ECLI:CZ:US:2012:1.US.718.12.1
sp. zn. I. ÚS 718/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2011, č. j. 3 Ads 123/2011-67, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří zakotvené v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ve skutečnosti, že orgány veřejné moci při rozhodování o výši jeho starobního důvodu nezohlednily okolnosti, které ovlivňovaly výši pracovního příjmu stěžovatele v produktivním věku, spatřuje stěžovatel porušení principu rovnosti občanů před zákonem vymezeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že rozhodnutí obecných soudů i správních orgánů jsou nezákonná a v rozporu s článkem 30 Listiny základních práv a svobod. Závěr obecných soudů, že vyplacená náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jakožto důsledku nemoci z povolání nemá vliv na výši starobního důchodu, považuje stěžovatel za nesprávný a odporující principu zásluhovosti. Také orgány sociálního zabezpečení v řízení, které předcházelo vydání správních rozhodnutí, pochybily při hodnocení rozhodných skutečností, když při stanovení výpočtového základu pro účely stanovení výše starobního důchodu nezohlednily vyplacené částky náhrad z titulu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v důsledku nemoci z povolání. Přestože původní rozhodnutí ze dne 16. 9. 2010 konstatuje, že náhrada za ztrátu na výdělku bude do výměry důchodu započtena po předložení příslušného tiskopisu, a přestože stěžovatel v souvislosti s námitkovým řízením doložil, že mu na náhradách za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1. 1. 1994 do 31. 8. 2007 bylo vyplaceno celkem 1.923.153,- Kč, Česká správa sociálního zabezpečení v rámci námitkového řízení dovodila, že vyplacené náhrady nemají vliv na výši důchodu. Stěžovatel namítá, že právě vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku mu měly nahradit újmu na mzdě, která mu vznikla jako důsledek nemoci z povolání,
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 32 Ad 1/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 9. 2010, č. j. 420 824 068 byl stěžovateli přiznán od 1. 9. 2007 podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění (dále "zákon č. 155/1995 Sb.") starobní důchod ve výši 12 709 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, o kterých rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010, č. j. 420 824 068/315-RP, tak, že námitky stěžovatele zamítla a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 16. 9. 2010, č. j. 420 824 068 potvrdila. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 19. 11. 2010 napadl stěžovatel žalobou, která byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2011, č. j. 32 Ad 1/2011-43, zamítnuta. Stejně tak byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta kasační stížnost podaná stěžovatelem proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ochrany se zřetelem k čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, přičemž své námitky směřuje nejprve do řízení správního a posléze soudního řízení správního, v němž svůj nárok uplatnil a v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno. V dané věci jde tedy o posouzení, zda tato řízení (především soudní řízení správní) svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, se odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud má za to, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu a krajského soudu mu byla k dispozici žaloba a kasační stížnost, kterých využil, a jeho podání byla soudy řádně věcně projednána. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci totiž představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Nejvyšší správní soud stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že Česká správa sociálního zabezpečení provedla výpočet výše starobního důchodu dodatečným započtením náhrad podle §16 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. do vyměřovacího základu za jednotlivé roky. Vzhledem ke snížením vyloučené doby v důsledku započtení náhrad však činil osobní vyměřovací základ stěžovatele pouze 26 241 Kč, poněvadž vyloučená doba se změnila na dobu s výdělky, namísto 30 610 Kč v případě, kdy tyto náhrady nebyly ještě zohledněny. Pro posouzení správného výpočtu výše starobního důchodu v případě stěžovatele byl klíčový §19 zákona č. 155/1995 Sb. upravující zachování vazby na původní výpočtový základ, z něhož byl stěžovateli vyměřen dřívější (zde částečný invalidní) důchod. Jakkoliv nemohla být logicky náhrada za ztrátu na výdělku v osobním vyměřovacím základu ve výši 51 206 Kč zhodnocena, neboť ten byl přepočítán z osobního vyměřovacího základu stěžovatele pro vyměření částečného invalidního důchodu (pobírán od 1. 8. 1988), Česká správa sociálního zabezpečení byla povinna vycházet z vyššího výpočtového základu stanoveného z uvedeného osobního vyměřovacího základu, jak ostatně ku prospěchu stěžovatele i učinila. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že při zohlednění výše citovaného ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. tak Česká správa sociálního zabezpečení zcela správně pro stanovení výše důchodu určila výpočtovým základem stěžovatele výpočtový základ určený z nejvyššího osobního vyměřovacího základu 51 206 Kč.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který, jak je z výše uvedeného zřejmé, se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §19 zákona č. 155/1995 Sb. byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem obecných soudů a správních orgánů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Vojen Güttler
předseda senátu