důkazu výslechem svědků J. R. a M. R. je v rozporu s principem neúplné apelace v situaci, kdy žalobce byl okresním soudem opakovaně vyzván k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů k nim naposledy u jednání dne 25.9.2009, a žalobce v reakci na tuto výzvu žádné nové důkazy nenavrhl." (str. 7 dole - 8 nahoře napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tedy uplatnil citovaným návrhem (výslechem svědků R. a R.) návrh důkazu dle §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že "Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně.". Dle uznávané komentářové literatury [Ludvík, D.; Hrušáková, M. a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář, 2009, Watlers Kluwer ČR, a. s., Praha, komentář k §205a odst. 1 písm. c) anebo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, II., 1. Vydání, 2009, např. str. 1642] i judikatury obecných soudů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 818/2003, Soudní judikatura, 2003, č. 175) platí, že pro znevěrohodnění důkazního prostředku nestačí pouhé poukazování na důkazy, ze kterých by bylo možné dovodit jiný skutkový stav, ale je třeba tvrdit skutečnosti, které přímo zpochybňují věrohodnost důkazu (např. znalec je podplacen) a nabídnout k nim důkazy (pozn.: opět nestačí důkazy, ze kterých se podává nesprávnost posudku, je třeba nabídnout přímo důkaz k úplatkářskému jednání).
Z přechozího textu však plyne, že stěžovatel skutečnosti, které přímo zpochybňují věrohodnost důkazu, v odvolacím řízení netvrdil, jen obecně konstatoval, že jím navržené důkazy mohou mít vliv na hodnocení věrohodnosti určitých svědků. Nelze proto než závěr odvolacího soudu, dle kterého nebyly naplněny podmínky dle §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., shledat jako ústavně konformní.
Stěžovatel v této souvislosti namítá, že se o svědkovi R. dověděl až po vynesení rozsudku Okresního soudu v Bruntále, že tento důkazní návrh tedy nemohl uplatnit, takže jde o odvolací důvod dle §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. Tu však nelze přehlédnout - jak plyne ze shora citované části odvolání stěžovatele - že stěžovatel takto ve skutečnosti odvolací důvod v odvolání nevymezil; výslovně aplikoval odvolací důvod jen s odkazem na §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lze ještě dodat, že skutečnosti a důkazy, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a jež přesto před tímto soudem nebyly účastníkem označeny, nemohou být v odvolacím řízení nastoleny a uplatnit je lze pouze žalobou na obnovu řízení (srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, II., 1. Vydání, 2009, str. 1644). Zásadní tedy je, že stěžovatel uvedenou námitku vznáší až v řízení před Ústavním soudem; jde tedy o novum, což je podle ustálené judikatury nepřípustné.
Konečně, stěžovatel namítá, že "Podobně je tomu také s návrhem důkazu notářským zápisem o úschově finančních prostředků ve výši 850.000,-- Kč, kterým mělo být prokázáno, že žalovaný MUDr. Č. složil tuto částku v notářské úschově, což v časové návaznosti na poskytnutí půjčky mohlo nepřímo prokázat stěžovatelovo tvrzení o předání peněz žalovanému.". Tuto námitku stěžovatel vkládá za námitku o údajném pochybení odvolacího soudu, který neprovedl důkazní návrhy výpovědí svědků R. a R. Tedy, stěžovatel má patrně na mysli, že odvolací soud pochybil, pokud neprovedl návrh důkazu notářským zápisem o úschově finančních prostředků žalovaného ve výši 850 000 Kč.
Avšak, stěžovatel v řízení odvolacím - jak tak naopak učinil u návrhu důkazu výslechem svědků R. a R. - důkaz notářským zápisem o úschově finančních prostředků žalovaného nenavrhl. Stěžovatel ani neuvádí, že by byl takový důkaz navrhl v řízení před soudem prvního stupně a kdy, tedy tak, aby byla jeho námitka dostatečně určitá a způsobilá přezkumu Ústavním soudem. Úkolem Ústavního soudu nemůže být perfekcionisticky zkoumat spis obecného soudu za účelem možného zohlednění stěžovatelem neurčité námitky. Tím by se ostatně popíralo (důsledně vzato) i povinné zastoupení stěžovatele advokátem.
V této souvislosti lze - nad rámec uvedené argumentace - dodat ještě následující.
Ze spisu lze seznat, že stěžovatel před soudem prvního stupně uvedl: "Dr. Č. musel ve velmi krátké době složit notáři peníze, které složil u Dr. R. v Krnově a domnívám se, že na výzvu soudu soud příslušný doklad najde. Navrhuji toto jako důkaz, pokud tuto skutečnost žalovaný nepotvrdí." (č. l. 135).
Z citovaného textu plyne, že se jednalo toliko o podmíněný návrh důkazu, tedy že stěžovatel vyjádřil vůli k provedené tohoto důkazu jen za předpokladu, že stěžovatelem tvrzenou skutečnost žalovaný později nepotvrdí. Bylo tedy na něm, aby náležitě hájil své práva a pokud by dospěl k závěru, že žalovaný příslušnou skutečnost nepotvrdil, aby navrhl tentokrát již nepodmíněný důkaz. Nadto, i kdyby (snad) byl stěžovatel názoru, že citovaný podmíněný návrh důkazu je dostačující, mohl provedení takového důkazu znovu navrhnout později; to se však nestalo, neboť naopak později opakovaně prohlásil, že další důkazy nenavrhuje (např. č. l. 228), byť mu muselo být zřejmé, že důkaz notářským zápisem o úschově finančních prostředků žalovaného proveden nebyl.
Pokud stěžovatel napadl i usnesení Nejvyššího soudu, ani v něm nelze shledat nic protiústavního. Nejvyšší soud odmítl dovolání podané dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu otázku zásadního právního významu neřeší. Úvahu, zda jde v tom kterém případu o otázku zásadního právního významu Ústavní soud - podle ustálené judikatury - v zásadě nepřezkoumává. Lze ještě dodat, že sám Nejvyšší soud napadené usnesení řádně a racionálně obhajitelně odůvodnil.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu