ECLI:CZ:US:2012:2.US.1056.11.1
sp. zn. II. ÚS 1056/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem Advokátní kanceláře Praha 2, Slezská 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011 čj. 28 Cdo 4694/2010-500 a rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 31 Co 195/2009-446 ze dne 18. 5. 2010 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba v části 407 040 Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozsudku krajského soudu a zrušení usnesení (správně rozsudku) Nejvyššího soudu. Současně uvádí, že ústavní stížnost směřuje jen proti těm částem jednotlivých rozhodnutí, která jsou vydána v jeho neprospěch.
Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel v postavení žalobce domáhal proti žalovanému M. M. zaplacení částky 1 628 160 Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaný bez právního důvodu užíval v žalobě specifikovanou nemovitost ve vlastnictví stěžovatele, a to v období roku 2003 a 2004.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 8 C 14/2006-320, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 203 520 Kč s přísl. žalobu co do částky 1 424 640 Kč s přísl. zamítl a rozhodl též o náhradě nákladů řízem. Dle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 29. 5. 2008 byli jako podíloví spoluvlastníci těchto prostor v katastru nemovitostí evidováni stěžovatel a P. K. Předmětné prostory byly přenechány žalovanému do užívání na podkladě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 28. 12. 2000, uzavřené mezi P. K. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ č. j. 11 C 325/2005-47 ze dne 26. 4. 2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 436/2006-75 ze dne 9. 1. 2007, byl jako výlučný vlastník, mimo jiné i sporných prostor, určen stěžovatel, když bylo prokázáno, že kupní smlouva ze dne 8. 5. 1999 o převodu spoluvlastnického podílu na P. K. je neplatná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi P. K. a žalovaným je neplatná, což způsobilo vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného užíváním části nemovitosti stěžovatele bez právního důvodu. Za období od ledna do března 2003 však zanikl dluh žalovaného vůči stěžovateli splněním v souladu s ust. §562 obč. zák., neboť žalovaný plnil osobě oprávněné přijmout plnění. (Dle zjištění soudu v roce 2000 žalobce spolu s P. K. oznámili nájemníkům, kteří z nich budou platit nájemné k rukám žalobce a kteří k rukám P. K. K posledně jmenovaným patřil i žalovaný a soud tento projev věřitele považoval za potvrzení, kterým byl P. K. výslovně zmocněn k přijímání úhrady za užívání části nemovitosti od žalovaného. Žalovaný nemohl vědět, že P. K. se nikdy nestal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, když jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a chování žalobce a P. K.)
Žalovaný neprokázal, že by za období od dubna do září 2003 platil úhradu za užívání předmětných nebytových prostor, a vzhledem ke skončení nájemního vztahu mezi ním a P. K. ke dni 2. 4. 2003 tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. V uvedeném období však bylo žalovanému zamezeno vstupovat do objektu bezpečnostní agenturou, soud s ohledem na ustanovení o dobrých mravech proto žalobci přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení zkrácený o jednu polovinu. Pokud jde o údajné bezdůvodné obohacení za období od října 2003 do prosince 2004, soud jeho vznik neshledal, neboť stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaný splnil svoji povinnost hradit nájemné za období od ledna do března 2003 k rukám P. K. a shodně posoudil i povinnost žalovaného zaplatit stěžovateli sníženou částku za období od dubna do září 2003. Odlišný skutkový závěr odvolací soud učinil ohledně užívání nemovitosti od října 2003 do prosince 2004. Z dokazování vyplynulo, že v předmětné nemovitosti stěžovatele se nacházely věci, vlastnicky patřící žalovanému, soud proto dovodil, že žalovaný nemovitost v daném období užíval a zavázal jej zaplatit stěžovateli částku 1 017 600 Kč.
Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku krajského soudu a odmítnuto dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí mající zásadní právní význam.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy neochránily jeho majetek, strpěly a v podstatě legalizovaly protizákonný stav, kdy majetek stěžovatele užívala třetí osoba proti jeho vůli, a soudy odmítly této osobě uložit povinnost za užívání zaplatit, čímž došlo k porušení čl. 11 Listiny. Na podporu své argumentace stěžovatel obsáhle vylíčil skutkové okolnosti případu, z nichž je prý patrné, že žalovaný si v rozhodné době musel být vědom, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, přičemž postoj žalovaného k celému sporu, zastávaný společně s dalšími nájemci postiženými žalobami stěžovatele, svědčí o tom, že s P. K. tvoří organizovanou skupinu osob navzájem si dosvědčujících potřebné skutečnosti.
Obecné soudy podle stěžovatele zasáhly i do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť rozhodovaly v rozporu s dosavadní judikaturou, ustálenou právní teorií a nevypořádaly se se všemi žalobními tvrzeními, především se nezabývaly nárokem stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému z titulu užívání jeho majetku bez právního důvodu a místo toho se omezily na konstatování existence vztahů z neplatných smluv. Za chybnou označil úvahu odvolacího a dovolacího soudu, že z neplatné kupní smlouvy jsou účastníci povinni vrátit si plnění "užívání" nemovitosti, kterážto otázka není podle jeho názoru součástí vzájemných vztahů z kupní smlouvy, k nimž se řadí toliko předání kupní ceny a "převzetí" vlastnictví. Mimo to P. K., jak se ukázalo, nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, neměl ani jiný právní titul opravňující jej prostor užívat, tudíž "vrácení užívání" z neplatné nájemní smlouvy shledával stěžovatel nemožným z důvodu, že P. K. by přijal plnění, ke kterému není oprávněn a paradoxně by se tak bezdůvodně obohatil ve vztahu k žalovanému. Vypořádání mezi dotčenými osobami mělo podle návrhu stěžovatele proběhnout tak, že P. K. vrátí žalovanému přijaté platby nájemného a žalovaný stěžovateli uhradí bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, neboť zkonzumoval stěžovatelovo "právo užívání".
Stěžovatel dále poukazuje na to, že senát 31 Co Krajského soudu v Praze ve skutkově obdobných situacích vydává protichůdná rozhodnutí, údajně vždy vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele. V řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 10/2004, respektive v odvolacím řízení pod sp. zn. 31 Co 565/2008, kde se vůči P. K. domáhal zaplacení částky za užívání obdobných prostor, popřípadě za umožnění užívání prostor jiné osobě, bylo vydáno zamítavé rozhodnutí, odůvodněné nutností žalovat skutečného uživatele prostor. V rozsudku napadeném projednávanou ústavní stížností a typově obdobných věcech však krajský soud změnil názor na otázku pasivní legitimace ve sporu a nově tvrdil, že je nutno žalovat P. K. Senát 31 Co krajského soudu dle stěžovatele nerespektoval ani svá vlastní rozhodnutí vydávaná v rámci jednoho řízení.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že při právním hodnocení vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn. Žalovaný užíval nemovitost nepřetržitě od roku 1999 na základě nájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelem. Nájemní smlouva mezi P. K. a žalovaným nájemcem byla antidatována a argumentace ohledně ní se objevila až později. Nejvyšší soud nereagoval na jeho tvrzení, že na straně P. K. nemohla vzniknout aktivní legitimace z bezdůvodného obohacení, neboť chyběl podstatný znak držby, tj. faktické ovládání věci - corpus possessionis.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud předesílá, že obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se shodným vylíčením skutkových i právních závěrů obecných soudů (žaloba stěžovatele směřovala proti jinému nájemci) a s téměř shodnou argumentací, pokud jde o porušení základních práv stěžovatele, se již zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. II. ÚS 748/10, přičemž od závěrů zde přijatých nemá důvod se odchylovat a obdobně uvádí:
V předloženém stížnostním návrhu stěžovatel projevuje nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku věcné pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jinými slovy podrobuje kritice právní názory, které obecné soudy vyvodily z ustanovení §451 a násl. obč. zák., zejména jeho §457. K tomu je třeba připomenout, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
Totéž platí i ohledně námitek stěžovatele týkajících se rozhodnutí o částce za období od dubna do září 2003. Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř., přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem, a to i kdyby se s ním neztotožňoval.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou restituční povinnosti z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy v minulosti opakovaně zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud, a to v souvislosti s obsahově shodnou ústavní stížností stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1611/12.
Odpovědi na zásadní argumenty stěžovatele, jmenovitě na otázku jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči vedlejšímu účastníkovi z titulu užívání jeho majetku bez právního důvodu, či neexistenci synallagmatického vztahu mezi domnělým vlastníkem P. K. a vedlejším účastníkem odůvodněnou faktem, že P. K. nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, neměl ani jiný právní titul opravňující jej prostor užívat, což vylučovalo "vrácení užívání" z neplatné nájemní smlouvy, lze dále nalézt v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 383/05 ze dne 10. 10. 2007 (N 156/47 SbNU 35). Přestože byl Ústavní soud v předmětné věci konfrontován s částečně odchylnou situací, kdy nemovitost byla přenechána do nájmu třetí osobě menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti, přičemž následný spor byl veden mezi většinovou spoluvlastnicí - stěžovatelkou, která se domáhala po žalovaném - nájemci vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitosti bez právního důvodu, právní závěry, které Ústavní soud při té příležitosti vyslovil, lze v obecné rovině aplikovat i na projednávaný případ. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že spočívalo-li spotřebované plnění v tom, že menšinová spoluvlastnice dala žalovanému do užívání celou předmětnou nemovitost na základě neplatné smlouvy, tedy i v rozsahu spoluvlastnického podílu stěžovatelky, třebaže k poskytnutí takového plnění žalovanému nebyla menšinová spoluvlastnice oprávněna (to byl ostatně právě důvod neplatnosti nájemní smlouvy), vylučuje to již samo o sobě logicky eventuální názor, že žalovaný získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v plnění bez právního důvodu. "V případě této skutkové podstaty bezdůvodného obohacení je totiž podmínkou, aby pro plnění nebylo žádného právního důvodu již od počátku; v posuzované věci však bylo plněno na základě právního důvodu, tzn. právního úkonu, který je však neplatný. Rovněž je z povahy věci vyloučeno, aby žalovaný získal na úkor stěžovatelky bezdůvodné obohacení spočívající v plnění z neplatného právního úkonu; nemohl mezi nimi vzniknout vztah bezdůvodného obohacení v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy, neboť vůči sobě nebyli ve smluvním postavení (žádnou smlouvu spolu neuzavřeli) a tak si logicky z neplatné smlouvy ničeho nemohli plnit." Na jiném místě Ústavní soud poznamenal, že "z dikce citovaného ustanovení jednoznačně plyne, že účastníci neplatné smlouvy si vrací vše, co podle neplatné smlouvy dostali, aniž by byla tato povinnost zákonem dále jakkoli podmiňována. Vzájemná restituční povinnost vyplývající z §457 občanského zákoníku není podmiňována určitým právním vztahem účastníka k předmětu plnění, které má být vráceno (restituováno) [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 657/2004]. Pokud by zákonodárce zamýšlel opak, výslovně by to v ust. §457 občanského zákoníku uvedl; muselo mu být totiž zřejmé, že smlouva může být neplatná též z důvodu, že účastník smlouvy např. disponoval s věcí, ke které neměl příslušné právo, věc užíval nad rozsah svého právního vztahu k ní. Přesto zákonodárce explicitně stanovil požadavek vrácení - toliko mezi účastníky smlouvy - všeho, co ti podle neplatné smlouvy dostali a projevil tak jednoznačně svou vůli (což nemá nutně za následek, že případné nároky třetích osob zůstanou neuspokojeny ...)."
Pokud jde o namítaný nesoulad mezi rozhodnutími Krajského soudu v Praze v otázce pasivní legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, není Ústavní soud v zásadě oprávněn jej zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nenese znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, podávající se případně z rozhodnutí jiného, které by přirozeně zůstalo zrušovacím rozhodnutím nedotčeno, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví, zejména, jestliže sjednocování judikatury obecného soudnictví je věcí Nejvyššího soudu. Nicméně nelze také pominout, že na první pohled jistá nejednotnost může pramenit i ze skutečnosti, že každý případ má svoji nezaměnitelnou individualizaci, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. V konkrétním případě stěžovatel netvrdí, že sporné prostory ve věci vedené pod sp. zn. 31 Co 565/2008 byly jejich uživateli, společnosti B-LAND, s. r. o., přenechány na podkladě nájemní smlouvy uzavřené s P. K. Navzdory opačnému názoru stěžovatele se přitom jedná o zásadní skutečnost, která zmiňovaný případ odlišuje od nyní posuzovaného.
Neobstojí ani námitka stěžovatele ohledně nejednotnosti opakovaného rozhodování krajského soudu v rámci řízení. Krajský soud jako odvolací soud není vázán právním názorem, který vyslovil v předchozím rozhodnutí, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Je třeba mít na zřeteli, že v průběhu řízení dochází pod vlivem doplnění dokazování k posunu ve skutkových zjištěních, který často ústí i ve změnu právního názoru na projednávanou věc.
Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud věc (pokud jde o dovolání podané stěžovatelem) posuzoval z hlediska přípustnosti dovolání, kdy prověřoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v stěžovatelem nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá. Jeho závěrům ohledně nepřípustnosti dovolání nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí názor stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených práv. Obecné soudy se návrhy stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Ústavní stížnost proto Ústavní soud odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2012
Stanislav Balík
předseda senátu