ECLI:CZ:US:2012:2.US.1219.12.1
sp. zn. II. ÚS 1219/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti FC Viktoria Otrokovice, se sídlem Zlínská 240, 765 02 Otrokovice, zastoupeného Jiřím Matějíčkem, advokátem se sídlem Jiráskova 9, 750 00 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 28 Cdo 1043/2011-173 ze dne 11. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. srpna 2010, č. j. 60 Co 478/2009-141, byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. září 2009, č. j. 8 C 148/2007-115, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí valné hromady vedlejšího účastníka, konané dne 4. května 2007 ve Společenském domě v Otrokovicích, o odvolání stávajících členů výkonného výboru vedlejšího účastníka a zvolení členů nových do tohoto výboru.
Předmětem řízení byla původně žaloba o určení, že rozhodnutí orgánu občanského sdružení je v rozporu se zákonem a stanovami, a o zrušení tohoto rozhodnutí orgánu občanského sdružení. Ve vztahu k požadovanému určení bylo řízení usnesením zastaveno, a to pro částečné zpětvzetí žaloby. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že od 1. ledna 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým byl změněn zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, může člen sdružení využít v rámci soudní ochrany podle §15 citovaného předpisu pouze nástroj určovací žaloby (směřující ke zjištění, zda je rozhodnutí orgánu občanského sdružení v souladu se zákonem či stanovami), a nikoli žalobního petitu znějícího na zrušení tohoto "interního spolkového rozhodnutí".
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Právní otázku zásadního významu spatřoval v tom, zda novelizace ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., provedená zákonem č. 151/2002 Sb., mohla omezit právo soudu na zrušení rozhodnutí orgánu občanského sdružení. V rámci vylíčení dovolacího důvodu namítal, že spolkové autonomii jsou stanoveny určité zákonné meze s tím, že předně je limitována právem člena občanského sdružení na soudní ochranu. Stěžovatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání stěžovatele jako nepřípustné, když konstatoval, že z jeho konstantní judikatury se podává, že od 1. ledna 2003 nelze tolerovat žalobní petit znějící na "určení neplatnosti" či "zrušení" rozhodnutí orgánu občanského sdružení. K tomuto datu totiž dle dovolacího soudu nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., jímž došlo mimo jiné ke změně zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, a to právě v ustanovení §15 odst. 1 o právním prostředku soudní ochrany člena sdružení proti rozhodnutí orgánu sdružení. Namísto předchozího textu, navozujícího nežádoucí konotace slovy o "přezkoumání" zmiňovaného rozhodnutí, zní citované ustanovení nyní tak, že člen sdružení může ve stanovené lhůtě požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem nebo stanovami.
Proti rozhodnutí dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s postojem Nejvyššího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že soudní ochrana člena sdružení zakotvená v ustanovení §15 zákona o sdružování občanů musí být širší než možnosti určovací žaloby, jinak by prý neposkytovala žádnou ochranu dotčeným členům ani samotnému sdružení, nýbrž těm, kteří by jednali v rozporu se stanovami. Protože takovýto vyklad by dle stěžovatele znamenal, že by sice byl konstatován rozpor se stanovami či zákonem, avšak samotné rozhodnutí by zůstalo účinné a nezměněné a negativní právní účinky takového rozhodnutí by prý zůstaly zachovány. Podle názoru stěžovatele by se tak legitimizoval protiprávní stav, který soud shledal a který byl navíc dotčeným členem či členy řádně napadán.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že je na soudu, aby zjistil v průběhu řízení, zda došlo při činnosti sdružení k porušení zákona či stanov, zda došlo k porušení, které není "produktem běžného provozu spolku", ale má svůj význam jak pro člena tak i pro samotné sdružení, a zda v době vyhlášení rozhodnutí negativní účinky napadeného rozhodnutí stále trvají, tedy aby zjistil, zda má být poskytnuta ochrana dotčenému členovi a v jaké formě, anebo pouze konstatovat porušení stanov, popřípadě také napadané rozhodnutí zrušit, trvají-li negativní následky dotčeného rozhodnutí. O tom, zda budou negativní následky napadeného rozhodnutí v době rozhodování soudu ještě stále zachovány, nemůže mít obrany se domáhající člen v době podání žaloby žádnou vědomost.
Požadavek ustanovení §79 odst. 1. věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, dle mínění stěžovatele neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh výroku jeho rozsudku, musí ovšem v žalobě přesně, určitě a srozumitelně vyjádřit, co po soudu žádá. V řízení zahájeném podle ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb. "nemusí a v podstatě ani nemůže žalobce učinit návrh výroku rozsudku, ale musí označit rozhodnutí, které napadá, vady, pro které dané rozhodnutí napadá, a ze žalobního návrhu musí vyplývat, že se domáhá soudního přezkumu podle ustanovení §15 zákona, č. 83/1990 Sb."
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, jakož i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nejvyšší soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového a právního stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele nemůže Ústavní soud souhlasit s jeho názorem, že soudní ochrana člena sdružení zakotvená v ustanovení §15 zákona o sdružování občanů musí být širší než možnosti určovací žaloby. Opravný prostředek zakotvený v ustanovení §15 předmětného předpisu se podává, na rozdíl od opravného prostředku podle §8 odst. 3, resp. §12 odst. 3 téhož zákona, v občanském soudním řízení. Protože sdružení podle zákona o sdružování občanů je subjektem soukromého práva a jeho rozhodnutí se nedotýkají práv a povinností z oblasti práva veřejného, postupuje se ve výše uvedených případech podle občanského soudního řádu, a nikoli podle soudního řádu správního [srov. k tomu nález Ústavního soudu IV. ÚS 9/98 ze dne 10. března 1998 (N 36/10 SbNU 233)].
Žalobu podanou podle citovaného §15 zákona o sdružování občanů obecný soud projedná a rozhodne o ní podle části páté občanského soudního řádu. Podle rozhodného znění §246 o. s. ř. platí, že k podání žaloby (jako opravného prostředku proti rozhodnutí orgánu sdružení) je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byly jeho práva nebo povinnosti založeny, změněny, zrušeny, určeny nebo zamítnuty. Taková žaloba musí kromě obecných náležitostí podání (§42 odst. 4 občanského soudního řádu) obsahovat označení účastníků řízení, sporu nebo jiné právní věci, o které správní orgán rozhodl, a rozhodnutí správního orgánu (kterým je podle legislativní zkratky v občanském soudním řádu i orgán zájmové samosprávy), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom, v čem žalobce spatřuje, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označení důkazů, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i to, jak a v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta.
Nejvyšší soud nikterak nepochybil, když v odůvodnění svého odmítavého usnesení uvedl, že zákonodárce byl při formulaci ustanovení §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů zdrženlivý zejména proto, aby nad nezbytnou míru nezasahoval do spolkové interní autonomie. Správně vyložil, že princip spolkové autonomie, kterým jsou prodchnuta zvláště ustanovení §1 odst. 1 a §3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., spočívá v převážné nemožnosti soudu zasahovat do činnosti občanských sdružení jiným způsobem, než který výslovně dovoluje sám zákon. Z dikce §15 zákona o sdružování občanů pak jednoznačně vyplývá, že jiné než určovací žalobě nelze v tomto směru zásadně vyhovět, neboť opak by postrádal oporu v hmotném právu. Takový závěr ostatně koresponduje s ustanovením §250k o. s. ř. (a contrario), z něhož je zřejmé, že neodmítl-li nebo nezamítl-li soud žalobu, popř. nebylo-li řízení zastaveno jinak než z důvodu uvedeného v §250h o. s. ř., nemůže rozhodnutí orgánu občanského sdružení zůstat nedotčeno. Soudní určení, že rozhodnutí některého z orgánů sdružení je v rozporu se zákonem nebo stanovami, bezpochyby vyvolává právní účinky toliko vůči tomu členovi, který příslušnou žalobu podal. Expressis verbis, napadené rozhodnutí orgánu sdružení ztrácí dnem nabytí právní moci rozsudku soudu, kterým byl určen rozpor rozhodnutí se zákonem nebo stanovami, právní účinky ve vztahu k tomu, kdo se proti takovému rozhodnutí bránil úspěšnou žalobou. Nelze tedy souhlasit s názorem, že určovací žaloba představuje instrument "iluzorní" obrany proti rozhodnutí orgánu sdružení či neefektivní nástroj, který ve výsledku protiprávní stav neodstraní.
Protože stěžovatel Ústavnímu soudu nepředestřel žádnou další relevantní ústavněprávní argumentaci, jíž by zpochybnili ústavní konformitu naříkaného rozhodnutí dovolacího soudu, byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu