ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.4053.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 4053/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. D. , zastoupené JUDr. Vladimírou Knoblochovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalovanému I. D. , zastoupenému JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 112/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2011, č. j. 15 Co 465/2010-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Vladimíry Knoblochové.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2010, č. j. 9 C 112/2008-236, vypořádal zaniklé společné jmění manželů – účastníků tak, že výrokem I. specifikoval movité věci, které přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (v celkové hodnotě 4 900,- Kč), movité věci a nemovitosti, které přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému – budovu č. p. 714 na pozemku parc. č. 649/2, pozemek parc. č. 649/2 a pozemek parc. č. 649/1, vše v obci P., k. ú. Ď. (dále též jen „předmětné nemovitosti“) v celkové hodnotě 6 884 900,- Kč s hodnotou nemovitostí 6 880 000,- Kč. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu 3 440 000,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli manželství dne 26. září 1989 a toto manželství bylo rozvedeno dne 26. července 2005. Ve vztahu k otázce sporné mezi účastníky ohledně vypořádání předmětných nemovitostí, kde žalovaný namítal, že rodinný dům č. p. 714 do společného jmění manželů nespadá, vzal za prokázáno, že rodiče žalovaného J. a S. D. byli bezpodílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 649 a parc. č. 650 v obci P., k. ú. Ď. Dne 8. srpna 1990 odbor výstavby ONV v Praze 8 povolil rodičům žalovaného jako stavebníkům postavit na každém z těchto pozemků ½ rodinného dvojdomku. Od poč átku byla stavba plánována tak, že jedna polovina dvojdomku měla být určena pro rodiče žalovaného a druhá polovina pro účastníky. Na financování stavby se podílel mimo jiné bratr žalovaného S. D. a rovněž byly použity finanční prostředky stržené za prodej nemovitostí v obci a k. ú. N., které žalobkyni darovala její babička a jejichž polovinu žalobkyně následně převedla na žalovaného. Dne 25. ledna 1994 žalovaný podepsal čestné prohlášení, že je vlastníkem domu č. p. 714 a požádal o vydání stavebního povolení na stavbu domovní části plynovodní přípojky a domovního plynovodu, přičemž dne 26. října 1994 stavební odbor MÚ Praha–Ďáblice povolil předčasné užívání části stavby na pozemku parc. č. 649. Téhož dne rodiče žalovaného jako prodávající na straně jedné a účastníci na straně druhé jako kupující podepsali kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky parc. č. 649/1 a parc. č. 649/2, které vznikly oddělením z pozemků parc. č. 649 a 650. Žádostí doručenou katastrálnímu úřadu dne 4. března 1997 žalovaný požádal o zápis vlastnického práva záznamem a v žádosti uvedl, že je vlastníkem novostavby. Dne 1. prosince 1999 účastníci podepsali čestné prohlášení, v němž uvedli, že během manželství ze společných finančních prostředků společně postavili rodinný dům č. p. 714. Vyšel ze znalecky určené obvyklé ceny nemovitostí ve výši 6 880 000,- Kč, přičemž již neprováděl důkaz revizním znaleckým posudkem, jak požadoval žalovaný.
V rovině právního posouzení sporné otázky, zda součástí společného jmění manželů je i dům č. p. 714, vyšel soud prvního stupně z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, z něhož vyplývá, že vlastníkem nově vzniklé, resp. vytvořené stavby je její stavebník, tedy osoba, která měla v úmyslu stavbu nabýt do svého vlastnictví. Stavebník v tomto smyslu nemusí být totožný se stavebníkem – účastníkem stavebního řízení. Je-li stavebníků v občanskoprávním smyslu více, stává se takto vzniklá stavba předmětem jejich spoluvlastnictví. Stavební povolení bylo sice vydáno na žádost rodičů žalovaného, tuto skutečnost však soud prvního stupně nepovažoval samu o sobě za rozhodující. Z výpovědi svědka S. D. zjistil, že od počátku byla stavba plánována tak, že jedna polovina dvojdomku (dům č. p. 713) měla být určena pro rodiče žalovaného a druhá polovina (dům č. p. 714) pro účastníky. Soud prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že nemá důvod o věrohodnosti této výpovědi pochybovat, neboť je v souladu s čestným prohlášením samotného žalovaného ze dne 1. prosince 1999, podle kterého byla nemovitost postavena účastníky společně a ze společných prostředků. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že výpovědi R. D. a V. P. vykonávajícího stavební dozor byly formulovány pouze obecně a konkrétní údaje o tom, jaká byla dohoda mezi rodiči žalovaného a účastníky ohledně novostavby z nich nelze zjistit. Na základě uvedených skutečností měl soud prvního stupně za to, že účastníci měli od počátku v úmyslu nabýt stavbu do svého vlastnictví, byli tedy stavebníky a nabyli stavbu do společného jmění manželů.
Soud prvního stupně vyšel z obvyklé ceny předmětných nemovitostí ve výši 6 880 000,- Kč, určené znaleckým posudkem, přičemž k této ceně dospěl znalec váženým průměrem cen, které stanovil porovnávací, příjmovou a nákladovou metodou, když znalec tento svůj postup velmi přesvědčivě vysvětlil jak v samotném znaleckém posudku, tak i u ústního jednání. Tato částka pak koresponduje i s částkou uvedenou ve znaleckém posudku ing. arch. L. O., který předložila žalobkyně a který soud hodnotil jako listinný důkaz. Jmenovaný znalec nemovitost ocenil na částku 6 995 850,- Kč, na základě čehož soud prvního stupně dospěl k závěru, že cena nemovitosti zjištěná soudem ustanoveným znalcem odráží cenu nemovitost v daném místě a čase, vypracování revizního znaleckého posudku proto považoval za nadbytečné.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. ledna 2011, č. j. 15 Co 465/2010-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně; ve vztahu k nemovitostem uzavřel, že je soud prvního stupně správně učinil součástí vypořádávaného společného jmění manželů, neboť účastníci měli od počátku v úmyslu nabýt nemovitosti do svého vlastnictví, a byli tedy stavebníky v občanskoprávním smyslu. Správným shledal i postup soudu prvního stupně pokud jde o ocenění předmětných nemovitostí, jestliže soud prvního stupně vyšel ze závěrů vyplývajících ze znaleckého posudku, neboť jeho závěry jsou ve shodě s informacemi obsaženými v jiných důkazních prostředcích a jeho závěry jsou objektivní a nezpochybnitelné. V odůvodnění svého rozhodnutí pak dále podrobně rozvedl, proč závěry soudu prvního stupně v daném směru považuje za správné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodů uvedených §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považoval posouzení: 1) zda vznikne vlastnictví ke stavbě (nemovitosti) na základě jednostranného prohlášení adresovaného katastrálnímu úřadu, 2) zda se stavba (nemovitost) stane součástí společného jmění manželů na základě čestného prohlášení o tom, že stavba byla pořízena ze společných prostředků, 3) zda §132 o. s. ř. umožňuje soudu nepodrobit svému hodnocení některé z předložených důkazů a zda soud musí bez dalšího převzít závěry znaleckého posudku, ačkoliv tyto jsou v rozporu s jinými důkazy či postupy a dílčími závěry obsaženými v samotném znaleckém posudku.
Dovolatel především vyjádřil nesouhlas se závěry nalézacích soudů, jestliže dům č. p. 714 zahrnuly do vypořádání společného jmění manželů jako jeho součást. V dovolání reprodukoval obsah jednotlivých v řízení provedených důkazních prostředků, z nichž podle jeho názoru vyplývá, že účastníci řízení nemají k domu č. p. 714 žádný právní vztah, neboť stavba byla zahájena rodiči dovolatele na pozemcích v jejich vlastnictví, stavbu domu prováděl otec dovolatele za příležitostné pomoci svých synů a stavba byla financována rodiči dovolatele a zejména bratrem dovolatele. Jestliže soud prvního stupně opřel svůj názor o tom, že předmětný dům tvoří součást společného jmění manželů závěry podávající se z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky vydaného ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, přehlédl, že podmínkou pro takový závěr jsou dvě podmínky – osobě nepostačuje k nabytí vlastnictví jen její úmysl, nýbrž musí být i stavebníkem v občanskoprávním smyslu, tj. musí věc fakticky vytvořit, postavit. Nemůže postačovat úmysl být vlastníkem nějaké stavby, nutnou podmínkou současně je, že osoba, která má úmysl stát se vlastníkem vytvářené věci, se na jejím vzniku podílí ať již vlastní činností, finančně nebo vlastnictvím pozemku, na kterém je věc vytvářena. Jestliže nalézací soudy vzaly za prokázáno, že jedna polovina dvojdomku měla sloužit k bydlení rodičů dovolatele s tím, že v druhé polovině dvojdomku bude bydlet dovolatel s manželkou, pak takové zjištění – oproti názoru nalézacích soudů – nepřináší zjištění, že by bylo úmyslem účastníků řízení stát se přímo vlastníky domu č. p. 714. Prohlášení dovolatele z 1. prosince 1999 nemá pak vůbec žádnou důkazní hodnotu vzhledem k rozhodné době a navíc je vyvrací předchozí žádost z března 1997, kterou se výlučně dovolatel sám domáhal zápisu novostavby do katastru nemovitostí jako jeho výlučného vlastnictví.
Dovolatel dále vyjádřil svůj nesouhlas se zjištěnou obecnou cenou nemovitostí, přičemž v dovolání konkretizoval námitky, podle nichž znalcem zjištěná cena předmětných nemovitostí neodpovídá jejich obvyklé ceně.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Ztotožnila se se závěry soudů obou stupňů, které považovala za správné. Zdůraznila, že stavba byla plánována od počátku tak, že jedna polovina dvojdomku měla být určena pro rodiče žalovaného a druhá polovina pro účastníky. S tímto úmyslem byla také stavba dvojdomku realizována.
Dovolání není přípustné.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Podle názoru dovolatele spočívá otázka zásadního právního významu v posouzení: 1) zda vznikne vlastnictví ke stavbě (nemovitosti) na základě jednostranného prohlášení adresovaného katastrálního úřadu, 2) zda se stavba (nemovitost) stane součástí společného jmění manželů na základě čestného prohlášení o tom, že stavba byla pořízena ze společných prostředků, 3) zda §132 o. s. ř. umožňuje soudu nepodrobit svému hodnocení některé z předložených důkazů a zda soud musí bez dalšího převzít závěry znaleckého posudku, ačkoliv tyto jsou v rozporu s jinými důkazy či postupy a dílčími závěry obsaženými v samotném znaleckém posudku.
Uvedená otázka pod bodem 1) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá již proto, že na ní není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nalézací soudy výslovně neučinily závěr, zda vlastnictví ke stavbě vzniká či nevzniká na základě jednostranného prohlášení adresovaného katastrálnímu úřadu, nicméně z obsahu jejich rozhodnutí je zřejmé, že jednostranné prohlášení nepovažovaly bez dalšího za způsob vzniku vlastnického práva k nově budované stavbě a tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou.
Ve vztahu k otázce zásadního právního významu vymezeném pod bodem 2) dovolací soud uvádí, že nalézací soudy sice v procesu hodnocení důkazů zohlednily čestné prohlášení o tom, že stavba byla pořízena ze společných prostředků, nikoliv však potud, že by uvedené prohlášení samo o sobě bylo nabývacím titulem, ale ve směru, že údaje v něm obsažené umožnily v kontextu s ostatními důkazy dospět k závěru, že dům č. p. 714 je součástí společného jmění manželů, protože byl postaven za trvání manželství účastníky z jejich společných finančních prostředků. Ani tomuto závěru nelze nic vytknout.
Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, resp. obdobný akt podle stavebního zákona, není samo o sobě rozhodné. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1536). Vlastníkem stavby se stává stavebník bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího materiálu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1524).
Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že od počátku byla stavba plánována tak, že jedna polovina dvojdomku (dnes dům č. p. 713 vlastnicky náležející Stanislavu Dušánkovi) byla určena pro – dnes již zesnulé - rodiče žalovaného a druhá (dnes dům č. p. 714) polovina pro účastníky. Dále učinily v procesu hodnocení důkazů zjištění, že dům č. p. 714 účastníci postavili za trvání manželství společně ze společných prostředků, přičemž na stavbu byly použity i finanční prostředky stržené za prodej nemovitostí v obci a k. ú. Náchod, které žalobkyni darovala její babička a jejichž polovinu následně převedla na žalovaného.
Jestliže za této situace dospěly k závěru, že dům č. p. 714 je ve společném jmění manželů, nelze tomuto závěru nic vytknout. Takový závěr vyplývá z jednoznačného znění §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle kterého společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, o které se však v daném případě nejedná.
Dovolatel ostatně tento právní závěr ani nezpochybňuje, neboť v dovolání toliko namítá, že účastníci stavbu neprováděli a na jejím financování se nepodíleli, tj. zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů.
Těmito námitkami tak dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci, ale nalézacím soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění potud, jestliže na jejich základě učinily závěr o tom, že dům č. p. 714 účastníci společně za trvání manželství postavili z prostředků tvořících společné jmění manželů, neboť podle názoru dovolatele měly dospět k závěru, že stavbu domu č. p. 714 účastníci neprováděli ani její výstavbu nefinancovali.
V dovolání tak žalovaný zpochybňuje proces hodnocení dokazování a skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely. Žalobce tak předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů a tím, že na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na otázku faktické výstavby a jejího financování, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem o. s. ř.).
V rámci vymezení otázky zásadního právního významu dovolatel dále zpochybnil závěry podávající se ze znaleckého posudku určujícího cenu nemovitostí.
Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty nemovitosti chybně akceptoval „nesprávné“ závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej mutatis mutandis závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). V dovolání žalovaný zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §3 odst. 1 bod 5, §4 odst. 3, vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky), přičemž žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu