ECLI:CZ:US:2012:1.US.533.12.1
sp. zn. I. ÚS 533/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem Spálená 10, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2011, č. j. 5 Co 1919/2011-729, a proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 6. 2011, č. j. 7 C 97/2008-687, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše označených usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu ve Strakonicích (dále také "soud prvního stupně"). Usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto tak, že návrh stěžovatele na přiznání osvobození od soudních poplatků se zamítá, že odvolací řízení se zastavuje a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.
Stěžovatel uvádí, že ve věcí samé se měl rozhodovat spor o zaplacení částky 703 785, 175- Kč s příslušenstvím. Vzhledem k tomu, že dle svých tvrzení nebyl v příznivé sociální situaci, opakovaně požádal o osvobození od soudních poplatků. Ani v jednom případě nebylo návrhu vyhověno, o posledním návrhu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 6. 2011, č. j. 7 C 97/2008-687. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, kterému však nebylo vyhověno, a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2011, č. j. 5 Co 1919/2011-729, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
Stěžovatel, jak sám uvádí, po vydání obou napadených usnesení zjistil, že ve výpočtech obecných soudů jsou podstatné matematické chyby, spočívající konkrétně v tom, že výše soudního poplatku byla stanovena na 28 150,- Kč, přičemž správně se má jednat o částku 27 060,- Kč. Ke dni 4. 1. 2012 tedy učinil podnět ke zrušení obou usnesení, dosud však neobdržel žádnou oficiální odpověď.
Další pochybení obecných soudů má spočívat v tom, že stěžovateli upřely možnost uplatnění petičního práva, neboť mu neposkytly dodatečnou lhůtu ke splnění poplatkové povinnosti. V tomto bodě stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu vydané ve věci sp. zn. III. ÚS 588/2000, resp. IV. ÚS 776/05.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 4 Ústavy České republiky:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených usnesení a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel jako žalobce se v řízení u Okresního soudu ve Strakonicích proti žalované S. Ž. domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a zaplacení částky 703 785, 175- Kč s příslušenstvím. V této věci bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 19. 2. 2009, č. j. 7 C 98/2008-512, dne 8. 4. 2009 jej však stěžovatel napadl odvoláním.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 8. 2009, č. j. 7 C 97/2008-555, byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání, a to ve výši 28 150,- Kč. Stěžovatel však opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků. Usneseními Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 12. 2009, č. j. 7 C 97/2008-595 a ze dne 27. 8. 2010, č. j. 7 C 97/2008-637, byly návrhy zamítnuty, rozhodnutí byla navíc potvrzena Krajským soudem v Českých Budějovicích.
Přípisem ze dne 5. 5. 2011 byl stěžovatel upozorněn na skutečnost, že soudní poplatek z odvolání nebyl dosud uhrazen. Ke splnění poplatkové povinnosti mu byla poskytnuta dodatečná lhůta. Na tento přípis stěžovatel reagoval podáním ze dne 31. 5. 2011, kdy opět navrhl osvobození od soudních poplatků, neboť pro nemoc a ztrátu zaměstnání mělo dojít k podstatné změně poměrů.
Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 6. 2011, č. j. 7 C 97/2008-687, byl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků zamítnut, přičemž výrokem II. tohoto usnesení bylo dále rozhodnuto tak, že odvolací řízení se zastavuje. V odůvodnění soud prvního stupně uvádí, že stěžovatelem uváděné důvody pro osvobození jsou obdobné důvodům uvedeným v žádostech minulých. Odkázal rovněž na dřívější rozhodnutí odvolacího soudu, jež zjistil, že v období od 1. 5. 2006 do 28. 2. 2011 stěžovatel pobíral nadprůměrnou mzdu. K tomu dodal, že na konečném závěru nemůže nic změnit ani deklarovaná pracovní neschopnost, neboť v době rozhodování trvala pouze tři měsíce. Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že v době výzvy k zaplacení soudního poplatku měl stěžovatel k dispozici šek na částku 450 000,- Kč a že je vlastníkem několika stavebních parcel. K zastavení odvolacího řízení soud prvního stupně dodal, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně upozorněn na následky nesplnění poplatkové povinnosti.
Proti usnesení soudu prvního stupně stěžovatel podal odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že v období do 28. 2. 2011 skutečně pobíral odpovídající příjem, nicméně jej musel vyživovat dvě osoby. Ke dni 1. 3. 2011 mělo dojít k podstatné změně poměrů, kdy zejména pro vážný pracovní úraz se rodina stěžovatele ocitla na hranici sociální nouze.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2011, č. j. 5 Co 1919/2011-729, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že se opakovaně zabýval zjišťováním majetkových poměrů stěžovatele. Bylo zjištěno, že stěžovatel je ženatý a má dvě děti. V období od 22. 6. 2009 do 31. 8. 2011 byla manželka stěžovatele nezaměstnaná a pobírala sociální dávky. I přesto, že stěžovatel byl povinen plnit vyživovací povinnost ke dvěma osobám, vyjádřil odvolací soud přesvědčení, že i přes ztrátu zaměstnání a pracovní neschopnost dřívější nadprůměrné příjmy (konkrétně 36 168,- Kč měsíčně v roce 2009 a 35 143,- Kč v roce 2010) umožňují, aby stěžovatel poplatkovou povinnost splnil. Od března 2011 stěžovatel navíc pobíral nemocenské dávky v částkách 19 080,- Kč až 19 716,- Kč měsíčně. Navíc odvolací soud dodal, že setrvává na svých dřívějších zjištěních o vlastnictví stavebních parcel stěžovatele. Stejně tak věnoval pozornost tvrzení stěžovatele, že je proti němu vedeno exekuční řízení pro vymožení částky 254 931,34- Kč, kdy jistina představovala částku 89 273,- Kč. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dluhy vzniklé v minulosti, kdy stěžovatel navíc měl čas i prostředky k jejich uspokojení, zohlednil odvolací soud pouze částku odpovídající jistině, nikoliv nákladům exekuce. Odvolací soud konečně zohlednil i dispozici šekem v hodnotě 450 000,- Kč.
K zastavení odvolacího řízení odvolací soud uvedl, že stěžovatel byl již v minulosti několikrát upozorněn na následky nezaplacení soudního poplatku.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (event. čl. 4 Ústavy České republiky) je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní stížnost se soustředila na dvě výtky vůči postupu obecných soudů, konkrétně na nesprávný výpočet soudního poplatku, jednak na upření možnosti uplatnění petičního práva.
K první výtce směřující vůči nesprávnému výpočtu soudního poplatku Ústavní soud uvádí, že tato výtka není nijak významná. V obou napadených usneseních obecných soudů byla řešena otázka osvobození od soudních poplatků, nikoliv přímo otázka samotného zaplacení soudních poplatků. Soudy se tak zabývaly pouze majetkovými poměry stěžovatele. Tato výtka by mohla mít jistou relevanci, avšak pouze v případě podstatné odlišnosti správné a předepsané výše soudního poplatku. V souzené věci se však jedná o stěžovatelem uváděný rozdíl cca jednoho tisíce korun.
K druhé výtce Ústavní soud uvádí, že po podrobném prostudování obou napadených rozhodnutí obecných soudů došel k následujícím závěrům. Pokud navrhovatel na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku zareaguje podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků a pokud obecný soud následně jedním rozhodnutím žádost o osvobození zamítne a současně zastaví předmětné řízení, jedná se bezpochyby o odepření spravedlnosti, resp. o porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel však v souzené věci nežádal o osvobození od soudních poplatků poprvé, nýbrž tak činil opakovaně. V předchozích případech (nejméně dvakrát) byl soudem vždy řádně poučen o následcích, které nezaplacení soudního poplatku přinese. Vždy mu byl poskytnut dostatečný časový prostor pro dřívější splnění poplatkové povinnosti.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že zejména odvolací soud opětovně přezkoumal majetkové poměry na straně stěžovatele. Přihlédl tak k možným změnám a jeho zjištěním nelze nic vytknout.
Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43
odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2012
Vojen Güttler,v.r.
předseda senátu