ECLI:CZ:US:2012:2.US.1204.12.1
sp. zn. II. ÚS 1204/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatelky L. D. Č., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2011, č. j. 23 Cdo 3992/2011-132, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2011, č. j. 8 Cmo 274/2010-99, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 26 Cm 70/2008-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení před obecnými soudy žalovala stěžovatelka obchodní společnost REAL SPEKTRUM, a. s., (dále jen "žalovaná"), o zaplacení 604.000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu plnění mandátní smlouvy. Stěžovatelka jako advokátka uzavřela 15. 4. 2005 se žalovaným mandátní smlouvu o poskytování právních služeb na dobu neurčitou. Žalovaná tuto smlouvu vypověděla 27. 2. 2006 a k tomu datu také přestala stěžovatelce zadávat požadavky na poskytování právních služeb. Stěžovatelka však přesto účtovala žalované za každý měsíc podle mandátní smlouvy dohodnutý měsíční paušál až do uplynutí výpovědní lhůty. Smlouvu totiž bylo možno vypovědět ve dvouměsíční výpovědní lhůtě k 31. 10. každého roku s tím, že sjednaná výpovědní lhůta počala běžet 1. 11. a uplynula k 31. 12. roku, ve kterém byla podána výpověď. Takto jí vznikla žalobou uplatňovaná pohledávka.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2010, č. j. 26 Cm 70/2008-56, žalobu zamítl. Dovodil, že mandatáři přísluší odměna jen za skutečně vykonanou práci. Stěžovatelka neprokázala, že by v rozhodném období pro žalovanou nějakou práci vykonávala. V podstatě ke shodnému závěru dospěl i odvolací soud v rozsudku ze dne 15. 4. 2011, č. j. 8 Cmo 274/2010-99. V odůvodnění uvedl, že i za situace, kdy se mandant zavázal platit mandatáři měsíční paušální odměnu, vzniká mandatáři nárok na úplatu jen za řádně vykonanou činnost. V tomto směru se odvolal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, ve kterém byl tento právní názor vyjádřen. Jiná situace by byla, pokud by ve smlouvě bylo výslovné ujednání, že mandant je povinen plnit z titulu např. smluvní pokuty za to, že mandatáři žádné pokyny k výkonu dohodnuté činnosti nedává. Tak tomu ale v daném případě nebylo. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém především namítla, že výklad rozhodných ustanovení obchodního zákoníku (§571 odst. 2 a §574 odst. 4) není v souladu s názorem Nejvyššího soudu, který byl vyjádřen v jeho rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 303/2005. K tomu dovolací soud uvedl, že zásadní stanovisko k výkladu uvedených ustanovení obchodního zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1056/2004. Právní otázka, která byla dovoláním stěžovatelky nastolena, je tedy podle názoru Nejvyššího soudu již vyřešena, a proto nemůže mít povahu otázky zásadního právního významu. Poukaz stěžovatelky na rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 303/2005 nepovažuje za přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena otázka, zda v rámci plnění předmětu mandátní smlouvy je rozhodné, že práce pro mandanta nevykonával mandatář každý měsíc po dobu trvání mandátní smlouvy, zatímco v souzeném případě šlo o to, že za rozhodné období nebylo ze strany mandatáře plněno vůbec.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s názory obecných soudů v otázce výkladu obsahu mandátní smlouvy uzavřené mezi ní a žalovanou a výkladem shora uvedených ustanovení obchodního zákoníku upravujících mandátní smlouvu. Ústavnímu soudu předkládá vlastní verzi výkladu předmětné mandátní smlouvy a ustanovení zákona o mandátní smlouvě. Podstatu ujednání spatřuje v závazku mandanta zadávat mandatáři k řešení právní otázky podle aktuální potřeby jejich řešení a závazku mandatáře, tyto otázky pro mandanta řešit, přičemž bylo dopředu jasné, že v jednotlivých měsících budou požadavky co do významu, rozsahu, pracnosti a obtížnosti rozdílné, aniž by tato skutečnost měla vliv na výši paušální odměny. Stěžovatelka bez bližší ústavněprávní argumentace dovozuje porušení čl. 36 Listiny.
Ústavní soud si v této věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 26 Cm 70/2008, s jehož obsahem se seznámil.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 26 Cm 70/2008 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatelky by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé. Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu