ECLI:CZ:US:2012:2.US.1183.11.1
sp. zn. II. ÚS 1183/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem Náměstí Svobody 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 11 Tdo 587/2010, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 42 To 305/2009 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 9. 2009 sp. zn. 2 T 245/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Nejvyššího soudu a souvisejících rozhodnutí.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v odmítnutí jeho důkazních návrhů, v extrémním nesouladu skutkových zjištění s právními závěry, a v nepřezkoumatelném odůvodnění postupu soudů. Upozorňuje na to, že musel sám prokazovat svou nevinu a k tomu byl nucen vyhledávat a zajišťovat důkazní prostředky. Od počátku tvrdil, že vůči poškozenému H. se žádného vydírání nedopustil, předložil také soudu nahrávku rozhovoru s uvedeným poškozeným, ten však u hlavního líčení popřel, že by se jednalo o jeho hlas, a soud nato přihlédl pouze k tvrzením poškozeného, aniž by provedl navrhovaný důkaz - znalecký posudek, který prokazoval, že se o hlas poškozeného jednalo. Opomenutí tohoto důkazu ani nezdůvodnil. Stěžovatel tvrdí, že svědek H. je nevěrohodnou osobou mnohokrát soudně trestanou. Za absurdní považuje i odsouzení za skutky spáchané vůči poškozeným Z., Z. a K., neboť je žádné důkazy neprokazují; stěžovatel naopak poukazuje na zpochybněnou věrohodnost svědka M., poškozeného Z. a dalších svědků, kteří vypovídali v jeho neprospěch. Soudy se však nedostatkem důkazů ani tvrzeními stěžovatele nezabývaly a neprovedly důkazy, které byly třeba k dosažení přezkoumatelného a věcně správného rozhodnutí. Nepřihlédly ani k důkazům, které svědčily ve prospěch stěžovatele a které prokazují, že pochybnosti o jeho vině jsou oprávněné. Stěžovatel nemůže souhlasit s odvolacím soudem, že provedené dokazování je dostatečné a konzistentní. Má za to, že ve věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Nejvyšší soud rovněž pochybil, když se nezabýval extrémním nesouladem skutkových zjištění s vykonanými důkazy a nevyhodnotil rozhodnutí obecných soudů jako nepřezkoumatelná z důvodu opomenutých důkazů. V tomto směru poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů.
Z obsahu napadených rozhodnutí, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou uznán vinným pod bodem I/1) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., pod bodem I/2 trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a dílčím skutkem trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, pod bodem I/3 byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., pod bodem I/4 byl uznán vinným dílčím skutkem trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. účinného do 30. 6. 2008, pod body I/5 - 7 trestným činem vydírání podle - 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil celkem 3 dílčími skutky. Za to mu byl podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest 300.000,-Kč a pro případ jeho zmaření náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. V části II/1 a II/2 byl zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř. pro skutky ad 1) a ad 3) obžaloby, kterými měl spáchat trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., pod bodem II/3 byl zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek ad 4) obžaloby, kterým měl spáchat trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák.
Z podnětu odvolání stěžovatele i státního zástupce Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě druhým napadeným rozsudkem částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně v odsuzující části I. a podle §259 odst. 3 písm. a), b, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ad. 1) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, ad.2) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, ad.3) trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona spáchaného ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ad 2) a 4) trestným činem podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008, ad 5) - 7) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a podle §222 odst. 1 za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl též o náhradě škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, kterým napadl výroky o vině pod body 1 až 3 a 5 až 7 a celý výrok o trestu. Nejvyšší soud na základě tohoto dovolání dalším napadeným rozsudkem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ad 3), ve výroku o trestu a částečně ve výroku o náhradě škody zrušil (viz výrok I.), podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (viz výrok II.), podle §265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl tak, že za zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (výrok ad 1), trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (výrok ad 2), trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2008 (výrok ad 2 a 4) a zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (výrok ad 5 až 7), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výrocích o vině nedotčen, stěžovatele odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou (viz výrok III.). Výrokem IV. pak podle §265l odst. 1 tr. ř. krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje na to, že v době podání ústavní stížnosti nebylo řízení vedené proti stěžovateli ještě ukončeno v celém rozsahu, neboť Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ad 3, kterým byl stěžovatel uznán vinným jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a v tomto rozsahu zrušil i výroky o trestu a náhradě škody, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Stěžovatel ovšem v petitu ústavní stížnosti navrhl, aby byl rozsudek Nejvyššího soudu přezkoumán a zrušen celý, tedy i jeho kasační výrok. Ve své judikatuře Ústavní soud důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Jinak je ústavní stížnost nepřípustná (viz ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v němž je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z pojmových znaků ústavní stížnosti). Stěžovatel má stále možnost uplatnit v dosud probíhajícím řízení, v němž se znovu jedná o skutku uvedeném pod bodem 3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, svá procesní práva a po vyčerpání všech prostředků v řízení před obecnými soudy mu zůstává v tomto rozsahu zachováno i právo ústavní stížnosti. Proti samotnému kasačnímu výroku rozsudku Nejvyššího soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná.
Námitky stěžovatele, napadající pravomocná rozhodnutí soudů o vině a trestu, směřují do rozsahu a způsobu dokazování a vytýkají nesprávné a jednostranné hodnocení provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu takové hodnocení přehodnocovat. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Žádnou takovou libovůli však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem věci, jak jej zjistil soud prvního stupně, přičemž konstatoval, že bylo dostatečně vysvětleno, k jakým skutkovým závěrům soud dospěl poté, co podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a co přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke zjištěním, popsaným v jednotlivých skutkových větách výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a stručně bylo také odůvodněno, proč nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na doplnění dokazování o důkazy, jichž se domáhal u hlavního líčení. Závěry soudu prvního stupně stran jednotlivých skutků dále rozvedl a zhodnotil, přičemž se znovu zabýval věrohodností klíčových důkazů. Vysvětlil také, proč na věrohodnosti svědecké výpovědi J. H. nemohou nic změnit závěry stěžovatelem předloženého znaleckého posudku z odvětví fonoskopie a zvukový záznam pořízený stěžovatelem a proč považuje zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování za důvodné. Ústavně konformně se vyjádřil i k obhajobě uplatněné stěžovatelem a k jeho návrhům na doplnění dokazování vzneseným v odvolacím řízení. Pokud učinil určité změny stran právní kvalifikace, stalo se tak proto, že o podaném odvolání rozhodoval po 1. 1. 2010, kdy nabyl účinnosti nový trestní zákoník. Musel se tedy zabývat tím, zda jednotlivé skutky je možno kvalifikovat podle trestního zákona účinného v době, kdy byly spáchány, nebo zda je nutno je kvalifikovat podle trestního zákoníku účinného v době jeho rozhodování, jestliže by to bylo pro stěžovatele příznivější. Této své povinnosti dostál. V uvedeném směru stěžovatel ostatně ani žádné námitky v ústavní stížnosti nevznáší.
V souvislosti s odmítnutím některých důkazních návrhů obhajoby Ústavní soud připomíná, že ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. Je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Neprovedení některého důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé. Navržený důkaz nemusí provést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jako tomu bylo i v dané věci. Podstatné je, že obecné soudy se v odůvodnění vypořádaly s důvody, proč nevyhověly návrhům na provedení důkazu. Nejedná se proto o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, jak naznačoval stěžovatel.
Ústavní soud má za to, že mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele je logická vazba. Bylo by proto nadbytečné znovu opakovat, na základě jakých částí svědeckých výpovědí a dalších důkazů obecné soudy konstruovaly svá skutková zjištění a právní závěry o spáchání uvedených trestných činů stěžovatelem. Soudy nalézací i odvolací a následně i soud dovolací postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání ústavní stížnost proti kasační části rozsudku dovolacího soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a ve zbytku ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu