ECLI:CZ:US:2012:1.US.737.12.1
sp. zn. I. ÚS 737/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 22 C 38/2002-409 ze dne 3. prosince 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 192/2011-446 ze dne 20. října 2011, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 1 a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a T. J., vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V poslední den lhůty elektronicky zaslanou ústavní stížností, včas doplněnou písemným vyhotovením, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých základních práv a svobod, zaručených čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod, a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z níže uvedených důvodů.
2. Stěžovatel měl za to, že obecné soudy v dané věci nesprávně vyšly z výslechů vedlejší účastnice (žalobkyně), její dcery a přítelkyně, které proběhly ve Velké Británii; o termínu jejich konání nebyl stěžovatel vyrozuměn a neměl možnost se jich zúčastnit. Tím mělo dojít k porušení rovnosti účastníků řízení ve prospěch vedlejší účastnice a v podstatě i porušení zásady ústnosti, neboť se jich stěžovatel bez své viny nezúčastnil, ať už sám, nebo prostřednictvím zvoleného právního zástupce ve Velké Británii; tím mu bylo upřeno právo a možnost klást svědkyním a vedlejší účastníci otázky. Do výslechu měla přitom zasahovat i další osoba, některé otázky měla objasňovat, což nebylo přípustné, do výslechu tak nedovoleným způsobem zasahovala, a tím byly výpovědi ovlivněny, což se odrazilo v tvrzeních vyslýchaných osob a ovlivnilo to další průběh provádění výslechů. Stěžovatel dále nesouhlasil s hodnocením důkazů soudů obou stupňů; soudy totiž vyšly toliko z výpovědí vedlejší účastnice a svědkyň. Vedlejší účastnice přitom nenavrhla jiné důkazy, kterými by mohla prokázat, že se úraz stal v uvedeném místě a že k úrazu došlo v souvislosti s porušením povinností ze strany stěžovatele (tj. místo nebylo dostatečně osvětleno, případně že některý ze schodů byl poškozen). Stěžovatel dále nesouhlasil s určením výše škody v některých položkách, jak byla škoda vedlejší účastnicí vyčíslena. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatel k návrhu připojil.
4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235)".
5. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
6. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice, narozená v r. 1933, spolu se svojí dcerou a její přítelkyní navštívily dne 1. dubna 2000 restauraci Bohema v Praze 1, Václavské náměstí 824/29. Restaurace se nacházela v prvním poschodí v domě ve vlastnictví stěžovatele. Při odchodu z restaurace vedlejší účastnice kvůli poškozenému schodišti a nedostatečnému osvětlení na chodbě ze schodů upadla, v důsledku čehož si zlomila levou stehenní kost. Rychlou záchrannou službou byla odvezena do nemocnice a operována; dne 6. dubna 2000 byla na vlastní žádost z nemocnice propuštěna s doporučením hospitalizace za účelem doléčení v místě bydliště ve Velké Británií, kam se neprodleně vrátila. Po dobu jejího prodlouženého pobytu v Praze s ní jako doprovod zůstala její dcera. Vedlejší účastnice v souvislosti s poškozením svého zdraví požadovala náhradu související majetkové škody.
7. Ústavní soud konstatuje, že námitky, které mu byly stěžovatelem předloženy, již zazněly před odvolacím soudem, v rámci podaného odvolání, a odvolací soud se s nimi vypořádal. Uvedl konkrétně, že k vadám řízení přihlíží odvolací soud pouze potud, pokud by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť výslechy vedlejší účastnice a svědkyní byly provedeny v souladu s Nařízením Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001, o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech, podle jehož článku 10 odst. 2 vyřídí žádost o dokazování v souladu s právními předpisy svého členského státu. Odvolací soud stěžovateli přisvědčil, že vzhledem k článku 11 odst. 1 citovaného nařízení měl právo být přítomen při dokazování prováděném dožádaným soudem. Z podání stěžovatele ze dne 18. 1. 2006 na čísle listu 186 spisu vyplynulo, že se nebude moci těchto výslechů účastnit. Stěžovatel však zároveň namítal bezdůvodnost těchto výslechů a jejich nadbytečnost. Odvolací soud neshledal, že by nepřítomnost žalované strany (stěžovatele) při provedení těchto důkazů způsobila takovou vadu řízení, která by mohla mít zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé.
8. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelovým návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
9. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele náležitým způsobem vypořádaly. Není sice možné konstatovat, že provedení důkazu výslechem vedlejší účastnice a svědkyní bylo bezchybné, ale toto pochybení bylo odvolacím soudem hodnoceno a v rámci řízení k němu bylo přihlédnuto. Absence stěžovatele u výslechu a intenzita porušení jeho procesních práv musí být poměřována též jeho vztahem k tomuto důkazu, jenž byl deklarován jeho prohlášením, že tento důkaz považuje za nadbytečný a bezdůvodný, což následně svojí další procesní aktivitou popřel, přičemž tak činil z hlediska vývoje řízení až v okamžiku, kdy získal pocit, že to pro něj může být v řízení prospěšné. Stěžovatel neuvedl, v čem by mohly být výpovědi nepravdivé, nepřesné, zavádějící, resp. zůstal mu ponechán prostor, aby jejich tvrzení vyvrátil. O tomto postupu se však stěžovatel v ústavní stížnosti nezmiňuje. Nikoliv každé pochybení v řízení před obecnými soudy může svoji intenzitou dosáhnout až ústavněprávní roviny; v tomto případě je nutno přihlédnout též k tomu, že skutkový děj byl zjištěn i na základě dalších důkazů, než jen výslechem uvedených osob.
10. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V tomto smyslu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, byť mu tato z ústavního vymezení jeho funkce nepřísluší.
III.
11. Vzhledem k tomu, že se stěžovateli v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu