ECLI:CZ:US:2012:1.US.851.12.1
sp. zn. I. ÚS 851/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti I. D., zast. JUDr. Richardem Pechou, advokátem, sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.12.2011, č.j. 22 Cdo 4053/2011-289, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.1.2011, č.j. 15 Co 465/2011-258, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1.4.2010, č.j. 9 C 112/2008-236, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadl ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"). K věci uvedl, že rozsudkem obvodního soudu bylo vypořádáno SJM stěžovatele a jeho bývalé manželky, přičemž mu byla, mimo jiné, přikázána do výlučného vlastnictví budova č.p. X na pozemku parc. č. XY v kat. úz. Ďáblice a uložena mu povinnost zaplatit na dorovnání podílu konkrétní částku. Stěžovatel tento rozsudek napadl odvoláním, městský soud prvostupňový rozsudek potvrdil; následné stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto s tím, že je zpochybněno nikoliv právní posouzení provedené obecnými soudy, nýbrž toliko hodnocení důkazů a skutková zjištění.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvení v čl. 36 odst. 2 (z dalšího obsahu však vyplývá, že stěžovatel kalkuluje s porušením práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1) a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podle stěžovatele spočívala jeho zásadní námitka od počátku sporu v tom, že předmětný dům není součástí SJM účastníků řízení, a byla založena na těchto skutečnostech: nabytí vlastnického práva k pozemkům rodiči stěžovatele, vydání stavebního povolení v jejich prospěch, včetně povolení k předčasnému užívání, převod oddělených pozemků do vlastnictví stěžovateli a jeho manželce, zápis vlastnického práva výlučně ve prospěch stěžovatele, financování stavby z prostředků rodičů stěžovatele a zejména jeho bratra. Přes tyto důkazy soud I. stupně rozhodl, že stavba předmětného domu spadá do SJM účastníků a tento závěr přejal i soud odvolací a v podstatě beze změny i soud dovolací. Zjištění o tom, že dům je v SJM, soudy opřely o závěr, podle něhož je vlastníkem nově vzniklé stavby její stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy osoba, která měla v úmyslu stavbu nabýt do svého vlastnictví (podle rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo 1174/2001). Dle stěžovatelova názoru však soudy vůbec nebraly v potaz, že tento závěr má dva aspekty, dvě podmínky: osobě nepostačuje k nabytí vlastnictví její úmysl, nýbrž musí být i stavebníkem v občanskoprávním smyslu, tj. musí věc fakticky vytvořit, postavit; samotný úmysl nestačí, nutnou podmínkou je, že osoba, která má úmysl stát se vlastníkem vytvářené věci, se na vytvoření věci též podílí, ať již vlastní činností, finančně nebo vlastnictvím pozemku, na kterém je věc vytvářena. Tyto podmínky nepovažuje za naplněné a polemizuje se závěry obecných soudů. V tomto rámci též upozorňuje, že v dovolání vymezil tři otázky zásadního právního významu, přičemž třetí je zaměřena na hodnocení znaleckého posudku o ceně domu (nesouhlasí s postupem znalce, který do porovnávaných cen zahrnul i cenu excesivní).
Vzhledem k přesvědčení o porušení jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, stěžovatel navrhl, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předloženého usnesení Nejvyšší soudu (pozn. ostatní napadené rozsudky stěžovatel nedoložil, nerespektoval tak povinnost uloženou mu v §72 odst. 6, i.p. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) Ústavní soud zjistil, že na základě návrhu žalobkyně vypořádal obvodní soud zaniklé společné jmění manželů tak, že, kromě jiného, přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele budovu č.p. X na pozemku parc. č. XY, jakož i tento pozemek, společně s dalším pozemkem, vše v kat. úz. Ďáblice (nemovitosti v hodnotě 6 880 000,- Kč) a uložil mu zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu specifikovanou sumu. Obvodní soud vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli manželství v roce 1989, k rozvodu došlo v roce 2005. Ohledně sporného domu vzal za prokázané, že bezpodílovými spoluvlastníky dvou pozemků v kat. úz. Ďáblice byli stěžovatelovi rodiče, jim stavební úřad v roce 1990 povolil na každém z pozemků postavit 1/2 rodinného dvojdomku, kdy jedna polovina měla být určena pro ně, druhá pro účastníky. Na financování stavby se podílel stěžovatelův bratr, použity byly i prostředky získané z prodeje nemovitosti v kat. úz. Náchod získané žalobkyní darem od babičky (přitom jednu polovinu z nich žalobkyně po jejich nabytí darem převedla na stěžovatele). V roce 1994 stěžovatel podepsal čestné prohlášení, že je vlastníkem domu č.p. X a požádal o vydání stavebního povolení na plynovodní přípojku a domovního plynovodu. Stěžovatelovi rodiče prodali stěžovateli a jeho manželce dva pozemky, které vznikly oddělením z původních pozemků. V roce 1997 stěžovatel požádal o zápis vlastnického práva k domu do katastru nemovitostí, v žádosti uvedl, že je vlastníkem novostavby. V roce 1999 podepsali účastníci čestné prohlášení, v němž uvedli, že během manželství ze společných prostředků společně postavili dům č.p. X. Vlastnictví domu posoudil v souladu se závěry Nejvyššího soudu formulovanými v rozsudku sp.zn. 22 Cdo 1174/2001, připustil, že stavební povolení bylo vydáno na žádost stěžovatelových rodičů, ze svědecké výpovědi stěžovatelova bratra zjistil, že stavba byla od počátku plánována tak, že jedna polovina dvojdomku (dům č.p. Y) měla být určena pro rodiče stěžovatele, druhá polovina (dům č.p. X) pro účastníky. O věrohodnosti svědecké výpovědi neměl důvod soud pochybovat, protože byla v souladu s čestným prohlášením účastníků z roku 1999. Výši ceny předmětných nemovitostí určil soud podle znaleckého posudku, v němž znalec k ceně dospěl váženým průměrem a svůj postup přesvědčivě vysvětlil v posudku i u ústního jednání; cena podle tohoto posudku odpovídala částce uvedené v jiném znaleckém posudku, který předložila žalobkyně, proto považoval obvodní soud vypracování revizního posudku za nadbytečné. Stěžovatel podal proti prvostupňovému rozsudku odvolání, městský soud napadený rozsudek potvrdil, přitom ve vztahu k nemovitostem uzavřel, že je soud I. stupně správně učinil součástí vypořádávaného SJM, neboť účastníci měli od počátku v úmyslu nabýt nemovitosti do svého vlastnictví; správným shledal i postup soudu při o ocenění nemovitostí, jestliže obvodní soud vyšel ze závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku a tyto závěry jsou ve shodě s informacemi obsaženými v jiných důkazních prostředcích. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel tzv. nenárokovým dovoláním, v němž považoval za otázku zásadního právního významu posouzení: 1) zda vznikne vlastnictví ke stavbě (nemovitosti) na základě jednostranného prohlášení adresovaného katastrálnímu úřadu, 2) zda se stavba (nemovitost) stane součástí společného jmění manželů na základě čestného prohlášení o tom, že stavba byla pořízena ze společných prostředků, 3) zda §132 obč. soudního řádu umožňuje soudu nepodrobit svému hodnocení některé z předložených důkazů a zda soud musí bez dalšího převzít závěry znaleckého posudku, ačkoliv tyto jsou v rozporu s jinými důkazy či postupy a dílčími závěry obsaženými v samotném znaleckém posudku. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, protože stěžovatel žádnou relevantní otázku zásadního právního významu nevymezuje a není ani obsažena v jeho dovolání. V odůvodnění stěžovateli objasnil, že otázka sub 1) nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, protože na ní není toto rozhodnutí založeno (soudy nepovažovaly jednostranné prohlášení za způsob vzniku vlastnického práva). Čestné prohlášení (otázka č. 2) také nebylo považováno za nabývací titul, pouze údaje v něm obsažené umožnily v kontextu s ostatními důkazy dospět k závěru, že předmětný dům je součástí SJM. Závěry soudů o příslušnosti předmětného domu k předmětu společného jmění účastníků doplnil Nejvyšší soud též odkazem na §143 odst. 1 písm. a) obč. zákoníku. Ohledně otázky sub 3) Nejvyšší soud uvedl, že zjištění ceny nemovité věci je otázkou skutkovou, nikoliv právní, tudíž stěžovatelova námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženým usnesením Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v problematice vymezení předmětu SJM stěžovatele a žalobkyně, konkrétně v relaci k předmětnému domu. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlují, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí, a to na usnesení Nejvyššího soudu rekapitulujícího i závěry soudů nižších instancí, pokud jde o zdůvodnění, že předmětný dům patřil do společného jmění, odkazuje. K tomu Ústavní soud jen jako obiter dictum doplňuje, že ustanovení §144 obč. zákoníku jednoznačně preferuje příslušnost věcí, práv a závazků do společného jmění, a to využitím vyvratitelné právní domněnky. Jak se podává z usnesení Nejvyššího soudu, důkaz opaku se stěžovateli nezdařil. Nutno důsledně respektovat, že v posuzované věci vzniklo vlastnické právo jedním z originárních způsobů - vytvořením nové věci, a to objektivně, bez ohledu na obsah jednostranného prohlášení či čestného prohlášení, proto byla pozornost obecných soudů zaměřena na zjištění skutkových okolností provádění výstavby předmětného domu. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutích obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu