ECLI:CZ:US:2012:1.US.449.12.1
sp. zn. I. ÚS 449/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Plavecká 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, čj. 11 Co 244/2010 - 160, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2009, čj. 18 C 84/2006 - 121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti A. Ž. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, vydaných v řízení o zaplacení 30.000.000,- Kč, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, ve kterém jako žalobce neuspěl. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že v této věci stěžovatel podal i dovolání. Dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo ověřeno, že stěžovatel dovolání skutečně podal, a to dne 27. 1. 2012, přičemž řízení o něm nebylo dosud skončeno.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Za dané procesní situace nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost i proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti, ledaže byl zmíněný mimořádný opravný prostředek čerpán neefektivně.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do jeho rozhodování. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvod (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 28/09 ze dne 13. 1. 2009).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a lze jen uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěl, bude moci podat svou novou ústavní stížnost tak, aby zahrnula i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl, soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, tuto ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
František Duchoň
soudce Ústavního soudu