ECLI:CZ:US:2012:1.US.939.12.1
sp. zn. I. ÚS 939/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Čs. legií 1719 /5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2012, č. j. 6 Aps 4/2011-144, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, č. j. 3 A 54/2010-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2012, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zaručená článkem 2 odst. 1, článkem 6 odst. 1, článkem 7 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že obecné soudy v jeho věci vycházely z čistě jazykového výkladu ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") a nezohlednily jeho smysl a význam v kontextu posuzovaného případu. Stěžovatel dovozuje, že namísto žalobce - Statutárního města Ostravy mohl žalobu jakožto občan Ostravy podat i on sám. Jestliže však již řízení vyvolal někdo jiný, není dle stěžovatele důvod vyvolávat další řízení, postačí se k řízení pouze připojit a zúčastnit se jej, k čemuž ostatně institut osoby zúčastněné slouží. Soudy však tyto skutečnosti nijak nereflektovaly, čímž vyloučily stěžovatele z možnosti důsledně a efektivně uplatňovat své právo na život, zdraví a příznivé životní prostředí. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výrokem Nejvyššího správního soudu, kterým byl zavázán uhradit žalobci náklady řízení, neboť není zřejmé, z čeho soud odvozuje plný úspěch žalobce ve věci. Soud se tak dopustil libovůle ohledně stanovení výše náhrady nákladů, a to zejména za situace, kdy stěžovatel žalobce argumentačně podporoval.
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 A 54/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2011, č. j. 3 A 54/2010-86, bylo vysloveno, že Mgr. P. K. není v tomto řízení osobou zúčastněnou na řízení. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Městský soud v Praze ve svém napadeném usnesení poukázal na znění §34 odst. 1 s. ř. s., z jehož dikce plyne, že zákon počítá s využitím institutu osoby zúčastněné na řízení jen ve vztahu k řízením o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu a o žalobách na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Institut osoby zúčastněné na řízení proto v řízení o jiných typech žalob, tedy ani v řízení o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 a násl. s. ř. s., užít nelze.
Nejvyšší správní soud tomuto závěru Městského soudu v Praze přisvědčil a konstatoval, že je zcela v souladu s komentářovou literaturou a konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které je v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.) účast osoby zúčastněné na řízení z povahy věci vyloučena. Pokud stěžovatel namítal, že se v posuzovaném případě vlastně jedná o žalobu na nečinnost, poukazuje Nejvyšší správní soud na svou judikaturu, v níž opakovaně upozorňuje na to, že institut osoby zúčastněné na řízení je v zákoně vymezen poměrně úzce, neboť podle soudního řádu správního je totiž třeba, aby dotčení v právech bylo přímé, nepostačí tedy zasažení nepřímé, obecné či dokonce eventuální. V nyní posuzované věci ovšem stěžovatel neuvedl žádné veřejné subjektivní právo, na němž by mohl být rozhodováním soudu o žalobcově návrhu přímo dotčen, pouze obecně tvrdí, že má zájem na vyhovění žalobcova návrhu jako jeho obyvatel. Nejvyšší správní soud však vychází z toho, že pro konstatování účastenství nepostačuje obecné tvrzení, že je stěžovatel ve stejné faktické i právní pozici jako všichni ostatní obyvatelé žalobce, města Ostravy. Stěžovatel také neuvedl žádný věcný důvod, proč by měl být shledán osobou zúčastněnou na řízení a jaký přínos by jeho účastenství pro posuzovanou věc mělo přinést, ani ve svých podáních nesděluje žádné věcné důvody, z nichž by bylo možno dovozovat, jak by chtěl ovlivnit právní pozici žalobce.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se se všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §34 odst. 1 s. ř. s. byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení jím citovaných článků Ústavy České republiky dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad dotčeného ustanovení zákona o soudním řádu správním, je polemikou s výkladem procesního pravidla obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že Nejvyšší správní soud a Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím nevyhověl návrhu stěžovatele, samo o sobě porušení principů ústavnosti není. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a proto byla ústavní stížnost vyhodnocena jako neopodstatněná.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se nákladů řízení o kasační stížnosti, Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, že žalobce podal na výzvu Městského soudu v Praze vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele. Tímto vyjádřením dává žalobce najevo, že považuje kasační stížnost stěžovatele za nedůvodnou a nesouhlasí s jeho výkladem §34 odst. 1 s. ř. s., podle něhož by mohl teoreticky vstoupit do řízení jako osoba zúčastněná na řízení každý občan města Ostravy, neboť takový postup by dle žalobce soudní řízení neúměrně prodlužoval. Je tedy zjevné, že žalobci, který nesdílí argumentaci stěžovatele (byť má stěžovatel za to, že on žalobce ve věci samé podpořil), vznikly náklady řízení spočívající v jednom úkonu právní služby podle §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jak je Nejvyšší správní soud ve svém v záhlaví citovaném rozhodnutí vyčíslil.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2012
Vojen Güttler
předseda senátu