ECLI:CZ:US:2012:1.US.4366.12.1
sp. zn. I. ÚS 4366/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Gütlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, o ústavní stížnosti I. E., zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 535/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 698/2012 ze dne 25. července 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu příloh - napadeného usnesení a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 72/2011 ze dne 13. 1. 2012, byla stěžovatelka rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 29/2011 ze dne 27. 7. 2011 uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §240 odst. 1, 3 trestního zákona, jehož se dopustila jednáním ve výroku rozsudku popsaným, za což jí byl ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu shora označeným uložen trest odnětí svobody podle §240 odst. 3 trestního zákona za použití §58 odst. 5 trestního zákona v trvání 4 let ve věznici s dohledem a podle §73 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání 8 let. Dovolání stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, podané z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, bylo dovolacím soudem v záhlaví označeným usnesením dovolacího soudu s podrobným zdůvodněním jeho závěrů podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
V ústavní stížnosti směřující proti uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka opakovaně tvrdí, že obecné soudy se řádným způsobem nevypořádaly s jejím návrhem na výslech svědka Z., v důsledku čehož bylo podle ní kráceno její právo na obhajobu. Podle ní není možno neprovést klíčový důkaz s odůvodněním, že by bylo obtížné zajistit účast svědka u jednání, neprovedení jeho výslechu považuje za vadu v podobě opomenutého důkazu. S důrazem na zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny tvrdí, že důkazy byly hodnoceny výlučně v její neprospěch, oponuje dále závěru o jejím přímém úmyslu požadovat úhradu nadměrného odpočtu daně ve výši 66 500 000,- Kč s důrazem na to, že důvěřovala informacím jmenovaných osob. Soudy se také podle ní odpovídajícím způsobem nevypořádaly s argumentací o jejím podnikatelském záměru a v této souvislosti odkazuje na závěry odborného vyjádření F. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhla zrušení napadeného usnesení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudů v její trestní věci, s provedeným dokazováním, které považuje za nedostatečné, s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž vesměs jde o námitky uplatňované již v předcházejícím řízení, zejména také v dovolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není také povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.
Soudy I. a II. stupně se danou věcí zabývaly a na základě svých zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatelky. Také soud dovolací, který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval o dovolání stěžovatelky, své odmítavé rozhodnutí obšírně zdůvodnil a učinil tak logickým, přesvědčivým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, přičemž podrobně reagoval i na námitky, jež stěžovatelka opakuje v ústavní stížnosti. Vyjádřil se tak obsáhle k provedenému dokazování včetně hodnocení výpovědi F., tak i ke stěžovatelkou tvrzené vadě opomenutého důkazu v podobě nevyhovění návrhu na výslech svědka Z., přičemž v poměru k této námitce dovolací soud připomněl judikaturu Ústavního soudu tzv. opomenutých důkazů se týkající, z níž citoval a v návaznosti na ni pak učinil podrobně rozvedený závěr o nadbytečnosti provádění tohoto důkazu. Na vyčerpávající odůvodnění napadeného rozhodnutí lze zcela odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelky tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla její stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu