ECLI:CZ:US:2012:2.US.1040.12.1
sp. zn. II. ÚS 1040/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. Š., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 116/2011-63 ze dne 28. listopadu 2011, a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 3/2011 ze dne 14. října 2011, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. března 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudu prvního stupně zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že oba soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když neposkytly ochranu jeho právům.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že svůj návrh opřel o předložená prohlášení svědků L. a G. Ti bagatelizovali roli stěžovatele ve skutku, pro nějž byl odsouzen bez toho, aby byla konkretizována forma jeho účastenství. To přitom má vliv jak na rozhodnutí o vině, tak především na rozhodnutí o trestu. Nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně označil oba uvedené svědky za nevěrohodné s tím, že i kdyby oba vypovídali ve snaze prospět stěžovateli, tak by i tak byl soud povinen je hodnotit nezaujatě a jejich výpovědi prověřit. Pokud jde o svědka L., nepovažuje na rozdíl od soudu za podivné, že dosud nebyl v dosavadním řízení jako svědek ztotožněn, neboť právě pro takové situace slouží institut obnovy řízení. Trestní minulost svědka G. stěžovatel na rozdíl od soudu hodnotí jako prvek věrohodnosti právě ve stěžovatelově věci, neboť tento svědek byl původně v dané věci stíhán. Zastavení jeho trestního stíhání označuje stěžovatel za předčasné s tím, že nemůže být vykládáno v jeho neprospěch. Stěžovatel má za to, že pravdivost a věrohodnost nových skutečností a důkazů má být prověřována až v rámci obnoveného řízení, kdy je možno provést výslechy i dalších osob, popřípadě opětovně vyslechnout již dříve vyslechnuté svědky. Tím, že soud prvního stupně kromě zjišťování zda nové skutečnosti a důkazy by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, aniž řízení obnovil, vyhodnotil i všechny důkazy, upřel stěžovateli přístup k obnově řízení a tím i právo na soudní ochranu. Usnesení soudu druhého stupně vytýká, že bylo učiněno ještě předtím, než soudu bylo doručeno odůvodnění stížnosti stěžovatele. Proto soud neznal stížnostní námitky stěžovatele. Přesto měl usnesení soudu prvního stupně posoudit z hlediska dodržení zákonných požadavků na povolení obnovy řízení, tedy i z hlediska námitek, které uplatňuje vůči usnesení soudu prvního stupně v ústavní stížnosti.
3. Ústavní soud v minulosti vyložil, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy přitom nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu. (sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409) K porušení ústavně zaručeného práva odsouzeného na spravedlivý proces tak dochází zpravidla tehdy, když se obecné soudy řádně nevypořádají s novými skutečnostmi (důkazy) ve prospěch navrhovatele, které vyšly najevo a mohly mít vliv na původní rozhodnutí (srov. sp. zn. II. ÚS 2445/08, N 174/54 SbNU 193). O nic takového ale v posuzované věci nejde.
4. Výše naznačenými limity rozhodování se obecné soudy evidentně řídily. Zejména soud prvního stupně velmi důkladně vyhodnotil provedené důkazy prohlášeními a následnými výslechy svědků L. a G. Zabýval se jimi jak co do jejich osob, tak co do okolností, za nichž se rozhodli vypovídat, resp. v případě svědka G. zcela změnit výpověď v trestním řízení, a v neposlední řadě i co do vztahu okolností, o nichž vypovídali, s okolnostmi a důkazy, které byly zjištěny, resp. provedeny dříve. Názor stěžovatele, že k takovému postupu nebyl soud prvního stupně oprávněn, nemá oporu v právním řádu ani v ústavním pořádku. Soud prvního stupně následně dospěl k závěru, že provedené výpovědi svědků L. a G. nejsou schopné vyvrátit masu doposud provedeného dokazování a nekorespondují ani s dosavadním stanoviskem samotného stěžovatele. Konečně soud prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby bylo tvrzení svědka G. pravdivé, tedy že stěžovatel toliko plnil jeho pokyny, tak by to nemělo zásadní vliv na trestní odpovědnost stěžovatele, a to jak právní kvalifikaci, tak i výši trestu. S postupem a hodnocením soudu prvního stupně se následně zcela ztotožnil i soud druhého stupně. Ve vztahu k uloženému trestu pak nad rámec úvah soudu prvního stupně uvedl, že jej nelze považovat za nepřiměřený.
5. Postup a rozhodnutí obecných soudů lze považovat za ústavně souladné, neboť byly předvídatelné v souladu s podústavním právem a obecné soudy se jasně a srozumitelně se vypořádaly se všemi skutečnostmi, které v souladu s návrhem stěžovatele vyšly najevo. To, že stěžovatel jednotlivé úvahy soudu prvního stupně vytrhává z celkového kontextu a nesouhlasí s nimi, je tak pouhou polemikou, která zásadně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNu 481).
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu