ECLI:CZ:US:2012:1.US.492.12.1
sp. zn. I. ÚS 492/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. H., zastoupené JUDr. Jaromírem Leimbergerem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 Afs 69/2011-82, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že se nevyrovnal se všemi argumenty, které uvedla ve své kasační stížnosti. Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, který označil její žalobu jako "nesourodě strukturovaný text". Stěžovatelka se domnívá, že soudu vydávat takováto tvrzení nepřísluší, a to zvláště v případě, kdy podaná žaloba byla dopodrobna strukturována za pomocí římských i arabských číslic a dalších forem zdůraznění důležitých částí textu, zatímco rozsudek Krajského soudu v Brně i Nejvyššího správního soudu tvoří pouze několik nepřehledně za sebou jdoucích odstavců bez jakýchkoliv označení, z nichž některé jsou dlouhé i několik stran. Takto koncipovaný rozsudek dle názoru stěžovatelky výrazně snižuje její možnost se proti němu bránit. Pokud jde o odůvodnění rozsudku krajského soudu, zde řadu formálních pochybení konstatoval i Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje na odlišnou míru pečlivosti při vypracování odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a např. rozsudku téhož soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 1 Afs 85/2009 - 104, a vyjadřuje své přesvědčení, že vzhledem k zásadě rovnosti lidí v důstojnosti a v právech (čl. 1 Listiny) není důvod, aby se rozsudky takto výrazně lišily. Ve formální stránce napadeného rozsudku proto stěžovatelka spatřuje porušení jejího práva na soudní ochranu. V meritu věci stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. IV ÚS 49/04, podle kterého "záloha by měla ... v zásadě přibližně odpovídat předpokládané budoucí daňové povinnosti, která má být zálohou založena", odmítá závěr jak správních orgánů obou stupňů, tak Krajského soudu v Brně, že je povinna platit zálohy i z poloviny manželova příjmu ze závislé činnosti, který je současně zálohován u zaměstnavatele, případně podat žádost o stanovení zálohy daně jinak. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k podstatě a výkladu institutu společného zdanění manželů správcem daně by byla nucena tuto žádost podávat každoročně. Správní orgány navíc mají za samozřejmé, že si kromě výhod společného zdanění manželů měla stěžovatelka být vědoma nevýhody vyššího zálohování. Tento výklad §13a zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "ZDP"), považuje stěžovatelka za ústavně nekonformní a domnívá se, že za situace, kdy zákon zde nabízí více výkladů nejasného ustanovení "ze které vypočte daň", je správce daně povinen použít pro poplatníka příznivější výklad.
Ze spisu Krajského soudu v Brně 29 Af 4/2010, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 29. 10. 2009, č. j. 16787/09-1500-709635, bylo opětovně (po dřívějším zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Brně) zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výzvě Finančního úřadu Brno IV ze dne 10. 7. 2006, č. j. 126375/06/291914/3911, k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě (zálohy na daň z příjmů ve výši 41 400 Kč), vydané podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "ZSDP"). Rozhodnutí Finančního ředitelství napadla stěžovatelka žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, č. j. 29 Af 4/2010 - 43, jako nedůvodná zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkami stěžovatelky týkající se formálních vad napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka spatřuje v této souvislosti porušení svého práva na spravedlivý proces jednak v tom, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal se všemi jejími argumenty obsaženými v kasační stížnosti, a jednak v tom, že nebyla vypracování napadeného rozsudku věnována taková pečlivost, která by jej činila srozumitelným v míře obvyklé a umožňující stěžovatelce náležitou právní obranu. S těmito námitkami stěžovatelky se Ústavní soud neztotožňuje.
Stěžovatelka konkrétně namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jejím tvrzením (bod B3 kasační stížnosti), že Krajský soud v Brně nesprávně interpretoval §13a ZDP. Z obsahu kasační stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka skutečně vytýkala Krajskému soudu v Brně, že v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 10 uvedl, že 13a ZDP upravuje výpočet daně ze společného základu daně. Stěžovatelka polemizuje, že žádný výpočet daně citované ustanovení neupravuje. Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že ustanovení §13a ZDP je přímo v zákoně označeno nadpisem "Výpočet daně ze společného základu daně manželů", jedná se o natolik triviální námitku stěžovatelky, že v absenci vyjádření se k takovému tvrzení stěžovatelky nelze spatřovat žádný zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Jak navíc konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". To platí také i pro námitku stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jejím názorem (bod B4 kasační stížnosti) ohledně nesprávnosti závěru Krajského soudu v Brně, podle kterého by jediným zákonným řešením v této situaci bylo podání žádosti ve smyslu §67 ZSDP. Ústavní soud dodává, že na výše uvedeném nic nemění tvrzení stěžovatelky, že nevolila jediné dle Krajského soudu v Brně zákonné řešení situace, a to podání žádosti ve smyslu §67 ZSDP, neboť by tím dle svých slov akceptovala stanovenou zálohu na daň jako správně vypočtenou.
Nejvyšší správní soud totiž v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí podrobně a srozumitelně stěžovatelce vyložil, že z dikce ustanovení ZDP, která jednotlivě ve svém rozsudku citoval, a s ohledem na poslední známou daňovou povinnost stěžovatelky, jak jí byla podle §46 odst. 5 téhož zákona za rok 2005 stanovena, je evidentní, že jí ze zákona vznikla povinnost hradit zálohu na daň ve výši a v termínu, jak vyplývá z výzvy správce daně ze dne 12. 7. 2006, č. j. 126375/06/291914/3911, tj. ke dni 15. 6. 2006 a ve výši 41 400 Kč. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že je tomu tak proto, že pro účely stanovení záloh u jednotlivých z manželů se postupuje samostatně podle ustanovení §38a ZDP, jak bylo výslovně uvedeno v §13a odst. 5 písm. b) ZDP. Jelikož stěžovatelkou poukazovaný společný základ daně není základem daně ve smyslu ustanovení §38a odst. 5 ZDP, ale je jím (v jejím případě) právě základ daně podle §5 odst. 2 ZDP (stěžovatelka má souběžně dva nebo více druhů příjmů uvedených v §6 až 10 ZDP), nelze dojít k jinému závěru než takovému, že v projednávané věci bylo správně aplikováno ustanovení §38a odst. 5 věta druhá ZDP. Stěžovatelka byla tedy povinna platit zálohy v plné výši a podle její poslední známé daňové povinnosti (165 236 Kč). Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že pokud došly správní orgány a po té i krajský soud k závěru, že stěžovatelka byla povinna ke dni 15. 6. 2006 uhradit správci daně na záloze na daň částku 41 400 Kč, tedy 25% z poslední známé daňové povinnosti (165 236 Kč), je takový závěr v souladu se zákonem.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace citovaných ustanovení ZSDP i ZDP byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud nemohl se stěžovatelkou souhlasit ani v tom, že formální stránka napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu způsobila pro svou nepřehlednost zásah do práva stěžovatelky na soudní ochranu. Dle názoru Ústavního soudu splňuje napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu veškeré náležitosti kladené na něj §54 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Mimo splnění zákonných náležitostí rozsudku nelze konstatovat ani jeho stylistickou nepřehlednost, neboť je řádně a ve zvláštních odstavcích označeno napadené rozhodnutí, obsah kasační stížnosti, vyjádření finančního ředitelství, závěry o namítané nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu. Není tedy zřejmé, proč by mělo dojít ke snížení možnosti stěžovatelky se proti rozsudku Nejvyššího správního soudu bránit, ostatně z textu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka obsahu napadeného rozhodnutí řádně porozuměla.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu