ECLI:CZ:US:2012:1.US.438.12.1
sp. zn. I. ÚS 438/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Dagmar Vorlíčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Údolní 36, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.10.2011, č.j. 15 Co 69/2011-335 a proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28.6.2010, č.j. 23 Nc 21/2008-251, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 7. 2. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného výroku III rozsudku Krajského soudu Brně o nákladech řízení.
Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh předložených k ústavní stížnosti, je patrné, že stěžovatel - důsledně vzato - napadá svojí argumentací i výrok IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010, č. j. 23 Nc 21/2008-251, o nákladech řízení. Proto Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu obě v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (jejich nákladové výroky), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
K věci samé stěžovatel zejména uvádí, že žalobou se matka stěžovatele (Mgr. M. P.), v té době nezletilého, domáhala úpravy práv a povinností rodičů po dobu před a po rozvodu a navrhovala, aby byl stěžovatel svěřen do její výchovy a otci Ing. M. P. bylo stanoveno výživné. Náhradu nákladů soudního řízení matka nepožadovala. Po dosažení zletilosti se stěžovatel k návrhu matky připojil a navrhl, aby od doby jeho zletilosti dne 26. 2. 2009 bylo otci stanoveno na jeho osobu platit výživné ve výši 4.500,- Kč měsíčně a aby byl otec zavázán k úhradě nedoplatku na výživném k jeho rukám.
Dne 18. 3. 2010 stěžovatel svůj návrh změnil tak, aby otci bylo stanoveno výživné na jeho osobu ve výši 7.000,- Kč měsíčně; důvodem této změny byla podle stěžovatele skutečnost, že až v průběhu soudního řízení zjistil, že je dlužníkem Českomoravské stavební spořitelny, a.s., neboť v době jeho nezletilosti si otec vzal na jeho osobu úvěr ze stavebního spoření a měsíční splátka úvěru činí podle tvrzení stěžovatele 2.540,- Kč. Dále stěžovatel navrhl, aby byla otci stanovena povinnost uhradit mu náklady soudního řízení.
Stěžovatel dále uvádí, že na návrh matky upravil soud poměry účastníků řízení předběžným opatřením, a to usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2008, č.j. 23 Nc 21/2008-114 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2009, č.j. 15 Co 39/2009-121, jímž otci stanovil povinnost přispívat na výživu stěžovatele, tehdy ještě nezletilého, částku 2.000,- Kč měsíčně.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2010 č.j. 23 Nc 21/2008-251 bylo rozhodnuto výrokem I. a II. o zastavení řízení o výchově a výkonu rodičovské zodpovědnosti zletilého stěžovatele. Výrokem III. bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti otce ke stěžovateli. Napadeným výrokem IV. citovaného rozsudku bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti citovanému výroku IV. o nákladech podal stěžovatel odvolání; odvolání proti shora citovanému prvostupňovému rozsudku podal rovněž otec stěžovatele, a to proti výroku III., tedy proti rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 2011 č. j. 15 Co 69/2011-335 rozhodl o vyživovací povinnosti otce stěžovatele (výrok I. a výrok II.). Napadeným výrokem III. dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel spatřuje v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zejména porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 a 37 Listiny základních prav a svobod (dále jen "Listina"). To proto, že odvolací soud a soud prvního stupně vyložily normu jednoduchého práva, v tomto případě ust. §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř., výhradně formalisticky; odůvodnění nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů je prý zcela nedostatečné.
Stěžovatel má zato, že v souzené věci jsou dány okolnosti případu tak, jak je má na mysli právě citované zákonné ustanovení. Jde v prvé řadě o samotný výsledek řízení; dále je podle názoru stěžovatele nutné zohlednit ty okolnosti, za nichž se řízení začalo a které ovlivnily jeho průběh.
V této souvislosti stěžovatel především poukazuje na skutečnost, že návrh soudu podle ustanovení §86 odst. 1 zákona o rodině podala matka stěžovatele v době jeho nezletilosti; to jednak proto, že se otec odstěhoval ze společné domácnosti v březnu 2007, jednak proto, že neplnil k němu vyživovací povinnost. Do doby zletilosti stěžovatele k rozhodnutí ve věci samé pak nemohlo dojít, a to výhradně proto, že otec se opakovaně k nařízeným soudním jednáním nedostavoval.
Stěžovatel se po nabytí zletilosti k návrhu matky (z důvodů výše uvedených) připojil a stal se procesním účastníkem řízení, aniž by sám zahájení řízení inicioval. Vstoupil tak do nesporného řízení, které lze zahájit i bez návrhu ve smyslu ust. §81 o. s. ř. Od okamžiku, kdy k probíhajícímu řízení přistoupil, navrhoval, aby mu jako účastníku řízení byla náhrada nákladů přiznána. V důsledku rozhodnutí soudů obou stupňů se nyní jeví toto rozhodnutí stěžovatele o přistoupení k návrhu matky jako nesprávné, neboť měl sám podat žalobu na stanovení výživného. Jelikož by se jednalo o řízení, které lze zahájit pouze na návrh, pak by se pro stanovení náhrady nákladů řízení použilo ust. §142 o.s.ř. a následující. Takový postup stěžovatele by však byl zcela účelový a spekulativní, jelikož jeho jediným motivem by bylo právě to, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Stěžovatel podotýká, že odvolání ve věci samé podal pouze jeho otec a soud mu nevyhověl. Rozhodnutím odvolacího soudu byl rovněž zamítnut i návrh stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení jak za řízení u soudu prvního stupně, tak za řízení u soudu odvolacího. Důvodem nepřiznání nákladů řízení stěžovateli bylo ust. §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a konstatování, že okolnosti, které by přiznání náhrady nákladů odůvodňovaly, soud neshledal.
Za této situace je podle stěžovatele zřejmé, že stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jsou výhradně formalistická, neboť jediným odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů o nákladech řízení je odkaz na ust. §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně evidovaný pod sp. zn. 23 Nc 21/2008. Zjistil, že jmenovaný soud rozhodl rozsudkem z 28. 6. 2010, č.j. 23 Nc 21/2008-251 tak, že: "I. Řízení o výchově zletilého M. P. se zastavuje. [...] II. Řízení o výkonu rodičovské zodpovědnosti pro dobu po rozvodu ke zletilému M. P. se zastavuje. [...] III.Otec je povinen přispívat na výživu zletilého M. P. za dobu od 11.3.2007 do 11.5.2009 výživným v částce 6 500,- Kč měsíčně a za dobu od 12.5.2009 nadále výživným v částce 5 500,- Kč měsíčně, přičemž výživné je splatné vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám zletilého M. [...] Nedoplatek výživného na zletilého M. za dobu od 11.3.2007 do 30.6.2010 v částce 176 416,- Kč je otec povinen doplatit k rukám zletilého M. ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku. [...] Návrh zletilého M., pokud se jím domáhal po otci výživného za dobu od 26.2.2009 do 11.5.2009 o dalších 500,- Kč měsíčně a za dobu od 12.5.2009 nadále o dalších 1 500,- Kč měsíčně, se zamítá. [...] IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. výrok o nákladech řízení.
Výrok pod bodem IV. odůvodnil městský soud následovně: "O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §146 odst. 1 písmeno a) o.s.ř., přičemž soud okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků, neshledal (výrok IV.)."
K odvolání stěžovatelova otce do výroku III. prvostupňového rozhodnutí a k odvolání stěžovatele do výroku IV. prvostupňového rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně dne 25. 10. 2011 rozsudkem č. j. 15 Co 69/2011-335 tak, že:
"I. Rozsudek soudu I. stupně se v části napadeného výroku III. ohledně stanovení výživného otci za dobu od 11. 3. 2007 do 11. 5. 2009 v částce 6.500,- Kč měsíčně a za dobu od 12. 5. 2009 do budoucna ve výši 5.500,- Kč měsíčně potvrzuje. [...] II. V další části napadeného výroku III. ohledně nedoplatku výživného se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že nedoplatek výživného vzniklý jeho stanovením za dobu od 11.3. 2007 do 31. 10. 2011 v částce 247.758,- Kč je otec povinen zaplatit k rukám zletilého M. ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku. [...] III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
Výrok o nákladech řízení odůvodnil krajský soud následovně: "Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba uvést, že řízení bylo zahájeno v době, kdy M. byl nezletilý a v těchto případech dle ust. §146 odst. 1 o.s.ř. nemají účastníci právo na náhradu nákladů řízení v případě, že mohlo být řízení zahájeno bez návrhu. I když M. nabyl v mezidobí zletilosti, odvolací soud dospívá k závěru, že přiznání náhrady nákladů řízení by mohlo přicházet v úvahu pouze v situaci, kdy by zde byly nějaké výjimečné okolnosti, které by pro přiznání takové náhrady svědčily. Tyto však nebyly zjištěny, a proto odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů."
III.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002, (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
V usnesení ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 3170/08 Ústavní soud konstatoval, že možnost přiznat náhradu nákladů řízení, odůvodňují-li to okolnosti případu, ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, je relativně novým zákonným ustanovením, zavedeným novelou č. 30/2000 Sb. S ohledem na to je judikatura obecných soudů speciálně k tomuto institutu značně kusá a názory nauky nejednotné. Zatímco podle jednoho názoru je okolností případu především výsledek řízení a pak také okolnosti, za nichž řízení začalo a které ovlivnily jeho průběh (viz Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 661), podle druhého názoru naopak důvodem pro výjimečné přiznání náhrady není samotný výsledek řízení, nýbrž okolnosti konkrétního případu, které zákon nijak blíže nevymezují (viz Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007, str. 321). I v uvedeném usnesení však Ústavní soud zdůraznil, že výklad podústavních předpisů je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Své závěry však musí srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní, odůvodnit.
Stěžovatel okolnosti případu ve smyslu §146 odst. 1 písm. a) věty za středníkem o.s.ř. vymezuje v ústavní stížnosti takto:
1) výsledek řízení (stěžovatel má za to, že soudy se zásadně ztotožnily s jeho návrhy, respektive s návrhy jeho matky);
2) okolnosti, za nichž řízení začalo a které ovlivnilo jeho průběh [Stěžovatel v této souvislosti uvádí zejména to, že otec výživné ve vztahu k němu platil i před rozhodnutím soudu nedůsledně. Vzal si podle tvrzení stěžovatele v době jeho nezletilosti úvěr ze stavebního spoření a stěžovatel tak jednu dobu dlužil spořitelnímu ústavu částku 2.540,- Kč; otec stěžovatele byl totiž v prodlení s jednou splátkou takového úvěru. Otec se rovněž nedostavuje (nedostavoval) na jednání soudu].
3) nepřiznání nákladového přísudku mohlo mít na stěžovatele nepříznivý dopad; stěžovatel tím má patrně na mysli finanční výdaje související s jeho vlastním právním zastoupením (poznamenal Ústavní soud).
V souladu s výše uvedenými obecnými východisky Ústavní soud posoudil celou situaci a dovozuje, že neshledaly-li oba obecné soudy okolnosti případu v samostatném výsledku řízení (což lze vzhledem k v rozhodnutí vylíčeným skutkovým zjištěním i podle Ústavního soudu akceptovat - srovnej rovněž dále), nelze to a priori považovat za postup neústavní. Uvádí-li pak stěžovatel v ústavní stížnosti některé další skutečnosti, jež by podle něj měly naplnit předpoklady ve smyslu ve větě za středníkem v ust. §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (srovnej shora), pak jde o argumentaci poněkud kusou, nerespektující zcela věrně reálie právě projednávané věci; plyne to nejen ze spisového materiálu, ale i například z velmi podrobného rozhodnutí prvostupňového soudu. Stěžovatelův otec se sice k jednání u prvostupňového soudu nedostavoval, leč byl svým právním zástupcem omluven s tím, že se podrobuje lékařským zákrokům, což je ve spise v podobě lékařských dokumentů opakovaně doloženo (srovnej např. č. l. 98 - 101). Nadto, i jen ze stěžovatelem podaného a v rekapitulační části tohoto usnesení zmíněného odvolání proti výroku IV. prvostupňového rozhodnutí plyne (srovnej č. l. 274 - 277), že stěžovatelem zmiňované stavební spoření uzavřeli oba jeho rodiče ještě v roce 2005, kdy otec z něj financoval rekonstrukci domu, kam se měl stěžovatel s matkou i se sourozenci přestěhovat; k tomu však vzhledem k rozpadu manželství nedošlo. Sám stěžovatel přitom ve zmíněném odvolání výslovně připouští, že půjčku (patrně se jedná o úvěr stavebního spoření - poznamenal Ústavní soud) splácí otec stěžovatele, byť se opozdil s jednou měsíční splátkou ve výši 2.540,- Kč, kterou za něj musel uhradit stěžovatel. To však ani podle názoru Ústavního soudu ještě neukazuje na zvláštní okolnost případu ve smyslu §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věta za středníkem, neboť - a o tom se stěžovatel v ústavní stížnosti již vůbec nezmiňuje - otec stěžovatele jak jeho samotného, tak i jeho bratry finančně i jinak podporuje. Kromě finanční hotovosti přispěl otec stěžovateli například částkou asi 13.000,- Kč (což představovalo cca jednu polovinu kupní ceny) na jízdní kolo, uhradil za něj cenu autoškoly a podobně. Nadto se stěžovatel se svým otcem pravidelně navštěvuje. Pro dokreslení všech okolností případu Ústavní soud ještě poznamenává, že minimálně jeden z bratrů stěžovatele bydlí v nemovitostech patřících otci či z těchto nemovitostí (jiných) pobírá (pobíral) nájem. Za těchto okolností pak ani to, že stěžovatel (či za něj jeho matka, s níž v době rozhodování soudů žil ve společné domácnosti a jejíž měsíční příjem dosahoval například v roce 2009 podle zjištění soudu částky 27.621,- Kč měsíčně čistého) musel uhradit náklady za své právní zastoupení, nepředstavuje takové narušení jeho majetkové sféry, aby to mělo relevanci ústavněprávní; ostatně, kdyby oba soudy skutečně - přísně vzato - postupovaly tak, že do doby zletilosti stěžovatele o nákladech řízení rozhodovaly podle §146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (což také správně učinily) a od okamžiku jeho zletilosti by postupovaly podle §142 o.s.ř., nelze zcela vyloučit, že by sám stěžovatel musel otci uhradit na jeho nákladech řízení určitou částku, neboť soud stěžovatelem navrhované výživné zcela neakceptoval.
Se zřetelem ke všem těmto okolnostem - ze kterých oba soudy znajíce spis nutně vycházely - Ústavní soud dovodil, že odůvodnění napadených výroků obecných soudů o nákladech řízení - byť jinak velmi úsporná - v této souzené věci i z hlediska ústavního obstojí.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2012
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu