ECLI:CZ:US:2012:1.US.638.12.1
sp. zn. I. ÚS 638/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. srpna 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. O. K., M. K. a E. K., všech zastoupených Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 57 Co 98/2011 ze dne 21. listopadu 2011 a výroku II. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 23 C 4/2007 ze dne 6. září 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického, části v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl v řízení o odstranění stavby žalobcům - manželům S. přikázán do vlastnictví v napadených výrocích označený plot, postavený žalovanými stěžovateli, a to za náhradu ve výši 13 130,- Kč, kterou jsou jim žalobci povinni zaplatit ve stanovené lhůtě.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení týkajícím se účastníků - vlastníků sousedních pozemků, k nimž jim před 1. lednem 1992 svědčilo právo osobního užívání pozemků, zahájeném k žalobě manželů S. o odstranění plotu (a části dřevěné kůlny) postaveného stěžovateli v dobré víře, že staví na svém, částečně však zasahujícího (jak zjištěno při měření v roce 1999) do pozemků žalobců. Soud I. stupně po provedení obsáhlého dokazování, včetně jednání na místě samém pokud jde o stavbu plotu, po zhodnocení všech provedených důkazů vycházel z jím zjištěného skutkového stavu, že stavba předmětného plotu, stavěného stěžovateli v roce 1996, aniž zde byl souhlas žalobců, zasahuje částečně do pozemků žalobců, jak tito zjistili při vytyčování hranice pozemků v roce 1999, s jehož závěry byli také stěžovatelé, minimálně prvá stěžovatelka, seznámeni. V rámci možností daných ustanovením §135c občanského zákoníku z důvodů, které v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, volil soud řešení podle odst. 2 uvedeného ustanovení poté, co žalobci s tímto řešením projevili souhlas. Učinil tak poté, co námitku stěžovatelů o vydržení sporné části pozemku posoudil jako nedůvodnou. Podmínka zákonem požadované 10letileté vydržecí doby podle něj splněna nebyla, když v podstatě s odkazem na právní úpravu účinnou do 31. 12. 1991 vycházel z názoru, že desetiletá vydržecí doba mohla začít běžet nejdříve od 1. 1. 1992 a než stačila uplynout, došlo ke ztrátě dobré víry stěžovatelů. Toto rozhodnutí soudu I. stupně ve výrocích týkajících se předmětného plotu odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím jako věcně správné potvrdil (ohledně odstranění kůlny rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání) a jak patrno z obsahu zdůvodnění jeho potvrzujícího rozhodnutí, vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, jež dále doplnil a podrobně pak rozvedl důvody, pro které považoval soudem zvolené řešení podle §135c odst. 2 občanského zákoníku v daném případě za nejvhodnější. Souhlasil i s posouzením otázky vydržení pozemku stěžovateli, resp. jeho nevydržením, i když s částečně odlišnou argumentací
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v jejímž podrobném zdůvodnění, zdůrazňujícím především jejich dobrou víru o stavbě plotu na svém pozemku, vznáší stěžovatelé řadu námitek proti napadeným rozhodnutím a to jak proti skutkovým zjištěním soudů, tak i k jejich právním závěrům vedoucím následně k použití ustanovení §135c odst. 2 občanského zákoníku i k posouzení otázky vydržení pozemku, přičemž v poměru k posouzení této se dovolávají judikatury Nejvyššího soudu, z níž obsáhle citují. Poukazují na to, že se stali oprávněnými držiteli části předmětných pozemků na základě uzavřených smluv, a to dohody o zřízení práva společného osobního užívání pozemku ze dne 30. 8. 1990 (p. č. 427) a kupní smlouvy ze dne 2. 9. 1996 (p. č. 426 a p. č. 425/3) a odvolacímu soudu kromě nesprávných skutkových závěrů pak zejména vytýkají, že neobjasnil, proč do vydržecí doby nezapočítal v jejich prospěch také dobu, po kterou měl pozemky v držbě jejich právní předchůdce. Podle přesvědčení stěžovatelů k vydržení jejich vlastnického práva k části předmětných pozemků došlo, neboť na jejich straně byly splněny všechny podmínky pro vydržení požadované zákonem. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů dovozují proto porušení shora označených základních práv a navrhují zrušení napadených rozhodnutí v označených výrocích.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se stěžovatelé dovolávají. V posuzované věci obecné soudy na základě zjištěného skutkového stavu, jejž Ústavní soud, jak třeba zdůraznit, s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, v rozhodnutích dostatečně rozvedly své úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení §135c občanského zákoníku ve vztahu ke stavbě plotu stěžovatelů, vycházející i z jimi citované judikatury a vedoucí je k závěru o tom, že řešení ve smyslu odst. 2 tohoto ustanovení je v daném případě ze všech možnosti, které uvedené ustanovení k řešení stavu vyvolaného neoprávněnou stavbou nabízí, řešením nejvhodnějším, přičemž v aplikaci a výkladu použitého ustanovení obecnými soudy protiústavnost shledána nebyla. Stejně tak, pokud jde o posouzení primární otázky vydržení části předmětných pozemků, Ústavní soud pro svůj zásah důvodu neshledal. Částečně sice třeba přisvědčit stěžovatelům, že odvolací soud v odůvodnění této části rozhodnutí nelogicky a nesprávně tvrdí, že vydržecí doba od 2. 9. 1996 (kdy stěžovatelé koupili jeden z pozemků přiléhajících k pozemku žalobců, na nichž je postaven předmětný plot) do podání žaloby neuplynula, žaloba totiž byla v daném případě podána až dne 11. 9. 2007, přesto však Ústavní soud konečný závěr o tom, že k vydržení nedošlo, považuje za věcně správný. Odkazuje přitom na skutková zjištění obecných soudů, která, jak shora uvedeno, sám jinak hodnotit nemůže. Z nich plyne, že ke ztrátě dobré víry stěžovatelů (přičemž také podle Ústavního soudu postačí u ideálního spoluvlastnictví prokázání existence této skutečnosti jen u jednoho ze spoluvlastníků) došlo již v roce 1999, a proto z pohledu počítání vydržecí doby tak již není uvedené datum podání žaloby významné. Pokud jde o pozemky, k nimž bylo původně stěžovatelům zřízeno právo osobního užívání, pak v zásadě lze - ve stanovení počátku běhu vydržecí lhůty dnem 1. 1. 1992 - odkázat na zdůvodnění soudu I. stupně, které v podstatě odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu ČR (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 19/2002, 22 Cdo 1261/2002). Námitce stěžovatelů, že v jejich prospěch měla být započtena také doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě jejich právní předchůdce, přisvědčit podle přesvědčení Ústavního soudu v daném případě nelze s ohledem na to, že jejich právním předchůdcem ve stejné době byl stejně jako v případě žalobců jeden a tentýž subjekt (totožný subjekt byl rovněž původně vlastníkem pozemku, který stěžovatelé v roce 1996 koupili). Konečně pak k procesní námitce stěžovatelů týkající se postupu soudu I. stupně v souvislosti s ustanovováním znalce, který tito hodnotí jako překvapivý, třeba uvést, že usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, není soud ve smyslu ustanovení §170 odst. 2 o. s. ř. vázán a taková svá rozhodnutí může tedy soud měnit.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí jmenovaných soudů nevykazují prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatelů tak Ústavní soud nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.
Z uvedených důvodů byla stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Pro úplnost v daném případě považuje Ústavní soud za vhodné dodat, že okolnosti případu (dobrá víra stěžovatelů při stavbě plotu, jejich snaha o odkoupení pozemku a další), které samotné obecné soudy vedly k hodnocení této věci jako "nešťastného případu" by mohly být důvodem pro případné zvažování aplikace ustanovení §150 o. s. ř. v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 13. srpna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu