ECLI:CZ:US:2012:2.US.1146.12.1
sp. zn. II. ÚS 1146/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. S. H., zastoupené JUDr. Růženou Jansovou, advokátkou, se sídlem nám. Starosty Pavla 40, 272 01 Kladno, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2012, č. j. 20 Co 359/2011-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], a do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny).
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. ledna 2012, č. j. 20 Co 359/2011-249, k odvolání žalobkyně (stěžovatelky) potvrdil v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozsudek soudu prvního stupně, jímž byly jednotlivé věci a závazky, jež měli účastníci řízení ve společném jmění, přikázány žalobkyni či žalovanému. Výrokem II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě odvolacího řízení částku ve výši 58.980 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně provedení vypořádání společného jmění účastníků. Soud prvního stupně přitom při zohlednění toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na majetek žalovaného, rozdělil majetek a závazky mezi účastníky rovným dílem. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud podle zásady úspěchu ve sporu [§224 odst. 1 a §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí pouze proti výroku II. odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka si je vědoma judikatury Ústavního soudu, která se týká nákladů řízení, nicméně se domnívá, že v jejím případě došlo při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti a k zásahu do práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatelka vychází z toho, že odvolací soud považoval její odvolání za důvodné, neboť vyzval žalovaného, aby doplnil svá tvrzení a označil důkazy zejména k prokázání výše zisku z prodeje cenných papírů. V situaci, kdy potřebná skutková zjištění (zisk žalovaného z prodeje cenných papírů) byla zjištěna teprve na základě jí podaného odvolání, nelze úspěch či neúspěch posuzovat pouze z toho, že rozsudek soudu prvního stupně byl nakonec potvrzen. Povinnost k náhradě nákladů řízení měla být naopak uložena žalovanému, který podle názoru stěžovatelky neměl v odvolacím řízení úspěch. Závěrem poukázala na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 350/04, dle něhož je v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba přihlížet ke všem okolnostem a nelze mechanicky rozhodnout pouze podle výsledku sporu.
4. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
5. Ústavní soud dále předesílá, a stěžovatelka si je toho dobře vědoma, že ve své rozhodovací praxi, týkající se otázky náhrady nákladů řízení, opakovaně konstatuje, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by však mohla nabýt ústavně právní dimenze, a to zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení v projednávané věci však zjištěna nebyla.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu vyžaduje, aby obecný soud své rozhodnutí odůvodnil srozumitelně, a to se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. V dané věci bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto na základě §142 odst. 1 o. s. ř. podle zásady úspěchu ve věci. Základním měřítkem pro posouzení úspěchu ve věci byla přitom skutečnost, že odvolání žalobkyně bylo shledáno nedůvodným a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Tvrzení stěžovatelky o důvodnosti jejího odvolání spočívající v tom, že právě na základě jí podaného odvolání bylo doplněno dokazování, což znamená její úspěch, nelze přijmout. Úspěch ve věci, který představuje základní kritérium pro rozhodování o náhradě nákladů řízení, se totiž zásadně poměřuje z procesního hlediska a modifikovat jej lze pouze zákonem stanoveným způsobem (např. moderace podle §150 o. s. ř.; zkoumání účelnosti vynaložených nákladů §142 odst. 1 o. s. ř.). Samotná skutečnost, že podle návrhů činěných v odvolání, či žalobě, byly provedeny určité procesní úkony (v daném případě dokazování), nemůže odůvodnit úspěch ve věci. Žalovaný měl v dané věci plný úspěch, neboť odvolání žalobkyně nebylo (ani částečně) vyhověno, a proto má i nárok na náhradu nákladů řízení. V tomto směru nelze rozhodnutí odvolacího soudu nic vytýkat. Z tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti není ani možné dovodit, že by na věc jakkoliv měly dopadat závěry plynoucí ze stěžovatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu