ECLI:CZ:US:2012:1.US.769.12.1
sp. zn. I. ÚS 769/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky N. P., zastoupené Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem Římská 32, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9 2011 č. j. 20 Cdo 2817/2011-55, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 č. j. 14 Co 331/2010-30, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 12. 2009 č. j. 55 Nc 23199/2009-3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ústavní stížností ze dne 1. 3. 2012 napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů (Poznámka: u napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010, se správně jedná o č. j. 14 Co 331/2010-30, a nikoli, jak stěžovatelka uvedla v petitu ústavní stížnosti č.j. 15 Co 331/2010-30) s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Dle stěžovatelky se tak stalo tím, že Nejvyšší soud neposoudil její dovolání z pohledu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a tedy pod aspektem stěžovatelkou tvrzených otázek zásadního právního významu. V této souvislosti zdůraznila, že "o právním významu vytčených otázek" svědčí i obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1881/11. Stěžovatelka se domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu zjistil, že dovolání stěžovatelky směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10 2010, č. j. 14 Co 331/2010-30, bylo odmítnuto proto, že dle §238a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (tedy ve znění rozhodném pro posouzení věci stěžovatelky) dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), již není od 1. 7. 2009 přípustné. Z uvedeného proto v souzené věci nelze dovodit nic jiného, než to, že dovolání nebylo [v důsledku v §238a odst. 1 o. s. ř. taxativně uvedených skutkových podstat zakládajících v daném případě ex lege (a contrario) jeho nepřípustnost] způsobilé posouzení otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vůbec otevřít. Jinými slovy, důvod odmítnutí (nepřípustnosti dovolání) vyplývá přímo (a contrario) ze zákona a není odvislý od úsudku, resp. nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu.
Z uvedeného plyne, že obsah odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je ve shodě s aplikovanými zákonnými ustanoveními [tj. s §236 odst. 1 o. s. ř.; dále s Částí první, Čl. I Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., a konečně s §238a o. s. ř. odst. 1, §243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.] ústavněprávně nepřijatelné konsekvence nezakládá a tedy ke stěžovatelkou tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedochází. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Nejvyššího soudu k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9 2011, č. j. 20 Cdo 2817/2011-55, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Ve vztahu k části petitu, navrhující zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 č. j. 14 Co 331/2010-30 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 12. 2009 č. j. 55 Nc 23199/2009-3 promítá se popsaná procesní situace následně v tom, že k aplikaci výjimky uvedené v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny náležité předpoklady, neboť k odmítnutí (stěžovatelkou podaného) dovolání nedošlo v důsledku kvalifikace tohoto odmítnutí jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení orgánu, jenž o něm rozhodoval a kterou citované ustanovení předpokládá.
Ústavní soud proto z uvedeného nemůže dovodit nic jiného než to, že v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené (§72 odst. 3 a odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a zde ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ústavní soud konečně připomíná, že stejně rozhodl ve srovnatelné věci téže stěžovatelky vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 770/12.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu