ECLI:CZ:US:2012:1.US.9.12.1
sp. zn. I. ÚS 9/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelky M. K., zastoupené Mgr. Hanou Ševčíkovou, advokátkou se sídlem Majakovského 1517/10, Jihlava, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 18. října 2011 č. j. 54 Co 711/2011-49, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví označený rozsudek obecného soudu a tvrdila, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě.
Mělo se tak stát tím, že Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, vyhodnotil jako neplatné elektronicky (e-mailovou zprávou) učiněné odstoupení od smlouvy, jež nebylo podepsáno elektronickým podpisem. Oproti tomu stěžovatelka vyjádřila ve svém návrhu přesvědčení, že z dikce ustanovení §40 odst. 3 občanského zákoníku lze dovodit toliko možnost, aby byl právní úkon podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů, nikoliv ovšem nutnost. Na podporu tohoto názoru argumentovala odlišně koncipovanou dikcí §42 odst. 1 o. s. ř., §25 zákona č. 227/2000 Sb., jakož i názory vyjádřenými v odborné literatuře (Čermák K.: Elektronický podpis - pohled soukromoprávní, Bulletin advokacie č. 11/2002, s. 64; Hulva T.: Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky, Wolters Kluwer, 2011, s. 157). Výklad odvolacího soudu stěžovatelka považuje za nepřiměřeně restriktivní a stojící takto v rozporu s účelem daného ustanovení, umožňujícím i běžnému spotřebiteli činit právní úkony elektronickou cestou. Pro tyto důvody stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). S ohledem na to, že Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, interpretoval §40 občanského zákoníku v souvislosti se speciální právní úpravou obsaženou v zákoně č. 227/2000 Sb., o elektronickém předpisu, ve znění pozdějších předpisů, tomu tak ovšem dle názoru Ústavního soudu není. Přiklonil-li se odvolací soud k závěru, který stěžovatelka kritizuje, nutno říci, že jím učiněná interpretace, jíž nejsou protiargumenty navrhovatelky způsobilé zvrátit, nevykračuje z rámce v dané záležitosti aplikovaného relevantního práva. Je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu