ECLI:CZ:US:2012:2.US.1090.12.1
sp. zn. II. ÚS 1090/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Hamplem, advokátem se sídlem Havlíčkova 4, 741 01 Nový Jičín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 4 To 242/2011 ze dne 8. listopadu 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje náležitosti ust. §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadeného soudního rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. června 2011, č. j. 20 T 23/2010-267, byl stěžovatel uznán vinným jednak trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák."), jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tuto trestnou činnost mu soud prvého stupně podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle §60a odst. 1 tr. zák. za použití §58 odst. 1 a §60a odst. 2 téhož zákona podmíněně odložil na zkušební dobu s dohledem v délce dvou let a šesti měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. dále stěžovateli uložil trest propadnutí v prvoinstančním rozsudku blíže specifikovaných věcí. Podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu rovněž uložil ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Proti rozsudku stěžovatel podal ihned po jeho vyhlášení u hlavního líčení odvolání, které následně písemně odůvodnil prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Hampla. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích o trestu a ochranném opatření a sám v otázce trestu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k podmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců se zkušební dobou téže délky. Výrok o vině odvolací soud jako správný potvrdil.
Proti rozsudku soudu druhého stupně brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho základního práva na obhajobu a na to, aby byl zachován kontradiktorní postup ve vztahu k nezletilé svědkyni, která byla podle názoru stěžovatele jediným skutečně přímým usvědčujícím důkazem, na základě kterého došlo k uznání viny obecnými soudy. Argumentuje tím, že podle ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu (dále též "tr. ř.") je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným je dle názoru stěžovatele takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Již z citace tohoto zákonného ustanovení lze dle stěžovatele dovozovat, jsou-li náležitě zhodnoceny konkrétní okolnosti případu, že výslech nezletilé poškozené Jany P. (jedná se o pseudonym) nebyl neodkladným a neopakovatelným úkonem. Policejní orgán prý měl dostatek indicií k tomu, aby bylo možné zahájit trestní stíhání, sdělit stěžovateli obvinění, umožnit mu kontaktovat a pověřit obhájce, případně jinak zajistit obhájce a následně provést výslech nezletilé s tím, že jemu osobně nebo obhájci bude umožněna přítomnost u tohoto úkonu s možností klást nezletilé dotazy. Tím by prý byla zajištěna jeho práva na obhajobu a spravedlivý průběh trestního řízení a byla by rovněž zachována i rovnost stran tohoto řízení. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že byl k dispozici, "dostupný a kontaktní", přičemž dle jeho slov nebyl problém zajistit jeho přítomnost a doručit mu rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a sdělení obvinění.
Pokud se jedná o výslech nezletilé Jany P., je stěžovatel přesvědčen, že v žádném případě nehrozilo ani nebezpečí zmaření, ani nehrozilo to, že by nezletilá mohla podstatné okolnosti pro časový odstup zapomenout, či si je nevybavit, neboť i v případě, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly způsobem, kterým by prý nedošlo k porušení jeho práv, byl odstup mezi výslechem nezletilé tak, jak byl proveden, a tak jak by dle stěžovatele měl být proveden, v délce maximálně jednoho až dvou dnů. K tomu stěžovatel dodává, že skutečnost, že je nutno v přípravném řízení provést úkon, který nebude možno znovu provést před soudem, tedy úkon neopakovatelný, neznamená, že je tento důkaz možno provést před sdělením obvinění, jestliže je osoba, která má být obviněna, známa, a sdělit ji obvinění je možné.
Skutečnost, že nezletilá byla vyslechnuta před zahájením trestního stíhání, byť se tak stalo za přítomnosti OSPOD, státního zástupce a soudce, a poté byla její výpověď toliko u hlavního líčení čtena, pokládá stěžovatel za zásadní zkrácení práva na obhajobu, zejména práva obhájce zúčastnit se výslechu a klást poškozené nezletilé dotazy. Protože provedením výslechu nezl. Jany P. byl podle mínění stěžovatele porušen zákon a byla porušena jeho procesní práva na obhajobu, nelze prý tento výslech použít jako důkaz v trestním řízení, přičemž soud dle něj ztrácí základní důkaz, o který opírá svůj výrok o vině. To ve svých důsledcích dle stěžovatele znamená, že soud nemá k dispozici "uzavřený a jednolitý okruh důkazů, na základě kterých by bylo možno provést jednoznačný a nepochybný závěr o vině". Za dané situace tak dle názoru stěžovatele existuje přinejmenším pochybnost o tom, zda skutečně z jeho strany došlo ke spáchání jednání, pro které byl soudem prvé stolice uznán vinným, a za této situace v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze prý rozhodnout o tom, že se jednání popsaného ve výroku rozsudku skutečně dopustil.
Na adresu Krajského soudu v Ostravě, který se námitkou týkající se výslechu nezletilé coby neodkladného a neopakovatelného úkonu zabýval, stěžovatel poznamenal, že s jeho závěrem o tom, že v kontextu práva obžalovaného na spravedlivý proces je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není nadřazeno jinému základnímu lidskému právu, a to právu na zvláštní ochranu dětí, jak je zaručeno v čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny i v Úmluvě o právech dítěte, nemůže souhlasit. Nicméně podstata tkví v tom, že stěžovatel má za to, že odůvodněním ochrany práv dítěte na úkor ochrany práva na spravedlivý proces došlo ke zneužití a může i v budoucnu docházet ke zneužívání této "ochrany práva dítěte" na úkor práv obžalovaného a obžalovaných, kteří se nacházejí nebo budou nacházet v obdobné situaci. Tento svůj postoj stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. V jejím závěru navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nezbytné nejprve zdůraznit, že ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací soud, resp. soud odvolací dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. K takovému extrémnímu nesouladu však v projednávané věci nedošlo, a to především se zřetelem k rozsáhlému odůvodnění odvolacího soudu, v rámci kterého osvětlil hodnocení všech relevantních důkazů, včetně právního zhodnocení výslechu nezletilé poškozené.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti do značné míry opakuje argumenty použité ve svém odvolání, s nimiž se soud druhé stolice dostatečně a ústavně konformně vypořádal. Přitom s těmito závěry v ústavní stížnosti toliko polemizuje bez zřetele na rovinu porušení svých ústavně zaručených práv, čímž předmět ústavní stížnosti nijak nestaví do ústavněprávní roviny. K tomu je třeba uvést, že názor stěžovatele na výslech nezletilé poškozené jako na úkon, který nelze pokládat za neodkladný a neopakovatelný, není důvodný. Jak správně konstatoval odvolací soud, právo na obhajobu je třeba poměřovat s dalšími ústavně zaručenými právy jiných účastníků trestního řízení, v posuzované věci s právy dítěte vyvěrajícími zejména z ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny. Nic na tom nemění ani skutečnost, že zvláštní ochrany dětí a mladistvých se lze domáhat pouze v intencích zákonů, které toto ústavní ustanovení provádějí (viz čl. 41 Listiny). Pakliže odvolací soud do svých úvah promítl ustanovení §102 odst. 2 trestního řádu o tom, že v dalším řízení má být nezletilá osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech, přičemž posouzení toho, zda se o takový případ jedná či nikoli, záleží na všech okolnostech konkrétní trestní věci a zejména na důkazní situaci, nepostupoval v rozporu s ústavními předpisy. Právě ustanovení §102 trestního řádu je možno pokládat za zákonné provedení čl. 32 odst. 1 Listiny. V této souvislosti tak nelze akceptovat názor stěžovatele, že odůvodněním ochrany práv dítěte na úkor ochrany práva na spravedlivý proces dochází ke zneužití ochrany práva dítěte na úkor práv obžalovaného, obzvláště tehdy, není-li tato domněnka stěžovatele podložena věrohodnými argumenty.
Protože stěžovatel Ústavnímu soudu žádnou další ústavněprávně relevantní argumentaci nepředestřel, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu